Krupiér


15. února 2016, autor Mračoun,



José Panchos lehkým pohybem roztočil kolo rulety. Cítil kolem sebe stoupající napětí. Sám nesdílel vzrušení hráčů. Na to dělá v kasinu příliš dlouhé léta. Navíc mimořádné schopnosti ho již dávno připravily o to, aby ho hra více zajímala.  
Mezi prsty třímal kuličku. Zkušeně jí poslal proti směru otáčejícího se kola. Hladce klouzala po vnějším obvodu rulety. Byla správně hozena. Držela dlouho vysokou orbitu. Hosté v příšeří pokládali žetony na sázecí pole.    


„Rien ne va plus!“ ukončil sázení. Několik okamžiků poté kulička poskočila nárazem na kovový kámen, tím ztratila rychlost a začala poskakovat po číslicích na otáčejícím se kole rulety.
„Červená čtrnáct,“ řekl výrazným hlasem a na uvedené políčko plátna položil mosazný marker.
Napětí bylo rázem vystřídáno směsicí pocitů. Bylo zde spousty zklamání, ale i radosti z výhry nebo úlevy těch, kteří sázeli alespoň na jistotu a měli buď sudou nebo červenu.          
José vzal do ruky hrabičky a nacvičenými pohyby mistrně rozděloval žetony pro plátně. Výhercům přisunul patřičný počet a hodnotu, zbytek shrnul do otvoru do vnitřní schránky stolu.

Elitní krupiér si bezděky vzpomněl na své začátky v kasinu Estoril. Už je to hezkých pár let, co sem přišel poprvé a šokoval vedení podniku. Své mimořádné schopnosti zjistil dříve, než nabídnul své služby. Přistoupil tehdy k jednomu z bezvadně oděných zaměstnanců kasina a zeptal se:  
„Mohl bych hovořit s ředitelem?“          
Oslovený pozvedl překvapeně obočí, změřil si ho tázavým pohledem:
„Něco není v pořádku, pane?“ 
„Nemuselo by být, proto chci mluvit s ředitelem.“         
Netrvalo tehdy dlouho a Josého uvedli do místnosti pro kontakt s problémovými hosty. Seděl zde hezoun, který měl na starosti uhlazené řešení konfliktů.   
„Co pro vás mohu udělat?“ otázal se nacvičeným hlasem a vlídně se usmál.     
„Pojďte si vsadit na černou osmičku a vyhrajete,“ řekl José.     
„Prosím?“ otázal se mladý muž lehce vyvedený z konceptu.     
„Pojďte se mnou k ruletě a vsaďte si na černou osmičku. Nebo červenou dvacet pět. V každém případě vyhrajete.“
„Ale to snad ne!“ široce se usmál.          
„Nezbývá, než se přesvědčit,“ trval na svém José.         
„Chcete říct, že jste schopen předpovědět, jaké číslo při ruletě padne?“           
„Ne, chci říct, že jsem schopen ovlivnit, které číslo padne,“ oplatil mu široký úsměv.    
Mladý manažer byl zmaten a nevěděl, jak se zachovat. Měl nutkání nechat vyvést toho blázna vedlejším vchodem, ale na druhou stranu mu zvědavost říkala, že by to měl vyzkoušet.              
„Vy jenom vtipkujete,“ řekl.     
„Máte zde neobsazenou ruletu? Nebo to chcete vyzkoušet tam vepředu? Nebojte se, zachovám naprostou diskrétnost.“    
Po chvilkovém váhání si muž povzdechl, zvedl se a vyzval Josého k následování.            
Došli do prázdného salónku pro soukromé akce. Uprostřed se vyjímala bezvadně naleštěná ruleta s hracím stolem.   
„Tak řekněte, jaké číslo padne?“            
José kontroval: „Řekněte, jaké číslo má padnout.“        
„Aha, omluvte mě, já zapomněl. Tak třeba červená trojka,“ řekl s ironií.             
„Budiž, červená trojka. Můžete začít.“ 
Mladík zručně roztočil ruletu a proti pustil kuličku. Po chvilce napětí vytřeštil oči.  Kulička s jistotou skončila na červené trojce. 
„Co, co to má znamenat?“         
„Nabízím kasinu Estoril své služby.“       
„To chcete říct, že v našem kasinu máme podvodně ovlivňovat výsledky?“       
„Chci říct, že nabízím činnost krupiéra, který je schopen udělat hru zajímavou pro opravdové hráče. Popularita vašeho kasina by ještě více stoupla, věřte mi.“

