Radka Zaciosová: Království za koupel


19. března 2016, autor redakce,



 „Chcete slyšet dobrou zprávu?“

„Jo…dobrou jo.“

„Vyřídili jsme vám ty Kladruby. Čekají vás čtrnáctého.“

„Fakt?“

„Ano, ale má to několik ale. Nesmíte mít horečku a musíte jíst. Takže ode dneška pořádně jíst, jinak vás tam nepřijmou.“

A je to tady. Klepu se jako ratlík. Pocit, který převládá, je strach. Strach, že dostanu horečku, nebudu jíst, a vůbec, že odsud odjedu někam, kde to vůbec neznám. A nebudou za mnou každý den chodit návštěvy a co když to tam bude strašný a co tam budu sama dělat?

Racionálně si uvědomuji, že tu přeci nemůžu zůstat napořád, že musím dělat pomyslné kroky dopředu. Opakuji si to dokola, ale stejně se bojím. Hlavně nedostat tu horečku a alespoň trochu jíst. Už mě napadla i myšlenka, že bych někam to jídlo vyhazovala, ale není kam.

Termín odjezdu se kvapem blíží a zatím dobrý, tedy jen tu horečku díky Bohu nemám. Jídlo ovšem pořád špatný. Vydržet ještě dva dny.

„Nenervujte se, nebo tu horečku fakt dostanete, vůbec na to nemyslete. Dobrý, máte 36,8. Tak se pořádně na ten zítřek vyspěte.“

Jak se můžu pořádně vyspat? Kolem mě je takový mumraj, že mě to opravdu děsně nervuje. Odpoledne mi rodina balila věci, připomíná mi to odjezd do pionýrského tábora.

Dcera nachystala nové oblečení: bílé ponožky, tříčtvrteční modré tepláky, bíle tričko a šedou slabou bundu. Oproti andělíčku mě vystajlovala. Noc se táhla jako lepidlo.

 

Je ráno. Mám tak čtvrt hodiny na to, dostat do sebe co nejvíc piškotů a vypít alespoň půl hrnku čaje. S každým polknutím se mi zvedá žaludek, krk mám stažený, ruce a čelo se mi rosí. Alespoň deset kdybych zvládla sníst.

Před chvílí odešla ranní směna a já jsem zůstala sama. Opláchli mě jako každodenně žínkou. Teď už jsem si mohla alespoň říkat, že chci teplejší nebo studenější vodu, ale stejně tohle mytí v šest ráno bylo odporný. Vlasy mi učesali do culíku zvaného vodotrysk (do zrcátka jsem se zásadně nedívala, stejně vím, že vypadám jako idiot) a po čtyřech měsících mě navlíkli do něčeho jiného než je bílý kabátek. Odvykla jsem si všech těch gumiček, pásků a všechno mě škrtí.

Šest piškotů. Snažím se, ale stejně mám pocit, že začnu každou chvílí zvracet. Za deset minut přijede manžel a dcera a já pojedu. I když mi dali nějaký prášek na uklidnění, stejně se cítím vyplašená jako tetřev. Jsem úplně rozpolcená. Vím, že tady nemůžu zůstat, těším se, že se bude něco nového dít, ale tady mám pocit bezpečí. Znám každodenní rytmus, všechny obličeje, vím, co od koho můžu čekat.

Devět jsem jich snědla. Mám vycvičený sluch na barvy a jemné odstíny hlasů. V hlasech sester, když se zdraví s manželem a dcerou, slyším radost. Jsou šťastné, že se mě zbaví, proletí mi hlavou. Nešil, napomínám se.

„Ahoj, tak za chvíli jedem!“ Zdraví mě s úsměvem část rodiny.

„Co ještě potřebuješ dobalit?“

Dcera Šárka je nabitá energií, manžel Láďa vypadá v pohodě a já se trochu uklidním. Nebo už asi působí ten prášek. Za chvíli je plný pokoj, sestry pomáhají dobalit, do toho mumraje přichází saniťák. Překládají mě na vozík a nastává loučení.

„Tak se tam mějte dobře, cvičte, bojujte a ozvěte se nám, jak se vám vede.“

 

Začíná to být dojemné a já cítím, že je to od všech upřímné. Chvátá se, aby se sanitka mohla brzy vrátit. Než se vzpamatuju, zaklapnou za námi dveře výtahu a já jsem po čtyřech měsících venku. Vidím stromy, zelenou trávu a cítím přímo závratnou vůni čerstvého vzduchu. Nestačím se ani pořádně nadechnout a už mě soukají do sanitky, dcera usedá vedle mě, manžel do auta za námi a vyjíždíme. Představa cesty kamkoli mi připadá jako neskutečný zážitek a dobrodružství. Kolem se míhá město, z kterého po chvíli vyjíždíme do otevřené krajiny. Mám slzy v očích a vůbec nevím, co se to ve mně děje.

„Chceš otevřít okno? Venku už začíná být teplo,“ věcně pronáší moje malá holčička a drží mě za ruku. Je mi jí tak líto. Teď už vím, že si prošla peklem, ale se statečností starýho chlapa. Tohle jsem tak nechtěla. Je tak hubeňoučká a přitom se celou dobu za mě bije jako lev. Zase se mi derou slzy do očí.

Krajina utíká kolem a pomalu začínám cítit, že výlet nebude zas taková slast. Rozbolí mě hlava. Sanitka je úplně nová a výpary novosti z plastu a gumy mě začínají pěkně dusit. Sjeli jsme z jakžtakž rovné silnice, střiháme jednu zatáčku za druhou, nakláníme se ze strany na stranu, až raději zavřu oči. A aby to nestačilo, začnou mě brát křeče do břicha.

„Šári, za jak dlouho tam budeme?“

„Teď byl ukazatel, asi dvacet kilometrů. Tobě je špatně, že jo?“

Jenom chabě kývnu hlavou.

„Neboj, to bude dobrý, otevřu víc okno, nechceš napít?“

Nemůžu ani odpovědět, jen se snažím zhluboka dýchat, nádech do břicha, výdech a znovu. Dcera mi mačká ruku a složkou s lékařskými zprávami mi ovívá obličej. Najednou mě zkroutí taková křeč, poleje mě horko, a je to. Nemůžu říct, že jsem se pokakala, nebo to nazvat jiným přijatelným slovem. Normálně jsem se posrala.

Mám sice plíny, ale stejně cítím, že to je síla. Do smradu z plastu se začíná šířit ještě jiný smrad, ten člověčí.

„Šárinko…“ láme se mi hlas.

„Já vím!“ směje se dcera.

„To je dobrý, za chvíli tam budeme, otevřu úplně okno.“

„Ježíš to je smrad, prosím tě nezlob se,“ omlouvám se.

„V pohodě, hlavně, že už tě to nebolí, to nic není…“ a cpe hlavu z okýnka.

Je mi mnohem líp, ale představa, že přijíždím na několikaměsíční pobyt do věhlasného rehabilitačního ústavu posraná, mě drtí.

„Mami v klidu, nenervuj se, umejou tě, převlečou a bude to dobrý.“

Dostávám zvrácenou reakci, že nevím, jestli se mi chce brečet, nebo smát, nebo obojí.

„Už jsme tady. Vypadá to pěkně a je to skoro v lese.“

 

Zastavujeme, vidím rozsáhlou budovu, kolem nádherné vysoké stromy, samá zeleň, z které mi oproti hnusné bílé barvě přecházejí oči. Pokochání netrvá dlouho, protože už se mnou vjíždějí dovnitř. Na chodbě se to hemží lidmi. Vůbec neumím odhadnout, jaká je to asi vnitřní část mého nadcházejícího obydlí.

Manžel dorazil současně, dcera už předala papíry do přijímací kanceláře, z které vychází sestra.

„Tak vás tady vítáme. Doufám, že se vám tady bude líbit, že vám pomůžeme a vše bude v pořádku.“

Profesionálně příjemně se usmívá, jen špitnu dobrý den a už svištíme do výtahu, který zastavuje v prvním patře. Další sestra, další uvítání. Dcera jí sděluje, co se mi cestou přihodilo.

„Nic se neděje, než vás prohlédne paní primářka, dáme to do pořádku. Tady je váš pokoj, za chvíli vás přijdou přebalit.“

Jde to jako na drátkách, do pokoje přichází chlap v bílém, přenáší mě na postel a vzápětí přicházejí dvě sestřičky. Vrhnou se na mě, umyjí a přebalí. Ani jsem si nevšimla další příchozí a od pohledu je mi jasné, že to bude primářka. Představuje se mi, podává mi ruku, pročítá překladovou zprávu a klade otázky.

„Asi už o té vaší nemoci víte všechno. GBS je vážné onemocnění a chce to čas. Necháme vás pár dní odpočinout a pak vytvoříme rehabilitační plán. Koupání je tady v pondělí, středu, pátek, a až to půjde, můžete se chodit koupat, kdy budete chtít. Sestřička vám poradí se vším, co budete potřebovat. Teď zkusíme, co všechno zvládnete.“

Přes bolest jak hrom, když mě posazuje a různě se mnou cloumá, se s chvěním v hlase snažím nadechnout na otázku:

„Tady se normálně koupe? Já jsem se nekoupala tři měsíce.“

Přímo jí visím na rtech.

„Vy jste se nekoupala tři měsíce?“ její údiv je snad větší než ten můj.

„Jestli chcete, můžou vás vykoupat hned.“

Blaženě s úsměvem jen hlesnu:

„To bych moc chtěla.“

Slíbila, že to hned zařídí, popřeje mi hezký den a odchází. Rodina čekala celou dobu venku, a když vstoupí, první, co zvládnu říct, je, že se půjdu vykoupat. Ani moc nevnímám otázky dcery, co kam má uložit.

 

Přidělili mi celou skříň hned vedle postele a ta se nebezpečně zaplňuje mými věcmi, protože mi toho nabalili tolik, jako bych tady měla zůstat navždy. Na co si mám pamatovat, kde co je, když do té skříně stejně nedosáhnu.

V duchu mě zajímá jen to koupání, hlavně, aby na mě nezapomněli. Taky se bojím, aby mě nekoupali v tom hnusným vaku jako na ARU, kde se mi zařezávala guma do stehen a vůbec to bylo děsný.

Není to vak. Do pokoje vjíždějí s podivnou modrou gumovou postelí a rodina opět končí za dveřmi. A nastává koncert sehraného personálu. Svléknout, pošoupnout pode mě tvrdou, gumovou matraci popotáhnout ji do té modré postele, která stojí vedle mé ovladačkou zvýšené postele, potáhnout a jsem v té vaně na kolečkách. Přikryjí mě prostěradlem a jedeme vlastně jen přes chodbu do protějších dveří, za kterými je koupelna. Zacouvají se mnou pod sprchu, kterou sestra roztáčí a ptá se mě, jak teplou chci vodu.

Nejsem schopna odpovědět. Za prvé se bojím, že se rozbrečím, a za druhé moje termoregulace je pořád splašená, signalizuje jen horko a zimu. Všechny krásy světa se v tento okamžik spojily do proudu vody, který mi stéká po těle. Zvládnu nastavit dlaně, abych si ji nachytala a držela ji, mohla se s ní mazlit, uchopit ji a nepustit, přímo se vpíjím do všech těch kapek.

„Vy jste se fakt tak dlouho nekoupala? Zítra je středa, tak se budete koupat znovu, nebo když budete chtít jindy, tak si řekněte…“

Jsem nejšťastnější člověk na světě. Když mě osušili a opět přesunuli na postel, je už pokoj uklizený, dcera sedí na židli a pročítá nějaké prospekty.

 

„Otec už jel domů, jsou už dvě hodiny a pes by to bez vyvenčení nevydržel. Všechno jsem ti srovnala a byla jsem obhlédnout okolí, je to tu moc pěkný. A viděla jsi, jaký tu máte bezva balkón? Je na něm i sušák, stoleček a židličky. Za chvíli ti přinesou jídlo, co ti nechali, tak ti pomůžu se najíst a budu muset taky jet. Ve čtyři mi jede autobus.“

 S odporem polykám pár lžic polévky, půlku brambory a kousek masa. Držím se dcery za ruku a únavou se mi zavírají oči. Třeba to tu bude dobrý.

„Mami, nespi! Vzpomeň si, jestli ještě něco nepotřebuješ, já už budu muset jet.“

Kdyby tady tak mohla zůstat, byla bych úplně spokojená, zvykla jsem si od rodiny na každodenní držení za ruku, kdy jsem mohla v klidu usnout s pocitem, že se mi nemůže nic stát. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že nejklidnějším, nejpříjemnějším a nejbezpečnějším pocitem se pro mě stane držení za ruku. Když zůstávám sama, připadám si jako malé bezmocné dítě vydané absolutně všanc cizím lidem, a doráží mě ten prostý fakt, že je to tak doopravdy.

Když se loučím s dcerou, přivezou mou novou spolubydlící. Těším se, protože mám několikaměsíční drbací půst. Vypadá to, že je hodně postižená, protože ji přesouvají z vozíku do postele, a ani se sama nepohne. Jakmile zůstaneme samy, snažím se navázat kontakt. Umiňuji si, že budu co nejhodnější, nejpříjemnější a nejvstřícnější. Veškerá má radost z vyhlídky na ženské klábosení opadá během chvilky.

Sousedce se špatně dýchá a mluví. Dozvídám se, že spadla ze žebříku, když trhala jablka, že je od ramen ochrnutá, že strávila dva roky po nemocnicích a tady je už přes čtyři měsíce. No nazdar. I když se sama nemůžu až na ruce pohnout, přijde mi to děsný.

Přišli mě otočit na bok a já se můžu konečně dívat ven. Balkónové dveře jsou otevřené dokořán, vidím vrcholky nádherných stromů, ptáci štěbetají do nadcházejícího podvečera a vůně z lesa je přímo omamná.

Nějak to tu musím zvládnout. Ono mi taky nic jiného nezbývá.

 

 

Ukázka z knihy Vozík a vězení je pro každého

 

Více o knize zde: https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

 

 

 

 

obalka_eshop

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy, Povídky





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička