Z Majdanu jsem měl husí kůži…


21. září 2015, autor Penguin8,



                Letadlo dosedlo na letišti Zhulyany v Kyjevě. Malý, přesto krásný nový terminál mi již dlouho slouží jako vstupní brána na Ukrajinu, tedy do světa, který mám tak moc rád. Od své přítelkyně jsem po příletu uslyšel něco jako: „Lidé vyšli do ulic. Prezident nepodepsal asociační dohodu s Evropskou Unií.“ Říkal jsem si, jakou dohodu, jací lidé, jaká demonstrace? V prvních hodinách v Kyjevě jsem toho tolik nevnímal. Vše se změnilo, když jsem Majdan poprvé, ale rozhodně ne naposledy navštívil. A změnil jsem kompletně názor na celou Ukrajinu. V hlavě jsem třídil informace, ale už jsem pocítil pach ruské propagandy zblízka…

 

                Byl to listopad 1989, kdy lidé vyšli podpořit studenty v demonstracích a dorazit komunistický režim chvatem lidu. Občané skandovali jednotné přání po svobodných volbách, přitom cinkali klíči. Já tam ale nebyl. V ten čas jsem ještě nemoudřil na internetu a nepsal knížky jako teď, vlastně jsem nemohl ani cinkat hračkou, natož klíči v davu, který se otevřeně postavil vládnoucímu režimu. Zkrátka jsem ještě nebyl narozen. Co o převratu vím dnes, je dílem toho, co jsem o tom slyšel z vyprávění a samozřejmě toho, co jsem se naučil ve škole i mimo ní. Pořád se ale ptám, jestli jsem obdobu naší revoluce nezažil na vlastní kůži v Kyjevě…

                Jak plyneme časem, jehož tempo je ke každému stejně nekompromisní, mění se zároveň jako my i situace ve světě. Je docela jasné, že k demonstracím docházelo, dochází a docházet bude všude ve světě. Skandování za změnu režimu, po jehož úspěchu se země probouzí do nových zítřků s nadějí světlejších dnů, sjednotilo i velkou část Ukrajiny samotné. Lidé vyšli do ulic zcela neplánovaně, sešli se na náměstí, které je symbolem jejich nezávislosti. Majdan se právě zrodil, a já byl u toho. Najednou jsem cítil, že jsem součástí něčeho velkého. Jsem vlastencem českým, ale jak jsem nemohl být v napětí, když jsem byl na místě, kde se začaly psát dějiny? Dovolím si odporovat všem konspiračním teoretikům a tvrdím, že Majdan nebyl od začátku zažehnán pro odpor Rusku. Proti-ruské symboly na Majdanu, potažmo karikatury Kremlu samotného (například hezký toaletní papír s podobiznou ruského prezidenta, rohožka s bývalým ukrajinským prezidentem) až když Velký bratr odtrhl Krym a fakticky pobouřilo ruskou menšinu na východě země. Ukrajina se dostala do pasti, do níž byla vtržena nechtěně svou touhou po vlastní suverenitě a chtěně Moskvou, která se s tím nehodlá smířit.

Ani zima Ukrajince neodradila

                V prvních dnech Majdanu lidé požadovali po prezidentovi, aby okamžitě dotáhl dohodu s Bruselem o přidružení Ukrajiny k Evropské unii, což je faktický „předvstup“ země do Evropské unie. Hlava státu od této dohody ustoupila na poslední chvíli, patrně kvůli nabídce z Moskvy, jež se neodmítá. Přiznávám, že sám teď trochu konspiruji a spekuluji, nicméně si to dovolím tvrdit, neboť ex-hlava státu do Moskvy nakonec utekla… Lidé během krátké doby postavili stany, zapálili oheň v barelech, a jak jsem navštěvoval Majdan v dalších měsících opakovaně, viděl jsem proměnu vizuální. Z Náměstí Nezávislosti se stalo samostatně fungující město, kde si lidé pomáhali a zároveň tam fungovala i kriminalita. Ať už se na Majdanu dělo cokoliv, lidé chudí i bohatí, mladí i staří, ze všech koutů Ukrajiny – a to i z té východní, nevzdávali svůj sen o Evropském životě. Po letech strádání zadlužené země, chudých lidí, tunelování, oligarchů a z podryté státní správy, chtěla Ukrajina změnu. Více než o Evropu nebo o Rusko šlo Ukrajincům dle mého názoru o změnu, protože stávající život byl pro ně dále již neakceptovatelný.

                Jak silná může být touha lidu, se ukázalo právě na Majdanu. Na Majdanu Ukrajinci ukázali světu pravou tvář. Jejich odhodlání po změně životního standardu zastínilo probíhající zimu. Lidé nechodili do práce. Ve faktické výhodě byli jen ti z Kyjeva, protože měli kde přespat. Ti ostatní zůstali ve stanech nebo v budově nedalekého úřadu. Majdan sílil, další a další jedinci se sjížděli na tohle místo a trvali na svém. Když už vláda i prezident neměnili přes mírné ústupky své plány, zvýšil se i odpor vůči samotnému prezidentovi a to jsem poprvé slyšel o záměru jeho svržení.

                Jak doutnala trpělivost lidí a jejich nářků, rozdoutnaly se i budovy. K Majdanu se začali přidávat pravicoví extrémisté, což byla vhozená rukavice do ringu, kterou Kreml ochotně zvedl. „Majdan je fašistický!“ slyšel jsem z ruských zdrojů. „Ukrajina chce zabít lidi z Krymu!“ pokračovalo to dále. Ale to už známe z historie několikrát. Velice podobný postup se odehrál i s německo-rakouským Anšlusem… Že jsou v Kyjevě fašisté, začali náhle věřit i na východě Ukrajiny. Hrádku slov zahájil Kreml bravurně a faktické rozčarování vedlo k rozpoutání války o Donbas (východ Ukrajiny).

                Ukrajinskou revolucí jsem byl posedlý natolik, že jsem cílil k ruským zdrojům. Možná to byla chyba, nevím, protože od té doby nemohu Rusku přijít na jméno, ačkoliv mám osobně velmi dobré vztahy s několika Rusy. A pro pořádek tvrdím, Rusové nejsou špatní, špatný je Kreml, jehož lži prohnívají až k nám… V ruských kanálech se začaly objevovat například informace o tom, jak lidé posedlí fašismem vyšli do ulic, aby svrhli svého prezidenta. Poslouchal jsem například i to, jak jsou ruské děti na Ukrajině ohroženy a jak se samy stávají doslova potravou nenávistných Ukrajinců. Na Krymu, kde jsem byl v roce 2013 ještě pod ukrajinskou vlajkou, jsem mimo města, kterých tam kromě Sevastopolu, Jalty a pár dalších tak moc není, téměř neúspěšně sháněl bankomat. Moc pořízení jsem neměl ani s nalezením internetového připojení, neboť jsem chtěl poslat email své rodině. Rusko geniálním způsobem předvedlo, jak se dá manipulovat a s kým. S Krymem to šlo rychle skrze televizi a noviny. Začal se točit kruh, na jehož konci nemůže stát vítěz. Evropská unie omezuje vztahy s bohatým Ruskem, Rusko se trápí díky uvaleným sankcím, ale Ukrajina z toho vyjde naprosto nejhůře. Destabilizovaná země s žhnoucí válečnou krizí zoufale volá o pomoc, aby ubránila svou celistvost a konečně dostala svou suverenitu.

                Změna na Ukrajině se začala psát Majdanem a píše se do dnes. Musím říci, že Ukrajině neskutečně fandím a doufám, že se z vlivu Ivanova odvedle dostane, když to tak chce. Zkoušená země prožívá krizi strašidelného rázu. Doufám, že takovou zkoušku Ukrajina ustojí…

Chladná a temná noc. Od úst se kouří a konečky prstů rudnou následkem zimy. Na vlakovém nádraží v cizí zemi se potuluje spousta nepředvídatelných lidí. Mladá a krásná Nataša právě vykráčela z vlaku, který ji měl dopravit z Ukrajiny za studiem medicíny v Ostravě. Chvíle nepozornosti pramenící z vyčerpanosti po dlouhé cestě zaviní, že Nataša ztrácí zavazadlo, ve kterém má doklady i peníze. V okolí jen lidé, kteří o Natašin osud nejeví zájem. Z neznámého prostředí přichází člověk, který chce nádherně ženě pomoct. Ovšem není všechno zlato, co se třpytí… Je možnost volby, když vpadnete do pasti? Nebo je příliš pozdě na cestu zpět?

Kniha je dílem Matěje Novobilského, který se dlouhou dobu aktivně zajímá o život na Ukrajině, kde si i našel spoustu přátel. Autor se touto knihou snaží otevřít diskusi na téma zneužívání lidí bez sociálního zázemí, kteří se zneužití k prospěchu jiných přímo nabízejí. Podle Novobilského rozhodně není v pořádku, aby „oslabení“ jedinci sloužili s omezenými právy těm „druhým.“ Část osobního honoráře věnuje spisovatel dvěma spolkům na ochranu zvířat, neboť se jedná o velkého podporovatele ochránců těch, kteří se jinak sami bránit nemohou.

Stránky ke knize

http://natasa.xf.cz/

 

Knihu je možnou koupit zde

http://www.palmknihy.cz/natasa-152488.html?___SID=U

 

Ukrajinské venkovy článek

http://www.suvicka.cz/?p=40106







Zařazeno v kategorii Reportáže, cestování





Comments are closed.




Copyright © 2010 Literární net Sůvička