Josého přijali dva týdny na to. Od té doby se stal nejlepším krupiérem a klíčovým zaměstnancem kasina. Ovládal psychologii, měl čich na lidi a dobře věděl, jak podchytit zájem, kdy povzbudit výhrou a kdy „poslat ke dnu“. Důležité bylo, aby výherce i ten, co prohrál, odcházeli s pocitem, že si dobře zahráli. Musel při tom všem dávat pozor, aby nevybočil z průměrných statistik a nezavdal příčinu k nespokojenosti ze stran hostů nebo kontrolních orgánů.

Taktika byla jednoduchá. Ze začátku hry nechával výsledky plynout, jak přicházely. Během hry studoval povahy a možnosti jednotlivých hostí. Potom v určitou chvíli přišel čas na ovlivňování výsledků.
 

Nyní nastala tato chvíle. Postarší Japonka v bílých šatech po jeho levici právě vidličkou zpracovávala banán v čokoládě. Zdálo se, že má neomezené zdroje a že jí dezert zajímá více, než výsledky rulety. Hned vedle ní postával nervózní padesátník s rozcuvhanými vlasy, který s výrazem trpitele sázel své žetony ještě k sousední ruletě. Do poslední chvíle se nedíval na kuličku, těkavě hleděl kamsi do neurčita. Ale netrpělivě očekával výsledek kola, jestli vyhrál nebo ne.        
Za ním pár. On postarší tlouštík se švýcarskými hodinkami za milióny, ona přihlouplá zlatokopka, kterou zajímal ze všeho nejvíc její obličej. Co chvíli si v zrcátku kontrolovala oční stíny. Naproti dva nýmandi v levných šatech. Přišli na podívanou, patrně z nějaké konference. Asi dostali pár žetonů na to, aby si užili hazardu a pokusili se o štěstí.

„Faites vos jeux messiers,“ upozornil na zahájení sázení do dalšího kola.           
Japonka odložila banán v čokoládě a vůbec jí nevadila hnědá šmouha v pravém koutku. Sáhla na hromádku žetonů. Tři dala na červenou, dva na jednadvacítku. Nýmandi už byli v krizi a oba vsadili po dvou žetonech na červenou. Asi to bylo všechno, co měli. 
Nervózní padesátník zamyšleně hleděl na svoji hromádku. Tvářil se, že si již nebude přidělávat další utrpení sázením. Šťastný majitel švýcarských hodinek a zlatokopky sázel žetony na plátno podle jejích pokynů. Vypadalo to, že ho vůbec nezajímá, kolik a kam dává.       
To vše José ukládal v paměti a v duchu kalkuloval. Roztočil kolo, již měl skoro jasno. Jen čekal na posledního sázejícího. Nervózní muž s výrazem trpitele nakonec přeci jenom umístil svojí hromádku. Fajn, takže ideálním řešením bude černá dvacet dva. Povzbudí zlatokopku s jejím pracháčem, Japonka nevsadila moc a prohru unese, neurotik se trochu uklidní. Ti dva nýmandi ať skončí, stejně tu jsou spíš na podívané. Jemně vrhnul kuličku do protisměru. Pokolikáté již. Tentokrát věděl, ve kterém políčku skončí.
Japonka se zase věnovala svému banánu v čokoládě. Je možné, že jí pořád ten samý?               
„Rien ne va plus,“ řekl výrazně, i když již nikdo nechtěl vsadit.               
Kulička sklouzla do polí s čísly, několikrát skočila a pevně přistála na červené jednadvacítce! José vytřeštil oči. Co se to stalo? Po vteřině se dovedl ovládnout natolik, že řekl: 
„Červená dvacet jedna.“            
Položil těžítko marketu na příslušné pole na plátně. Úkosem přitom střelil očima do objektivu kamery nad stolem, snímající dění u stolu.

Japonka jen tak tak, že neupustila talíř s banánem. Brala skoro všechno. Josému se chvěla ruka, když hrabičkami přesouval hromádku žetonů na její pole. Nervózní muž chtivým pohledem spočinul na šťastné ženě a znechuceně zakroutil hlavou při pohledu na rozjedený zákusek. Raději se nakonec odvrátil ke druhému stolu, kde investoval podstatnou část ze zbývajících žetonů.

Zmatený krupiér na chvíli zauvažoval nad tlačítkem pro vystřídání. Potřeboval si srovnat myšlenky v hlavě, jak to, že jeho metoda selhala? Proč nepadla dvaadvacítka? Dlouhá léta mu to přeci fungovalo! Nakonec se ale uklidnil. Snad to byla náhoda. Na další kolo rulety se pekelně soustředil. Je profesionál, vědomý si svých kvalit. Jedna náhoda ho přeci neodradí!

Když se kulička zastavila, málem se přestal ovládat. Opět na jiném čísle, než měla. A navíc tentokrát plná trefa do tipu nervózního muže. To není možné, aby se dvakrát za sebou padlo plné číslo s tolika žetony!

Krupiér se rozhlížel po přítomných. Uvědomil si, že někdo má stejné schopnosti jako on, co hůře, dokonce silnější! Stiskl tlačítko a během několika momentů nenápadně připlul jeho kolega. Neutrálním hlasem oznámil výměnu, rozloučil se a rychlým krokem šel do kanceláře.

Zde již na něj čekal vedoucí směny.      
„José, co děláš? Zbláznil si se?“ uvítal ho otázkou.          
„To šlo mimo mě. Měla padat úplně jiná čísla. Přeci nejsem blázen!“    
Vedoucí kroutil hlavou.
„Ani mi nemusíš ukazovat výsledky. Mám to všechno v hlavě. Měla padnout dvaadvacítka, potom patnáctka!“
„Myslíš, že to někdo fixluje?“   
„Ukaž mi záznam, hrálo jich jen několik. Buď ta Japonka nebo Joe, co jede na oba stoly. Oba odešli s pěkným balíkem.“

Když směna skončila, sešli se všichni u stolu. José cítil tíži viny. Co odešel od stolu, tak se hra vrátila do normálu. Byla jen jedna trefa do čísla, obsazeného pouze jedním žetonem. Přesto oba výherci odešli s hezkými částkami, dokonce i nýmandi nakonec moc neprodělali. Jenom zbohatlík se zlatokopkou dost ztratili, ale určit jim to nevadilo. Možná si toho ani nevšimli.

„Tak kdo z nich?“ padla otázka.
„Sázím na Japonku,“ řekl otylý holohlavý Tomas.            
„Nesmysl, Japonka se hlavně věnovala tomu hnusnému banánu,“ namítl vedoucí směny.           
„Ale vydělala.“ 
„A podruhé zase Joe. Chodí sem ale často a nikdy se nic takového nestalo.“

Do ticha promluvil šedovlasý Pedro, nejstarší z krupiérů. Tiše sledoval záznam z kamer a potom promluvil:
„Bude to jeden z těch tvých nýmandů.“             
Ostatní na něj překvapeně pohlédli.     
„Když vyhrála Japonka, tak měli na plátně poslední žetony. Pokud měli fixlovat, tak toto byl poslední možný okamžik. A vyhráli barvu, vsadili na červenou. Podruhé trefili lichou, měli na ní všechno. Takže zase vyhráli, ale ne moc. Nenápadně. Věřte mi, že to byli oni.“  
„Proč by to dělali?“ zeptal se José.         
Ta otázka napadla všechny. Proč by nevsadili přímo na číslo, které by potom padlo? Mohli vyhrát balík, jako ti dva.

Po dvaceti minutách José na parkovišti odemykal dveře svého Infiniti. Měl z tohoto večera pocit pachuti. Jak se dnešek odrazí na jeho budoucnosti? Co to mělo znamenat?

Znenadání za sebou uslyšel kroky.         
„Pane Panchosi, mohli bychom vás na chvíli zdržet?“    
S leknutím se otočil. Byli tam oba. Nýmandi od jeho stolu. Kudrnáč s prasečími očky, druhý nevýrazně šedý.
„Přejete si pánové?“    
Ten kudrnatý se o krok přiblížil, potřásl hlavou a řekl:   
„Dělá vám dobře, když si hrajete na Pánaboha?“           
„Prosím?“ otázal se a litoval, že u sebe nemá zbraň. Parkoviště bylo odlehlé a uprostřed noci bylo riskantní se bavit se dvěma cizími muži.        
„Hrajete si s lidmi, pane Panchosi. Ale dnes vám hra nevyšla,“ řekl ten nevýrazný.        
Věta jakoby zůstala otevřená. 
„Nevím o čem mluvíte pánové, dobrou noc!“  
Otevřel dveře limuzíny a chystal se nasednout.              
„Měla padnout dvaadvacítka, místo jednadvacítky,“ řekl kudrnáč pohrdlivě.    
„A ta Asiatka celá zazářila štěstím,“ připojil se jeho druh.

