David Michie: Kouzelník z Lhasy

Autor bestselleru Dalajlamova kočka přišel s další knihou. Možná za to mohla moje velká očekávání, ale tohle je jiné. Na druhou stranu jsem už dávno nezažila takový vzdušný hups a nadšup (nikoliv sešup) v četbě jediné knihy. Zatímco na začátku mi připadala celkem jednoduchá, děj průhledný a tak nějak občas násilně nastavovaný teoretickými moudry z buddhismu a přišlo mi, že ničím už nepřekvapí, protože je neuvěřitelně průhledný, zhruba ve dvou třetinách nastal celkem slušný obrat. Náhle děj získává spád, začíná vám běhat mráz po zádech a všechno to, co vás na začátku možná nudilo, si sedá v dalším ději do velmi zajímavých souvislostí. Obě dvě dějové linie dost dlouho záhadným způsobem spojují podivné sny hlavního hrdiny.

Možná záměrně autor volil tak obyčejný a snadno předvídatelný příběh. Snad ani nemohl vymyslet a najít víc „typické hlavní hrdiny“… byl to chvílemi doslova šoking!  Děj se prolínal od himalájského kláštera a dramatického útěku mnichů před krutou Rudou armádou v roce 1959 až do světa na vysoké noze, nanovědce s přítelkyní, která je znalkyní vína. Dva naprosto protichůdné světy! Jak materiálně, tak především duchovně. Na straně jedné silný příběh prolínaný příběhem více jednoduchým, v podstatě dva rozmazlení duševně nějak nedospělí jedinci neustále pijí víno a ano – to jsem si i napsala – na straně 186 jsem už na to věčné stavění vína na stůl a nabízení skleničky byla doslova alergická. Och jaká škoda… protože následně se celá tato vinná limonáda stává strhující a velmi překvapivou.

Chci věřit tomu, že autor první část knihy napsal poněkud jednoduše až neuměle schválně – snad proto, aby lépe vynikla druhá polovina, která je o několik tříd výš. I když, některé pasáže jsou doslova čtenářskou slastí. Posuďte sami.

„Je jedno z těch jarních rán v Londýně, kdy je nebe slibně modré a bez mráčků, ale zároveň fučí vítr tak studený, že to zebe až do morku kostí. Spěchám do práce ze stanice metra v Euston Street a říkám si, že počasí přesně vystihuje mé současné rozpoložení.“

A tehdy se začíná opravdu snoubit mistrně psaný duchovní příběh tak, jak jsem ho znala z Dalajlamovy kočky, a příběh vcelku komerční jak z hollywoodského filmu.  Přece jen tak moudrá kvalita začíná přecházet i do příběhu, protože se mění i hlavní hrdinové. Mění se jejich způsoby myšlení. Je to kniha, která je nějaká na začátku, ale naprosto jiná na konci. Zhruba sto stran trvalo, než se drama začalo rozvíjet, ale ve výsledku musím říci, že čekání se vyplatilo.

Autor nakonec dokázal z příběhu zkraje vyznívajícího šedivě… vykřesat příběh, z něhož si vezmete celkem hluboké poselství.

A to nejen díky tomu, že pochopíte něco málo z buddhismu a problematice minulých i budoucích životů, ale také zažijete ten hezký dojímavý pocit, že se nakonec ve svých životech s nikým tak úplně neoddělujeme ani po jeho smrti.

A hlavně – neuvěřitelné. A  s tím se vlastně setkávám poprvé v nějakém literárním díle. V jednom životě se můžete potkat i s tím, koho jste ztratili jako mladí. On se prostě vrátí ještě jednou v jiném člověku.

O autorovi

David Michie již řadu let seznamuje čtenáře uspěchaného západního světa s buddhismem, a to formou esejistickou i beletristickou. Michieho tituly Buddhismus pro zaneprázdněné, Pospěš si a medituj a Proč je bdělá pozornost lepší než čokoláda byly přeloženy do mnoha jazyků včetně češtiny. Celosvětový úspěch sklidila i jeho mistrovská série Dalajlamova kočka.

David Michie se před čtenáři neskrývá za spisovatelským stolem. Pořádá populární semináře o meditaci a o práci s myslí, pravidelně vystupuje na významných humanitárních konferencích, spolupracuje s neziskovými organizacemi a přispívá do periodik, jako jsou TheDailyTelegraph nebo USA Today. Na jeho webové stránce najdete jeho blog, ve kterém se pravidelně zaobírá problematikou bdělé mysli a příbuznými tématy. David Michie se narodil v Zimbabwe, studoval v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní bydlí s rodinou v australském Perthu.

Zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2015, www.synergiepublishing.com