Josef Formánek: PROSTÉ ŠTĚSTÍ

Zkouší nás jen Bůh a za každý usměv nám daruje usměv člověka, co ho vidíme na ulici? Za zachráněný život náš život? Bůh to musí mít těžké, hlídat to všechno, aby se dopočítal. Proto je víra jako nedopočítaný příklad? Známe řešení, chceme ho znát, ale usilujeme k němu dojít poctivou cestou, dopočítat všechny bolesti, prázdná místa a otazníky ve svém srdci. Prý nejvíc věřících ve vědecké obci je mezi fyziky a matematiky. Vede snad nudná cesta mezi čísly k poznání, z něhož mrazí? 1 + 1 = 2. Neředěná krása za symetrii života, kdy každý z nás je odsouzenec k smrti. To nejcennější, co máme, je čas?

Přesto není důležitě, kolik, ale co ve svém životě počítáme. Počítá-li někdo s námi. Ne tikot hodin, ale mrazení v zadech, polibky na rozloučenou, slunečka sedmitečná, co nám už vzlétla z prstu, i kolikrát jsme se jemně chvěli, že jsme cítili život, jak námi proudí, když jsme někoho povzbuzovali, čekali na důležité rozhodnutí, smáli se a ani nevěděli čemu, cítili klid o poledni v horkém městě, pili kávu a měli pocit, že svět je přesně takový, jaký má byt. Prosté štěstí při čekání na osud.

(z knihy Mluviti pravdu)