Hleděl na ně zamlkle. Ano, jsou to oni, kdo ovlivnil výsledky. Co od něj chtějí?
„Tak proslulé kasino jako je tady v Estorilu a má krupiéra, který fixluje výhry. Jak je spravedlivý! Žádné bombastické výsledky, jen hezky chytře a opatrně tahá za drátky, aby to nikoho příliš nebolelo. Vaší kariéře moc nepomůže, jestli  informace o takových praktikách prosáknou ven.“

„To mě jako chcete vydírat?“

Oba na něj hleděli dlouhými pohledy. Věděl, jaká je síla v očích, nakonec se pohyboval v prostředí hazardu již mnoho let.

Promluvil šedý muž: „Dlouho jsme sledovali vaše výsledky. Jak chytře jste to dělal. Možná až moc dokonale. Na jedno jste ale zapomněl. Lidé u vašeho stolu byli vždy déle, než u jiných. Právě tím jste se stal nápadným.“
Následoval chvilka ticha.             
„Spadla klec pane José Panchosi,“ řekl nakonec a vytáhl průkaz. Přes velkou zimu se krupiér okamžitě zpotil. To je vážné, podala si ho externí kontrola.    
„Co po mně chcete?“   
Připadalo mu divné, že situaci neřeší v kanceláři, ale na parkovišti. Něco ho varovalo.

Muž s kudrnatými vlasy přistoupil těsně k němu, až cítil jeho dech. Prasečí očička mu zablýskala.
„Umíte to dobře,“ začal tiše mluvit, „avšak pořád se máte ještě čemu učit. Tady ale ne. Je vás škoda pro Evropu. Příští měsíc se stěhujete do Vegas. Z vlastního rozhodnutí!“
Tak a bylo to venku. Konečně pochopil pravý důvod celého rozhovoru. Nasucho polkl.              
„A když ne?“ otázal se tiše.       
Nevýrazný muž stojící opodál pokrčil spodní ret, podíval se po osvětlené budově kasina, potom
na krupiéra a řekl:          
„No tak potom Pánbůh s vámi a s tímto domem.“          
Váhání nebylo dlouhé. Člověk pohybující se kolem her se musí umět rychle rozhodnout, i když to může znamenat velkou změnu v životě.

„Dobře, ale doufám, že mi nabídnete výhodné podmínky.“      
„Samozřejmě, pane Panchosi. Nebojte, ředitelka našeho kasina dokáže ocenit kvalitu. Vítejte u nás!“              

José mlčky přijal stisk podané pravice. Ohlédl se na budovu estorilského paláce hazardu. Najednou mu připadala cizí.

 

Krupiér zamyšleně sledoval odcházející dvojici. Najednou řekl:             
„Pánové, ještě na okamžik. Pořád mi vrtá hlavou, kdo z vás měnil ta čísla?“      
Nevýrazný chlapík šel dál, jakoby ta slova nechtěl slyšet. Kudrnáč se zastavil a otočil. Zavrtěl hlavou.
Prasečí očička se zmenšila do úsměvu.             
„Říkám, že šéfka je dobrá. Sám ji ještě poznáte.“           

Po chvilce se z parkoviště odpíchla černá limuzína s oběma muži. Josému překvapením poklesla brada. Jak vůz projížděl kolem, skrze zadní okénko zahlédl v odlesku pouličního světla usmívající se tvář Japonky s bílými šaty.







Zařazeno v kategorii Postřehy, Povídky





Počet komentářů na “Krupiér” - 1


    Eva   (19.2.2016 (14.10))

    Pěkná povídka, zajímavý nápad, napínavě napsáno. Pokud však ta Japonka dokázala ovlivňovat výhry, proč by si ještě najímala někoho, kdo to umí taky a hlavně, kdo jí vidí do karet - zde do rulety? Protože takový člověk, který zná nekalý chod kasina a ví, že ona "umí", je vlastně pro firmu nebezpečný.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička