Golem


1. května 2016, autor Mračoun,



David Nowak zamyšleně hleděl špinavým oknem na ulici. Venku pršelo. Sledoval, jak se nepřívětivou šedí vzdaluje postava muže, který ho před několika okamžiky navštívil. Instinktivně prohlédl každý kout ulice. Pražské židovské město bylo hodně nebezpečnou lokalitou. Nejraději by se odtud odstěhoval. Ale tím by mohl upoutat pozornost smrtihlavů. Byla válka a okupující hitlerovci opravdu neměli židy rádi.

V myšlenkách se vracel k podivné návštěvě. Byl to chazan Josef. Jeden z mála duchovních, kteří zatím přečkali řádění SS. Říkal, že ho poslal sám rabín Izák, muž, který přežívá kdesi v podzemí bývalého židovského města. Dlouhé měsíce se úspěšně před Němci ukrývá. Snaha o jeho odhalení stála život mnoho lidí, ale okupantům se nedařilo ho vyslídit. Nyní chazan Davidovi řekne, že se má s nedostižným rebem setkat. Proč?

 

Chvíli uvažoval, jestli to není německá provokace. Možná Josefa zajali, donutili ho k této návštěvě ve snaze, dostat se konečně k rabínovi. Ale o Davidovi přece ani nevědí, že je žid. Není čistý Semita. Otec byl Čech. Jen matku měl židovku. Nikdy se ani nestýkal s podzemním židovským hnutím. Je jen prostý řidič starého dýchavičného náklaďáčku, se kterým se snaží uživit a přečkat šílenou dobu hitlerovské nadvlády. Tak proč s ním chce samotný rabín mluvit?

 

Cítil, že setkání zásadně ovlivní jeho život. Bude velmi nebezpečné a může znamenat blízkou smrt. Stále se obával bušení esesáků na dveře, kolikrát byl svědkem zatýkání ve svém nejbližším okolí. Ale nečekal, že se do tak velkého nebezpečí dostane díky kontaktu s hledaným rabínem.

 

Tiše se oblékl. Vzal si obnošený kabátec, ve kterém jezdil náklaďákem. Musí být co nejvíce nenápadný, obyčejný šedý člověk uprostřed velkého města.

 

Vyšel na dvůr, proklouzl do sousedního domu. Známými schody sestoupil do suterénu. Zde podle pokynů čekal. Zdálo se, že je v temném prostoru pod schody sám. Tiše stál a pozorně naslouchal. Vnímal vzdálené zvuky města a svůj obavami zrychlený dech. Byl zde celou věčnost, než se z překvapivé blízkosti ozval mužský hlas.
„Pojď za mnou!“
Zaslechl škrtnutí a rozsvítila se svíčka. Jakási postava ho vedla matně osvíceným sklepením. Prošli několikerými dveřmi. Muž musel několikrát svítilnu postavit na zem a odsunout nějaký velký předmět kryjící průchod. Konečně se zastavili a průvodce se po něm ohlédl. Poznal ho, ale nedal to nijak znát. Respektoval anonymitu, která oběma mohla zachránit život. Navíc se jeho protějšek tvářil odmítavě.
„Tady počkej,“ řekl stroze. Zdálo se, že s tím, co dělá, nesouhlasí. Dokonce vypadal, že je na Davida rozzlobený. Zmizel kdesi za rohem, i se světlem.
Znovu čekal ve tmě. Srdce mu hlasitě tepalo v krku, jakoby se tam celé přestěhovalo. Znal podrobně své okolí, tušil zhruba, kde může být. Bývalé staré židovské město bylo dávno zbouráno a nahrazeno novou zástavbou. Zůstalo však rozvětvené podzemí, které bylo alespoň částečně uchráněno před devastací. Jenom budování základů nových vysokých domů na mnoha místech přerušilo chodby. Podzemnímu systému to ještě více přidalo na spletitosti.

 

Zpředu se blížily kroky a po stěnách začaly tancovat záblesky světla. Přicházela skupina mužů. Tiše mezi sebou hovořili. Konečně vstoupili do malé okrouhlé místnosti. Ozařovalo ji několik svítilen se svíčkami. Byli tři. Jeho průvodce, jeden statný padesátník a starší menší muž s dlouhými vlasy. Okamžitě poznal rabína.
„Rebe!“ špitl k němu tiše a uklonil se.
Muž mu pokynul a potom poslal ostatní pryč.
„Jdou sem Davide, posaděj se tady se mnou,“ řekl tichým hlasem.

 

David chvíli nemohl uvěřit, že sedí sám vedle tak významné osobnosti. Odkud se rabín o něm dozvěděl a jak to, že ho zná jménem? Asi se na Davida musel vyptat, když pro něj poslal.

„Davide, oni mne znají?“
„Ano, jste náš rabín,“ řekl s úctou.
„Richtig, richtig. Jak vědí, Němci po mě prahnou a Všemohoucí,“ pokynul rukou vzhůru a na okamžik zvedl své kulaté oči, „mi dal najevo, že se blíží konec mých dnů na tomto světe. Už mi nebude dopřáno slavit další Paschu.“
Mladý muž chtěl něco namítnout. Ale uvědomil si, že by bylo neslušné a zbytečné odporovat rabínovi.
„Smyčka, kterou kolem mě gestapo udělalo, se již stahuje. Brzy bude schluss!“ zněl patetický hlas.
„Proto je nezbytné být bereit a zařídit vše potřebné,“ dodal strnule.
David zahlédl v rabínových očích záblesk úzkosti. Připadal si tu zbytečný. Proč se s ním Izák chtěl setkat? Aby se mu vyznal z obav o svoji budoucnost? Proč tak strašně riskuje?
„To je hrozné,“ pronesl mladík konečně do tíživého ticha.
„My židé tady v Praze máme dlouhou tradici, stovky let tu sloužíme Nejvyššímu.“
Následovalo jemné gesto palcem vzhůru doprovázené mírnou úklonou.
Opět ticho. Starý muž usilovně přemýšlel. Jakoby se obával něco vyslovit.
„Jak velká je jejich víra?“ otázal se náhle. Ve svitu svíček upřeně pohlédl Davidovi do očí.
„Věřím, ale nevím, co vám mohu odpovědět, rebe. Jsou tu jistě jiní, jejichž víra je větší, než ta má. Třeba chazan, po kterém jste pro mě vzkázal.“
„Nein, nein, nein,“ vrtěl starý muž hlavou, až se mu rozkomíhaly dlouhé šedé pejzy…
„Chazan není jako oni. Je sice zdatný ve vedení modliteb, ale praktik tedy ne. Nehodí se pro ten úkol.“
David polkl naprázdno. Úkol! Rabín si ho tedy nepozval jenom proto, aby se mu vysdílel ze svých obav. Tázavě hleděl ve svitu svíček na starého muže, ten mu pohled opětoval.
„Neznají mne dobře a já neznám jich. To naší situaci komplikuje. Ale dostal jsem na ně dobré reference. Prý jsou věrnej žid, Němci je nemají v evidenci a jezděj autem.“
„Ano, máme malou dodávku, se kterou jezdím po městě a v okolí Prahy. Vozím různé drobné náklady podle požadavků.“
„Richtig, richtig,“ mnul si stařec radostně ruce a pohlédl na něj velkýma očima, „a odvahu mají?“
David se zarazil. Nevěděl, co má odpovědět. Pokrčil rameny.
„O jakém úkolu jste mluvil, rebe?“
Rabín se nervózně zavrtěl. Cosi zamumlal. Zdálo se, že se jeho rty tiše modlí. Trvalo to dlouhé minuty. David zachytil pár slov, která znal. Byla to stará Aramejština. Vtom se mužovy rty zastavily. Jeho pohled se změnil. Již nevypadal tak bázlivě. V očích se mu zableskl spokojený úsměv.
„Půjdou se mnou, kommen Sie. Něco jim ukážu. Uviděj, co spatřil málokdo.“
Uchopil Davida za ruku a táhl ho kamsi podzemím. Nešli dlouho. Nakonec vystoupali pár schodů vzhůru. Ocitli se ve větší síni. Zastavili se.
Davidovy oči sledovaly rabínův pohled. Na podlaze ve stínu spatřil obrys ležící postavy. Zprvu nechápal. Po několika okamžicích poznal, že to není člověk, ale jakási socha, která splývala s podlahou a stěnami prostoru. V temeni hlavy ucítil podivné brnění. Pocit, který doposud neznal.
„Co to je, rebe?“
„Ptají se špatně. Lépe by bylo se zeptat, kdo to je,“ opravil ho stařec. Tázavým pohledem přeskakoval z ležící postavy na Davida a zpět. Mladík pochopil, že mu bylo odhaleno něco mimořádného, ale nechápal co.
„Když Adonaj pět dní stavěl svět, šestý den stvořil člověka. V Zákoně se píše, že Adama vytvořil z hlíny,“ řekl Izák a opět jeho rty začaly ševelit nějaké tiché modlitby, než se odhodlal pokračovat.
„Je to těžké pro naši víru. Nikdo neví, jak si to správně vyložit. Ale říká se, že můj dávný předchůdce, rabín Jehuda Liva ben Becalel vytvořil po vnuknutí Nejvyššího,“ oči se opět obrátily vzhůru, „hliněného Golema. Postavu, která měla chránit naší židovskou obec před nepřáteli.“
„Takže je to pravda?“ vydechl David a podíval se na kamenného obra zcela jiným pohledem.
„Ano, ale pověsti nemusí být zcela pravdivé.  Golem znamená nedokonalý. Pozor, nemyslejí, že je něco, jako kladný pohádkový hrdina,“ rabín varovně pozvedl tlustý ukazováček.
„Je plný záhad a tajemství. Chybí mu rozum, je jen jako stroj, který poslouchá toho, kdo ho ovládá.“
„Máte na mysli toho, kdo do něj vloží šém?“
„Říká se to, ale skutečnost není tak plochá a jednoduchá. Pokud by měl Golem chránit Židy, mocný Všemohoucí by jistě nedal jeho sílu do rukou někoho, kdo by ji mohl zneužít!“
David Nowak se sklonil ke ztuhlé postavě. Podivný pocit v hlavě zesílil. Nedokázal si vysvětlit, co je příčinou. Setkání s bájnou postavou židovských pověstí? Dlouhý rozhovor s dosud nedostižným rebem? Nebo jen prostý strach z odhalení nacisty?

 

Obersturmführer von Treblitz, muž s ostře řezanou tváří a nápadně špičatou bradou, zamyšleně hleděl na dešifrovaný rozkaz. Na nekvalitním zažloutlém papíře bylo vytištěno: „Zahajte operaci Graf. Zítra akce jednotky SS číslo 351/II. Stbf. Müller.“
Jeho oči sklouzly k oknu. Praha mu nepřirostla k srdci. Všude tušil zradu. I ta Vltava, zdánlivě líně tekoucí pod okny, byla nevyzpytatelná. Cítil, že pod pověstnou netečností Čechů bublá vzdor. Nakonec bývalý protektor, Hitlerem milovaný Reinhard Heydrich, se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Udělali na něj zpackaný atentát. Co se nepovedlo útočníkům, to dokončil český personál nemocnice svým laxním přístupem. Vůbec jim nevadilo, že přitom tehdy byli pod ostrým dohledem Němců.
Operace Graf byla jednou z nejpodivnějších, s jakou se kdy u SS setkal. Jasně si vzpomínal, jak mu Sturmbannführer Müller se žhnoucíma očima vyprávěl o Golemovi, jakémsi obru, který má být schován někde v bývalém židovském městě, hned za humny budovy SS. Von Treblitz považoval bájnou postavu za nesmysl a ani ve skrytu duše nemyslel, že by se operace Graf někdy uskutečnila. A teď náhle přišel rozkaz k jejímu zahájení! V podzemních prostorách se chystá razie, při níž má dle příkazu provést průzkum a vyhledat Golema. V případě nalezení ho má v utajení převézt do garáže na nádvoří SS a podat zprávu Müllerovi. Nic jiného pro něj nebylo podle rozkazu tak důležité. Prý se o Golema zajímá sám Hitler.
Muži bylo z následující akce nevolno. Dovedl si živě představit, co bude následovat. Nesnášel židy. Snad ani ne pro to, že podle Hitlerova učení jsou nečistá rasa. Ale ve spojení s nimi se mu vybavovaly scény zatýkání, ubohého boje o přežití, paniky a zoufalství. Protivil se mu pohled na zatčené, když si uvědomil, co je čeká. V podvědomí se obával, že ho jednou stihne stejný osud.

 

David Nowak nasedl do svého starého náklaďáku. Opřel se o tvrdý studený volant a snažil se uklidnit. Srdce mu opět bušilo až v krku. Nemohl dýchat, v hlavě mu hučelo. Uvažoval, že není vůbec schopen řídit. Golema měl naloženého vzadu na otevřené korbě, hned za kabinou. Od slídivých pohledů esesáků ho krylo jen několik balíků špinavých pytlů. To není překážka pro žádnou hlídku. Stačí, aby vojáci vylezli na korbu a bajonety začali do té hromady píchat. Nebo mu při kontrole mohli prostě poručit vyházet pytle ven.

 

Něco mu řeklo, aby nastartoval. Po neochotném zaúpění se motor dýchavičně rozcvakal. Známý zvuk ho trochu uklidnil. Hlavou mu probleskly vzpomínky na dlouhý rozhovor s rabínem. Jak se k němu starý muž sklonil, až doslova dýchali stejný vzduch. Snad pro to, aby následující slova neslyšela ani mrtvá hmota poblíž ležícího Golema.
„Poslouchaj dobře, co jim řeknu. A zacházejí hodně opatrně s touto informací. Všichni židé si o Golemovi myslí, že jich rabín Jehuda Liva stvořil k jejich ochraně při pogromech. Ale já jsem přesvědčen o něčem úplně jiném a Všemohoucí,“ ukázal očima vzhůru, „je mi svědkem, že to je pravda.“
Odmlčel se a přiblížil se ještě víc, až David ucítil na své zpocené tváři rabínovy pejzy a krempa jeho klobouku ho tlačila do hlavy.
„Golem je mnohem starší, Liva ho jenom objevil. Není tu pro ochranu židů, ale právě naopak. Proto ho celá staletí tajně ukrýváme, proto ho nikdo nesmí oživit. Takový obr nemůže být darem od Nejvyššího.  On ho nepotřebuje, je sám dostatečně mocný. Golem je dílem ďáblovým, připraveným definitivně zničit vyvolený národ, možná celý svět!“
Prostředí v  místnosti se stávalo nesnesitelným. Oba byli mokří od potu, vedle nich blikaly svíčky svítilen, bylo cítit zatuchlost prostoru smísenou s potem a pachem spáleného vosku. To vše umocňoval onen divný pocit v zátylku šířící se od ležícího obra. David si ještě teď v autě živě vybavoval své pocity.
Rabín pokračoval: „Proto mají velký úkol, Davide. Golem se nesmí dostat do rukou Němců! Pokud by se tak stalo, je bytostně ohrožen náš lid. Ano, teď nás systematicky vyvražďují. Nedělám si iluze, co se mnou bude za několik hodin. Ale to není podstatné. Někteří přežijí, Hitler padne a vyvolený lid bude žít dál. Nebude to poprvé, co přečkáme nenávist lidí kolem nás. Ale pokud se Golem dostane Němcům do rukou, obávám se, že nepřežije jediný z nás. To by byl konec, kaput, Verstehen Sie mir?“
Na pohled vypouklých rabínových očí David do smrti nezapomene. Upřely se na něj s tekoucími slzami, plné obav o vlastní život, ale hlavně o osud židů. Plné očekávané bolesti, ale také s trochou naděje, kterou do něj rabín vkládal. Starý muž mladíkovi stiskl silně paži. Jakoby mu předával veškerou svoji energii, celou životní zkušenost, desítky roků jeho dlouhého života.
„Odvezou Golema abseits von Prag. Hier ist das Ende! Máme svého člověka v Mělníku. Tam ukryjí to monstrum!“

 

David si uvědomil, že se příliš zapomněl v myšlenkách. Auto s běžícím motorem tu stojí nápadně dlouhou dobu. Bolest v pravé ruce mu připomněla rabínův naléhavý stisk i ten nečekaný proud energie. Chudák starý muž po něm ochabl a byl na konci sil. Odevzdal ze sebe to poslední, co mohl. Od té chvíle byl připraven na zatčení. Mohl jít na smrt.

 

Mladý řidič vymáčkl spojku, zařadil rychlost a pomalu se rozjel. Tiše pronesl krátkou modlitbu. Pomohla mu. Uvědomil si, že ho Nejvyšší pověřil úkolem. Neví, jak vše skončí. Ale věděl, že je správné, co dělá. Zahodil veškeré obavy a dokázal se chladnokrevně soustředit, aby byl co nejméně nápadný. Pryč bylo bušení. Podivný hukot v zátylku z Golemovy přítomnosti mu teď překvapivě dodával sílu.
Náklaďák se hrkavě valil ulicí. Avšak hned za rohem se řidič zhrozil. Stálo zde několik vojenských nákladních aut a kolem se rojili esesáci. Jeden s namířeným samopalem přiběhl k vozu a zařval:
„Halt!“
A je to tady, pomyslel si, to jsem tedy s Golemem daleko nedojel!
Zastavil a se skřípotem stáhnul okénko.
„Kam jedete?“
„Do Mělníka.“
„Proč tam jedete?“
„Vezu pytle do cukrovaru.“
Voják několik okamžiků uvažoval.
„Tak jeďte a nepřekážejte tu!“ vykřikl a otočil se.
„Schuftig Tschechische Schwarzhändler!“ ulevil si Němec pohrdlivě a vozu si již dál nevšímal.
Když David odjížděl, míjel důstojníka s další skupinou esesáků. Byl to von Treblitz. Právě organizoval přidělené muže, se kterými měl při razii prohledat podzemní prostory. Zarazil se a zvědavě pohlédl na projíždějící nákladní vůz. Jeden z mnoha desítek, které potkával po Praze. Ze zvyku zamířil přísným pohledem na řidiče. Jejich oči se na okamžik setkaly. Davida zaujala špičatá brada německého důstojníka, von Treblitze zase typicky vystrašený čecháčkovský pohled.

 

Němec měl zvláštní pocit, jakési mražení v zátylku. Na chvilku se zamyslel, co to je. Nemá nechat toho českého šmelináře znovu zastavit a pořádně prohledat jeho vůz? Na korbě zahlédl balíky špinavých hadrů. Možná tam veze nějakého Žida nebo pašuje kontraband. Potom si uvědomil, že dostal rozkaz k operaci Graf a ne ztrácet čas honěním českých podvodníčků. Pustil auto ze zřetelu a obrátil se zpět ke svým mužům.

 

Jednotka SS měla zátah dobře připravený. Předem se jim podařilo zmáčknout několik lidí natolik, že prozradili hlavní úkryty pod bývalým židovským městem. Hlídky obsadily vytipované domy, nacisté zajistili byty a vstupovali do podzemních prostor.

 

Obersturmführer von Treblitz byl se svými muži vyzbrojen silnými elektrickými svítilnami. Sestoupili do sklepa určeného domu, odkud se měly větvit chodby. Jeden z mužů byl vybaven těžkou sekeru, druhý nesl palici, třetí do velkého zápisníku črtal plánek. Další se samopaly v rukách slídivě pátrali kolem sebe.
„Tady, dveře!“ řekl krátce důstojník.
Vojákovi se sekerou stačilo několik údarů a již pronikali do temné chodby. Byli jako uragán, probíhali spletí sklepů. Občas narazili na ukrytou skupinku k smrti vyděšených židů. Ignorovali je a razili si cestu dál. Zatýkání nechávali na těch za nimi.

 

Přes všechnu snahu byla operace Graf nakonec neúspěšná. Golema, ve kterého von Treblitz stejně nevěřil, nenašli. Ale něco ho nutilo se v myšlenkách vracet na začátek. Nedal mu pokoj ten divný pocit, když kolem projížděl náklaďák s pytli na korbě. Nedokázal si ale vybavit, co mohlo být příčinou. Když byl zpět v kanceláři, pustil se do obsáhlého hlášení, ve kterém podrobně popisoval průběh celé akce.

 

Mladý řidič s dýchavičným autem projížděl Březiněvsí. Již míjel poslední domky. Praha byla daleko za ním a teď doufal, že to nejhorší má za sebou. V mysli se vracel k tomu, jak málem zazmatkoval u stanoviště hlídky hospodářské kontroly. Ozbrojení muži si ho ale nakonec skoro ani nevšimli. S gustem hledali nepovolené potraviny ve dvou náklaďácích, jedoucími opačným směrem do Prahy.

 

Cesta se za malým vrcholkem lomila dolů kolem Bořanovic k Mělníku. Pokaždé za dobrého počasí se tu kochal výhledem na pahorky rýsující se v dálce na severu. Nyní však měl jiné starosti. Svým výjimečně dobrým zrakem zahlédl na konci dlouhého úseku silnice k Líbeznicím ruch. Tušil postavičky v šedých uniformách, nějaká vozidla. V tem okamžik ztratil klid. To nebude nějaká unuděná hospodářská kontrola, tohle vypadalo na velkou ostrou šťáru. Co teď udělat? Nemůže tam přeci dojet s Goleme na korbě. Nebude jako ovce jdoucí na porážku!
Byl zvyklý dělat okamžitá rozhodnutí. Instinktivně zabočil vlevo. Tu cestou znal. Jezdil tudy často s nákladem do bývalého pakoměřického pivovaru. Horečnatě přemýšlel, co dál. Mohl odbočit na spojovací cestu přes hráz rybníka. Tou by se dostal na druhou silnici do Líbeznic. Nebo doleva zpátky vsí směrem na Prahu.

 

Jak se blížil k pivovaru, kombinoval všechny možnosti. Ne, do Líbeznic nesmí jet. Kontrola bude jistě i na druhé silnici! Hned by Golema odhalili. Stačilo píchnout bodákem do pytlů. Ale když se vydá na druhou stranu, bude to vypadat, že prchá. Co teď?

 

Skladník v budově pakoměřického pivovaru, Jozef Procházka, byl statný pětapadesátník. Ve vsi platil za otrlého muže s autoritou. Nyní překvapeně stál na korbě Davidova náklaďáku a rozpačitě hleděl na podivnou postavu, kterou mu mladý řidič odkryl z pod hromad pytlů. Golem na denním světle vypadal jako fascinující socha. Byl hrozivě šedý, hrubý, ale měl na sobě překvapivé detaily. I když se nehýbal, jeho vzhled varoval, že se nejedná o pouhý kus kamene.
„Teda, to je něco,“ vydechl Procházka a posunul si čepici do týlu.
„Nevěřím na nějaké vaše Golemy. Ale s tímhle nás načapat náckové, tak jedeme rovnou do lágru. Člověče, cos to přivezl!“
„U Líbeznic je šťára. Dál s tím nedojedu,“ řekl David nešťastně.
„Ale jo, tak jdeme na to. Mám nápad. Hlavně rychle!“
Muž přitáhl velký vozík na vysokých kolech. Rozhlédl se. Nikdo je nesledoval. Mohli se pustit do práce. S námahou šoupali těžkou postavou.
„Co to ti žiďáci vymysleli. Ten je snad z olova!“

 

Po několika minutách stáli u stěny s nedávno zazděným průchodem.
„Dole je bývalá kotelna k sušárně sladu. Zazdili jsme vchod, protože tudy lezly krysy. Tomuhle,“ ukázal na Golema, „tomu neublíží. Pche, ty potovry lituju!““ uchechtl se. Vzal majzlík s kladivem a pustil se do práce.

 

Von Treblitz hleděl na papír založený ve stroji. Začalo mu docházet, že udělal chybu. Už v samém počátku. Toho Golema, pokud existuje, neměl hledat jen ve sklepeních. Na to jsou Češi moc chytří! Právě pro svůj instinkt byl vybrán do SS, ale ráno se jím neřídil a proto zklamal. Proč se jen nevěnoval tomu náklaďáku? Židé se určitě předem dozvěděli o razii. Zase ta všudypřítomná čecháčkovská zrada! Mají uši určitě i v samotném štábu SS! Na poslední chvíli naložili Golema a odvezli. Ten pocit, když auto projíždělo, ještě nikdy neměl. Uvědomil si, že přes počáteční skepsi začal v existenci Golema věřit. Náhle viděl operaci Graf zcela v jiném světle.

 

Usilovně vzpomínal na sebemenší detail, podle kterého by mohl identifikovat vůz nebo řidiče. Ale ráno byl příliš zaslepen nadcházející akcí. To byla kardinální chyba! Pro příště je třeba si pamatovat, že akce začíná ještě před opuštěním brány kasáren!

 

Jakou barvu měl ten náklaďák, co měl na sobě napsáno, jaká byla registrační značka? Ani si nezapamatoval obličej řidiče. Vše bylo tuctové, obyčejné, nenápadné. Takových aut jezdí po Praze stovky. Věděl jenom, že bylo zelené, mělo odkrytou korbu a na ní nějaké špinavé pytle…

 

David Nowak se se svým vozem blížil k Líbeznicím. Musel opustit pivovar a pokračovat v cestě k cíli podle dokladů. Srdce mu mohutně bilo, pokolikáté v posledních hodinách? Bál se teď snad více, než s Golemem na autě. Neuklidnilo ho ani, že nyní měl na korbě náklad plně v souladu s doklady. Golem byl již několik desítek minut schován v  kotelně pivovaru. Otvor, kterým ho do ní dostali, ihned zazdili. Starý Procházka zaprášil maltu smeteným prachem, aby čerstvě položené cihly byly co nejméně nápadné a nelišily se od okolního zdiva.

 

Náklaďák dojel až k hlídce. Bylo zde snad dvacet mužů v šedých uniformách, všichni po zuby ozbrojeni. Davidovi došlo, že ráno proběhla v židovském městě razie a hlídka může hledat uprchlíky. Třeba ho někdo prozradil nebo si Němci, kolem kterých jel, poznamenali jeho registrační značku. To mu na klidu nepřidalo.

 

„Vystupte! Kam jedete?“
„Do mělnického cukrovaru.“
„Co tam vezete?“
„Vracím pytle, tady jsou dokumenty,“
Muž podezíravě prohlédl papíry. Pokynul dvěma mladým vojákům. Ti skočili na korbu a prohledávali náklad.
„Es ist in ordung!“ zvolal jeden z nich a seskočili z vozu.
„Ja, abgehen!“ pokynul mladému řidiči s otráveným gestem.
Ten zařadil rychlost a s hlubokou úlevou odjel.


Obersturmführer von Treblitz projížděl v lehkém terénním vozidle vesnicemi. Zklamal. Golem se ztratil. Doslova mu proklouzl mezi rukama. Tentokrát mu nezbývalo, než dát pouze na svůj instinkt. Kam mohl řidič tu židovskou obludu odvézt? Určitě někam ven z Prahy. Ale kam?
Znovu a znovu se vracel ke své mapě popsané výraznými značkami. Ne, na ty proradné Čechy spoléhat nemůže. Jejich svědectví jsou zavádějící a nepravdivá. Samá lež a samý klam. Musí se opřít o výpovědi německých vojáků. Ale kterých? Nezbývá, než vsadit na náhodu. Proto objížděl všechny hlídky, které tohoto dne dělaly kontroly kolem Prahy. Naděje, že narazí na nějakou informaci, byla mizivá. Ale vždy je lepší pokusit se o štěstí než nedělat nic.

 

V podvečer dorazil k jednomu z posledních vyznačených bodů – na provizorní hlídkové stanoviště u Líbeznic.
Vojáci byli po celodenní kontrole unavení. Pohledu na jejich naštvané tváře ho popudil. Co by vojáci z východní fronty dali za to, aby místo tuhých bojů mohli dělat jejich práci! Za Kijev s vámi, a hezky v mrazech, pomyslel si.
„Hledám český náklaďák, snad zelený. Vezl balíky s prázdnými pytli,“ řekl důstojníkovi.
„Takových tu jezdí hodně, přesnější popis nemáte?“
„Nemám, musel by tudy projet před polednem.“
Důstojník se zamyslel a pak zvolal:
„Schulz!“
„Přišel voják s kruhy pod očima.“
„Schulz, her Obersturmführer hledá auto s nákladem nějakých pytlů v balících. Neměli jsme tu dnes něco takového?“
Muž se zamyslel a oči mu ještě více zapadly do jamek.
„Ja, ja. Po poledni. Malý náklaďáček. Sám jsem byl na korbě. Byly tam tři balíky pytlů.“
Von Treblitz ožil.
„A našli jste ještě něco na té korbě?“
„Nein, jenom ty pytle. Hledali jsme, jestli tam nevezou nějaký kontraband nebo zbraně. Byly tam opravdu jenom pytle. Co hledáte, her Obersturmführer?“
„Něco většího, sochu,“ řekl neurčitě. O Golemovi nemohl říct ani slovo. Odpovědí bylo zavrtění hlavou.
„A nemáte registrační značku? Nebo pamatujete si toho řidiče? Poznal byste ho?“ zeptal se ještě s nadějí.
„Nein, her Obersturmführer. Dnes tu bylo mnoho auto a řidičů. Zapisujeme si jenom podezřelá auta. A tady bylo vše v naprostém pořádku.“

 

Po několika minutách von Treblitz seděl zpátky ve svém vozidle nad mapou. Jednalo-li se o to hledané auto, tak kde je Golem? Gefreiter Schulz by možná přehlédl nějaký ten mosazný svícen, ale Golema určitě ne. Takže jestliže tam nebyl, tak ho řidič mezitím někde vyložil.
„Heinz, jeď pomalu zpátky směrem na Prahu,“ přikázal řidiči.  Jak se vzdalovali od hlídky, tak hleděl zpět malým zadním okénkem. Rozum mu říkal, jak bláhové bylo stavět na této informaci, ale cit mu velel se této stopy nepustit.
„Stop!“ přikázal náhle. Auto se zastavilo a důstojník vystoupil. Tady odtud přestávalo být hlídkové stanoviště vidět. Vezl-li by on Golema a odtud spatřil vojáky, právě zde by ze silnice sjel a hledal pro něj úkryt. Uvědomil si, že stojí na křižovatce. Směrem k vesnici odbočovala rovná cesta. Na konci bylo cosi jako statek s hospodářskými budovami. Nalevo od něj začínala vesnice.
„Hainz, jedem tam k těm domům!“
Terénní auto hučelo po rozbité cestě, až se zastavilo před zavřenou branou. Vystoupil. Vnímal zvuky venkova, tolik odlišné od ruchu centra Prahy. Slastně do sebe chvilku natahoval náladu klidného usínajícího dne. Ale je tu z jiného důvodu, než se kochat večerní romantikou!
„Zatrub!“
Ticho narušil odporný hluk houkačky. Trval hodnou chvíli, než se z areálu přišoural starší statný muž.
„Nepřivezl sem dnes někdo něco neobvyklého?“ zeptal se ostře Němec.
„Co máte na mysli?“ otázal se pan Procházka vylekaně.
„Nějaký velký předmět!“
„Ne, my tu skladujeme slad pane důstojníku. Tady nic jiného nemáme. Můžete se jít podívat,“ lhal Procházka a doufal, že se do toho samotný Němec nebude chtít pouštět.
„Nein, na to teď nemám čas. Podívat se sem můžeme zítra. Ale to nás bude víc a velmi důkladně to tu prohledáme, to si můžete být jist!“ odseknul a mávnul muži na rozloučenou.
Nasedl do vozu. Pokynul řidiči, aby jel zpátky cestou k silnici. Ohlédl se a podezíravým zrakem sledoval starého muže, jak na ně hledí skrz vrata. Jestli tam ten Golem někde je, tak ten Čecháček je podělaný až za ušima, pomyslel si s úsměvem. A bude se té potvory chtít rychle zbavit!
Na silnici přikázal zabočit zpátky k hlídce v Líbeznicích.

 

Jozef Procházka byl opravdu silně rozrušen. Jakmile se objevil ten esesák, věděl, že je zle. Cítil se být v pasti. Kdyby byl Golem schovaný někde v hromadě otrub, ihned by ho naložil a odvezl třeba někam do lesa, hodně daleko pryč odtud. Ale co má dělat, když nemá auto a obr je zazděný dole v kotelně? Navíc si uvědomil, že ten skopčák tu může šmírovat kolem. Povedlo se mu sice dobře zalhat, ale nebyl si jistý, že se ten Němčour nechal oklamat.
Vrátil se k pivovaru. Již padalo šero. Uvnitř již byla skoro tma.  Měl nutkání jít ještě jednou zkontrolovat s lucernou v ruce čerstvě zazděnou stěnu. Ale uvědomil si, že by se tím mohl prozradit! Stačil by jeden pohled oknem dovnitř.

Nevěděl, co má dělat. Ztratil svoji pověstnou jistotu a klid. Usilovně přemýšlel, jemu i jeho rodině jde o život! V duchu si představoval náklaďáky plné vojáků, bušení na dveře, křik milovaných členů rodiny, surové vojáky. Udělalo se mu nevolno.

Náhle zaslechl jakýsi hluk někde z nitra budovy. Co to bylo? Němci?
Neodvažoval se vzít světlo. Šerem opatrně procházel ztichlou starou budovou. Napětí se dalo krájet. Bylo mu špatně od žaludku, cítil se tak slabý. Opět ten divný tupý zvuk. S hrůzou si uvědomil, že pochází z prostoru zazděné kotelny. To snad není možné, byla to jenom blbá kamenná socha, nic víc! Socha, která ho navíc může stát život. Proč jen toho kluka dnes v poledne nevyhodil?

Cítil pálivý tlak v nitru hrudníku. Ne, již tu nemohl vydržet. Těžkým krokem se dovlekl ke dveřím. Prudce za sebou zavřel, zamkl chvatně zámek a vydal se přes rozlehlý dvůr směrem k domovu. Sotva se šoural, hlavu plnou nejdivočejších představ.

Když konečně dorazil domů, hned za dveřmi se mu podlomily nohy. Klesnul k zemi, zasténal. Ještě než k němu stačila doběhnout vylekaná manželka, sípavě vydechl naposledy a zemřel. Srdce statného muže nevydrželo stres a napětí z předchozích hodin.

Obersturmführer von Treblitz marně celou noc čekal za rohem brány pivovaru. Tušil, že je zde Golem ukrytý a budou ho chtít v noci před avizovanou prohlídkou odvézt. Ale nic se nedělo. Posledním, koho spatřil, byl domů odcházející muž, se kterým předtím mluvil.

Po rozednění se rozhodl počkat ještě hodinu, dvě. Potom si zklamaně uplivl a přikázal řidiči návrat do Prahy. Poslední Golemova stopa vychladla.

Uteklo deset dní od nebezpečné akce. David Nowak zhubnul za tu dobu snad tři kila. V noci nespal a ve dne se ploužil jako mátoha. Postupně se dozvídal, jaký to byl strašný zátah. Rabín je po smrti, desítky lidí zmizely v transportech smrti. Nedokázal si vysvětlit, že na něj ještě nepřišla řada. Snad úmyslem nějakého dobráka nebo vinou velké náhody zůstal jeho židovský původ neodhalen. Sám se k němu nehlásil, to by zde již nebyl.

Ten den dostal zakázku přivézt náklad sladu z pakoměřického pivovaru. Přejel mu mráz po zádech. Co s tím? Odříci? Ne, to by bylo nápadné. Normálně je vděčný za každou cestu. A navíc byl zvědavý, co se s Golemem stalo.

Během cesty ho přemohl strach. Co když před deseti dny přeci jen někdo zahlédl, jak vykládali Golema. Při další návštěvě by ho mohl poznat! Ale již bylo pozdě. Musel dojet k cíli cesty podle dokladů.
Na rovince k Líbeznicím automaticky intuitivně hleděl na konec rovinky. Dnes tam Němci nebyli, jenom prázdná silnice a vzdálené budovy vesnice. Zabočil k pivovaru a zvědavě se rozhlížel. Ani zde nebyli esesáci. Zastavil u vrat a čekal na pana Procházku. Místo něho se přišoural malý nevzhledný mužík v umazaných montérkách.
„Dobrý den, je tu pan Procházka? Jedu pro slad.“
„Brej, Procházka je po smrti. Ten slad vám vydám já,“ řekl jakoby nic.
„Cože, po smrti?“ zhrozil se David.
„Dnes to je akorát deset dní. Přišel domů, byl celej bledej, padnul a bylo po něm. Doktor říkal, že mu selhalo srdce.“
Davida píchlo v hrudníku. Pocítil vinu za mužovu smrt! Ten prokletý Golem!
„Vono to tu není lehký. Ani se nedivím, že to starýho Procházku sebralo. Jsem tu tejden a už z toho mám myšky. Večer tu už nikdy nezůstanu. V tej budově se vodehrávaj moc divný věci. To bouchání, dunění a přitom tu nikdo není.“
„Co se to tu děje?“ zeptal se David.
„Příště ti to budu vyprávět. Dneska tě ale radši naložím, abys vypad. Motaj se tu prý kolem Němci a nerad bych se dostal do maléru.“
David se ustrašeně rozhlédl. Mlčky souhlasil. Rychle naložili náklad, vyřídili doklady a vyjel zpátky na Prahu.

 

10. května 1945 šlapal David po mělnické silnici na starém kole. Minul Bořanovice a sjížděl ke křižovatce. Ostražitě se kolem sebe rozhlížel. Divokým dnům nebyl zdaleka konec. V kraji bylo příliš mnoho zbraní, Němců, prchajících udavačů, a také lidí, kteří brali spravedlnost do vlastních rukou. Stále bylo nutné se řídit opatrností..
Zabočil na kostrbatou cestu k pivovaru. Vyhýbal se hlubokým loužím, jak se kodrcal ke svému cíli. Vrata do areálu pivovaru zela otevřená do kořán. Dvůr byl prázdný, nikde nikdo. Nalevo stál shořelý německý vůz, známka po nedávných bojích. Mladík přijel k vratům do budovy. Zabušil. Nikdo se ale neobjevil. Spatřil zvenku zamčený visací zámek. Obešel pivovar k bočnímu vchodu. Také zde bylo pusto. Co se stalo s Golemem? Je tam uvnitř nebo ne?

 

Rozhodl se chvíli počkat. Opřel se zády o vstupní vrata. Po chvilce mu začalo mrazit v temeni hlavy. Je tu, napadlo ho. Zřetelně vnímal stejný pocit, který ho doprovázel během oné riskantní cesty.
Náhle zbystřil pozornost. Od brány přicházel muž. Chvilku uvažoval, jestli se má pokusit ztratit. Potom si uvědomil, že k tomu vlastně již není důvod.
Byl to skladník, snad v těch samých špinavých montérkách, jako před mnoha měsíci.
„Dobrej, co tu děláš?“
„Přijel jsem se zeptat na pana Procházku.“
„Jo ten je mrtvej. To jsem ti už přeci říkal, ne? Ale pátýho, to tu byly věci.“
„Co se dělo?“
„Přijeli sem narychlo náckové s nějakým důstojníkem. Furt tu něco chtěl najít. Prolezli budovu skrz naskrz. Čmuchal jako lovící pes. Přehazovali slad, vymetali všechno haraburdí.“
„A našli, co hledali?“
„Co by tu člověče měli najít? Chcíplou krysu? Odtáhli a ten oficír kroutil nevěřícně hlavou, vůbec se mu nechtělo pryč. Byl jak posedlej.“
„Řekli, co hledali?“
Mužík se pousmál a pokýval hlavou.
„Víš, že jsem se jich ani nezeptal? Teď se tomu směju, ale měl jsem v kalhotech.  Šlo mi vo kejhák, člověče!“
David souhlasně přikývl.
„Mohl bych se podívat? Třeba nás spolu něco napadne, co přehlédli.“ otázal se.
„Jo, klidně pojď. Teď je mi to stejně jedno, protože tady už dělat nebudu. Člověče, tady se něco děje. Možná právě to hledali. Ale já jsem nic za celý ty roky nenašel.“

 

Vstoupili dovnitř, prošli první místností a již byli v hale se zazděným vchodem do kotelny. David se nechtěl prozradit. Jen zběžně hodil zrakem po stěně. Ne, nebylo nic vidět. Žádné známky po vybourání a opětovnému zazdění nějakých patnácti cihel. Malta se nelišila od té ostatní. Tehdy s Procházkou odvedli perfektní práci. Zastavil se. Cítil již zřetelně Golemovu přítomnost.
„Hm, nevypadá to tu útulně. Co se tu teď bude dít?“ zeptal se skladníka.
„Nevím, ale já jdu dělat do kovárny. Tady na to kašlu. Chci mít klidnou hlavu a ne skončit jako Procházka.“

 

V září 1945 se David Nowak setkal s rabínem. Muž s pejzy byl mladší, než jeho předchůdce. Přijal ho v malé místnosti, špinavé a zatuchlé, podobně jako byly prostory v podzemí.
„Co si přejí?“ otázal se ho netrpělivě.
„Setkal jsem se za války s rabínem Izákem.“
„Skutečně?“ otázal se s předstíraným zájmem.
„Svěřil mi velké tajemství a požádal o nebezpečnou věc, rebe.“
Tentokrát byl rabín opravdu zaujat.
„Oni mne napínají.“
„Týká se to pražského Golema.“
Rabín se ustrašeně rozhlédl, zda je nikdo neslyší.
„Psst, nemluvěj o tom!“ sykl.
„Proč bych o Golemovi neměl mluvit, rabíne?“
„Židé se upínají k této herezi jako ke spáse! Jakoby jim nestačil Všemohoucí!“
„Rabín Izák říkal, že Golem nemusí být zachráncem židů, ale naopak. Obával se, že jeho probuzení by nám přineslo ještě větší zkázu, než Němci.“
Rabín zíral na Davida několik desítek vteřin. Snad se modlil, snad uvažoval.
„Mají pravdu. Rebe Izák byl velice moudrý muž. Jestli jim toto svěřil, museli mít jeho velkou důvěru!“
„Vím, kde je Golem. Sám jsem ho tam vezl, rebe.“
Rabín vytřeštil oči, chytl ho za ruku a rychle začal drmolit.
„Co mi to tu říkají? O čem to mluví? To mi nedělají, to ne! Já nechci mít s Golemem nic společného! Už jsme si toho zažili až příliš a teď přicházejí s Golemem. Ne, ne, ne! Neříkaj mi vůbec nic!“
„Rabíne, ale jsme v nebezpečí. Nemůžeme před ním zavírat oči. Je stále tady a musíme s tím něco udělat. Jestli nás tak ohrožuje, měli bychom ho jednou provždy zničit.“
„Zničit, zničit. Sahají do samých základů naší víry! Jak by něco takového mohl Nejvyšší připustit? Kdo je to Golem? Píše se o Golemovi v Talmudu? Nein! Jak mám ničit něco, co neexistuje? Jak mám ničit něco, co si ani nemohu připustit?“
„Ale není důležité, jestli si to připustíme nebo ne. Prostě tu je. Máme se tvářit, že ho nevidíme? Nechat ho tam, kde je? Čekat, že ho snad nikdo nenajde?“
„Cože! Není dobře ukrytý? Někdo ho může najít?“ téměř vykřikl rabín.
„Je v cizím objektu, zazděný v kotelně. A místní říkají, že se tam něco divného děje.“
Rabín zasténal a křečovitě mu sevřel ruku. Potom jeho rty začaly chrlit tiché modlitby a rytmicky se kýval. Za chvíli se vytrhl z rozjímání, pohlédl na Davida a řekl mu:
„Jdou do předsíně a počkaj tam na mne. Určitě neodcházej. Jdu probrat se svým svědomím, co je třeba udělat!“

 

Čtyři muži stáli před zdí v objektu bývalého pakoměřického pivovaru. Rabín, David Nowak, jeden starší ze synagogy a správce objektu, kterého se jim podařilo balíčkem bankovek přemluvit k povolení prohlídky kotelny. Hleděli na stěnu před sebou.
„Tady ty cihly jsme dozdívali se starým Procházkou,“ ukazoval David na jedno místo.
Rabín se na ostatní podíval. Potom přikývl. David vzal majzlík a kladivo. Systematicky drtil maltu a po několik minutách byly tři cihly venku. Chvíli počkali, až se usadí prach. Potom mladý muž vzal elektrickou svítilnu a otvorem zkoumal temnou kotelnu.
„Nic nevidím, jenom starý kotel. Do toho kouta nedohlédnu,“ řekl a mlčky pokračoval dál ve vybourávání cihel.
Konečně byl otvor dostatečně velký. Tři židé se dohadovali, kdo tam vleze jako první. Nikomu se nechtělo. Nakonec byl vybrán David. On viděl Golema naposledy a on ví, kde ho zanechali. Pohlédl rabínovi do očí. Vůbec se mu tam nechtělo. Ale věděl, že musí, stejně, jako tehdy musel Golema odvézt z Prahy.
Sehnul se a prosoukal do temného prostoru. Pod nohami ucítil schod. Starší ze synagogy mu podal svítilnu. Davidovo srdce opět bušilo jako o závod. Kuželem světla přejel rezavý kotel a zajel do kouta, kam Golema před několika lety dali. Překvapením vyrazil z úst heknutí. Kout byl prázdný. Chvatně prohlédl druhou stranu kotle. Spatřil pouze jakýsi otvor někam dolů, ale bájný obr v kotelně nebyl.
„Není tu,“ řekl a vyklonil se otvorem k mužům.
„Není?“ otázal se překvapený rabín.
„A jsou si jistí? Kde by byl?“
David se vrátil zpátky do kotelny. Systematicky prosvětloval každý kout, stěny i kotel. Jedinou zvláštností byla díra v rohu místnosti. Přišel k ní a posvítil dovnitř. Vedla šikmo dolů. Svit baterky se odrážel od špinavé hladiny spodní vody. Vrátil se ven k mužům a sdělil rabínovi, co viděl.
„A jsou si jistej, že ho dávali právě sem?“
„Přesně tam vedle kotle,“ řekl David a dodal:
„Navíc jsem o úkrytu věděl jenom já a pan Procházka. Ten zemřel večer hned po návratu domů odtud. Pochybuji, že stačil někomu o něm říct.“
„Když tu jsme, podíváme se, jestli není někde jinde,“ rozhodl představený ze synagogy.

 

Tiše proházeli pustou budovou. Mimo nich tu byly jen balíky sladu a staré zkorodované násypky.
„Je tady, je někde tady,“ šeptl David rabínovi, aby ho ostatní neslyšeli. Ale nikde nic nenašli.
„Tak co bude dál?“ otázal se správce skladu.
„Děkujeme jim za to, že nás sem pustili. Nic jsme ale nenašli. Přesto bych jim doporučil zazdít tu díru do staré kotelny,“ řekl rabín pevným hlasem.
„A co jsme vlastně hledali?“ otázal se muž.
„Za to už dostali zaplaceno, aby se neptali,“ připomenul rabín a správce přikývl. Chvilku zamyšleně stál. Potom mávnul rukou a řekl: „Nechám to zazdít, hezky na plnou cihlu. A raději i omítnout, ať se sem už nikdy nikdo nehrabe!“
Když se tři židé vraceli drožkou do Prahy, byli zaražení. Po dlouhém mlčení a rozvažování se rabín náhle obrátil na mladého muže.
„Rebe Izák jim před svou smrtí svěřil Golema do péče.“
David přitakal a přemýšlel, kam tím míří.
„Takové poslání, to není jen krátkodobej úkol, vědí?“
„A co mohu dělat, rebe? Vždyť je ukryt někde v podzemí pod pivovarem. Ani jsme ho nezahlédli.“
„Přestěhují se do Pakoměřic. Jsou tam prázdné domky. Někam do blízkosti toho starého brauhausu,“ zněl ortel.
Davidovi se to vůbec nelíbilo.
„Jak to mám udělat? Nemohu si dovolit koupit dům.“
„O to se nestarají. To je zase naše věc. Oni mají hlídat Golema. A kdyby se cokoliv stalo, musej nám dát ihned vědět, rozumějí? Sám nevím, co si o tom všem mám myslet. Ale je naprosto zjevné, že je třeba tuto věc držet pod kontrolou. Richtig!“

 

Byl teplý květnový den toku 2001. Nad Pakoměřicemi se klenula šmolkově modrá obloha. Zahrady zdobily tisíce květů. Vše nasvědčovalo tomu, že je právě jeden z nejkrásnějších dnů roku. Do areálu u pakoměřického pivovaru se sjížděly desítky lidí. Přijeli nakoupit levné oblečení v proslulém Hrabáku. Hospodářské budovy v areálu nad pivovarem přetékaly levným asijským zbožím – a také lačnými zákazníky.
David Novák, který si po válce nechal počeštit příjmení, seděl po obědě na zahrádce se svými dvěma vnuky a vyprávěl jim staré báchorky. Byl spokojeným důchodcem na prahu osmdesátky. V Pakoměřicích prožil šťastnou část svého života. Nakonec byl rád, že ho sem ta podivná záležitost s Golemem přivedla.

 

Náhle zpozorněl. Dlouhou rovnou ulicí od mělnické silnice přijíždělo černé BMW. Nehodilo se mezi favority a škodovky návštěvníků Hrabáku. Vozidlo mělo německou značku. Zastavilo u vchodu do areálu. Otevřely se dveře a vystoupila drobná žena středního věku s tmavými brýlemi. Jakoby sem nechtěla jet. Zavrtěla znechuceně hlavou. Oběhla auto a otevřela zadní dveře. Chvilku se nic nedělo, ale potom se objevila postava starého šedého muže.
„Děti, běžte za babičkou, já vás na chvilku budu muset opustit,“ řekl David svým vnukům.
„Co se děje dědo?“ otázal se rozmrzele jeden z vnuků.
„Ale támhle někdo přijel. Musím se podívat, kdo to je. Jestli to není jeden hodně starý známý,“ řekl zamyšleně. Děti odběhly a on se jen tak v pracovním vydal k vrátkům.
Muž z německého vozu byl oblečen v drahém obleku. Rozhlížel se a cosi ženě vykládal. Zjevně to byla jeho dcera.
Potom vyrazili otevřenou bránou dovnitř do dvora.
David vyšel na ulici a pomalu je následoval. Čekal, jestli zabočí doleva za ostatními nakupujícími. Ale dvojice cizinců šla rovně, dolů k budově pivovaru.
Zrychlil krok. Když byli u budovy, zatavili a stařec v obleku cosi dceři vykládal. Gestikuloval a šermoval rukama po okolí. Ona jen nesouhlasně, ale trpělivě, kroutila hlavou. David si konečně mohl prohlédnout jeho tvář. Byla stařecká, přesto něčím povědomá. Všiml sil výrazně špičaté brady.
Neměl dobrou paměť na to, co se stalo před několika dny. Ale určité věci z mládí si přesně pamatoval. Okamžitě se mu vybavila scéna, kdy odjížděl s Golemem na korbě židovským městem a míjel esesáky připravující se na zátah. Ten důstojník, se kterým se střetl pohledem. Tehdy myslel, že je to jeho konec. Do mozku se mu vryly mužovy ostré rysy a nápadně špičatá brada. Je to on! Nyní tu stojí před ním! Po tolika letech! V ten okamžik již věděl, že si opráší tak dlouho nepoužívanou němčinu.

 


„Dobrý den,“ pozdravil dvojici německy.
Oba na něj nedůvěřivě pohlédli.
„Líbí se vám náš pivovar?“ otázal se a pohlédl na vysokou zanedbanou budovu.
Dcera zatahala otce za rukáv, ale on učinil odmítavé gesto. Nechtěl odejít jako ona. Upřeně hleděl na Davida. Jeho oči ale byly podezíravé a zamračené. Toto byl jeho den, přemluvil dceru k daleké cestě do Pakoměřic. Nemohl si dovolit odmítnout žádné takové setkání, byť by bylo nepříjemné. S tím musel počítat. Moc dobře věděl, proč přijel.
„Zdař Bůh. Jste správcem této budovy?“ otázal se jasně.
„Ne, jsem důchodce. Bydlím tady poblíž.“
„A proč nás oslovujete?“ otázka zněla upjatě, ale ne odmítavě.
David se dlouze podíval na dceru, potom na něj.
„Myslím, že bychom si měli spolu co říct. Vidím ale, že dáma z toho asi nebude příliš nadšená.“
Němec chvilku uvažoval. Pohledem studoval Davidovu tvář a snažil se odhadnout, o čem mluví. Zvědavost ho přemohla. Opět si připomněl, proč přijel. Pohlédl na dceru a řekl jí:
„Magdo, mohla bys nás prosím nechat chvíli o samotě?“
„Samozřejmě tati, jen nezapomeň, že ve dvě musíš užívat,“ řekla a vzdálila se.
„Ano, pilulky!“ zavrčel nevrle. Magda se vydala zpustlým parčíkem směrem k malému kostelu. Oči dvou mužů se opět setkaly.
„Pamatuji si na vás. Ale to je už hodně dlouho. Potkali jsme se za války v Praze na Starém městě,“ řekl David.
Muž proti němu se kabonil a jeho výraz připomínal kamennou hradbu.
„Já jsem řídil auto a vy jste tam připravovali zátah,“ dodal.
Němec hněvivě blýskl očima. Nevěděl, co si o této situaci má myslet. Nejraději by šel za dcerou. Ale minulost mu nedala desítky let spát. Tušil, že měl mimořádné štěstí, když potkal tohoto muže z doby války. Uvědomil si, že mluví s řidičem hledaného náklaďáku.
„Myslíte si, že po tolika desítkách let můžete člověka jen tak obviňovat?“ bránil se.
„V lidském životě jsou okamžiky, na které se nezapomíná. A když vám jde o život, tak si zapamatujete hodně věcí. Včetně lidí, kteří vás v ten moment mohou poslat na smrt.“
Němec dumal s očima sklopenýma k zemi. Chvíli váhal, než odpověděl.
„Byla to těžká doba. Nemyslete si, že jenom pro vás. Podělanej Hitler! Co nám přinesl? Zlomil náš národ tak, jak se to nikomu nepodařilo v celé historii Německa!“
Symbolicky si uplivl. Potom se jeho oči opět upřely na Davida.
„Ty jsi ten řidič, co ho vezl, co?“ přešel do tykání.
Čecha to popudilo. Proč mu tyká? Chce pokračovat v nacistickém povýšenectví? Rozhodl se mu oplatit stejnou kartou.
„Koho máš na mysli?“ otázal se s předstíraným překvapením.
„Ale, nech toho! Jsme oba dost staří na to, abychom si tu hráli na schovávanou. Já měl úkol ho najít a ty zase před námi ukrýt. Vyhrál jsi, byl jsi chytrý a chladnokrevný. Měl jsem se tehdy řídit instinktem…“
„A já bych byl několik desítek let mrtvý,“ skočil mu do řeči David s výčitkou v hlase.
„Omlouvám se! Máš pravdu. Mrzí mě to, co bylo. Ani nevíš, jak to studí tady uvnitř!“ přiložil si dlaň na hrudník, „Mně šlo o splnění rozkazu, ale tobě o život. Nedělám si iluze, co by se stalo, kdybych na tebe jen ukázal prstem. Jsem rád, že se tak nestalo. Kéž by to tehdy tak dopadlo pokaždé.“
Chvíli stáli, oba dva ponořeni do vzpomínek na stejný den.
„Když jsi jel kolem mne, měl jsem náhle divný pocit. Takové brnění. Ještě dodnes si na něj pamatuji. Podle toho jsem si potom uvědomil, že jsi vezl Golema. To byl on?“

Tentokrát byl David překvapen. Za ta dlouhá léta věděl, že existuje jen pár lidí, kteří cítili přítomnost Golema. Vždy to byli lidé, které s ním měli mít něco společného.
Neodpověděl, místo toho se rozhorlil.
„Tak ty jsi měl brnění. A co já? Golem byl na korbě necelý metr za mými zády. A kolem vozu se rojila celá ta vaše brigáda! To teprve bylo brnění! Nediv se, že jsem si tě zapamatoval na celý život!“
„Sviňská válka. Lili nám do hlav, že židi jsou méněcenní. Že vykořisťují poctivé Němce a uvádějí nás do neštěstí. Já sám jsem je také nesnášel. Za to jejich zlomené chování při zátazích.“
Chvilku přemýšlel, než pokračoval.  
„Ve skutečnosti to ale byla naše brutalita, co jsem nenáviděl. To my jsme se chovali jak zvěř a dělali z nich ovce jdoucí na porážku. Teď už to všechno chápu a lituju každé chvíle té doby!“
Odmlčel se a začal divoce vrtět hlavou.
„Ne, ne. Nevím, co jsem tehdy měl dělat. Co bylo správné, v té podělané době? Podílet se na tom svinstvu nebo se nechat zabít? Ne, už žádný člověk nesmí být postaven před takovou volbu!“
„Sám víš, že bude. My to tu měli znovu s komunisty, hned po válce.“
Von Treblitz pokračoval, jakoby neslyšel. Byl pohroužen do svého nejhlubšího nitra.
„Byl jsem tehdy mladý. Vypadalo to tak krásně. Prý že brzy vyhrajeme válku a velké Německo bude jen vzkvétat! Že nás čeká velká budoucnost vládců světa! Phe, to byly svině! Naletěl jsem jim. A teď? Cítím se jak v pasti. Roky plynou, blížím se k smrti. Minulost na mě dopadá jako velká skála. Chci z tohoto světa odejít ve smíření, s odpuštěním. Byl jsem stokrát v kostele, u zpovědi. Ale pořád mi něco schází. Víš co?“ téměř vykřikl s planoucím pohledem. Byl plný zoufalství a samoty.
„Odpuštění! Lidské odpuštění od někoho, kdo tam byl, komu jsem ublížil!“
Na Davidovi visely bledě modré zaslzené stařecké oči. Byl to paradox, on v ošuntělých domácích manžestrácích a ve flanelce zde mluví s bezvadně oblečeným Němcem, který přijel v luxusním voze. A ten cizinec žadoní o odpuštění.
„Ale ti jsou přeci mrtví,“ namítl David.
„Ano! Přesně tak! Jak mi mohou odpustit, když jsou mrtví?“ téměř vykřikl zoufalým hlasem a roztřásl se.

 

„Pojď, něco ti ukážu,“ řekl David náhle. Lehce ho vzal kolem ramen. Pomalu obcházeli opuštěnou budovu. Po levé straně byla chátrající budova zámečku, před nimi bahnitý rybníček s kačenami. Zastavili se z druhé strany pivovaru.
„Tady se přitiskni ke zdi. Umažeš si šaty, ale myslím, že to bude stát za to. To je moje oblíbené místo.“
Němec bez námitky poslechl.
„Řekni, co cítíš?“ otázal se Čech.
Chvilku mlčel, potom mu ožily uslzené oči.
„Ale ano, on je pořád tady?“
David mlčky přikývl očima.
„Tak on opravdu existuje? Přeci jenom jsem sem nejel úplně zbytečně, zavolám Magdu!“
„Ne,“ zarazil ho David, „ta historie kolem Golema už přinesla hodně neštěstí. Buď k ní milosrdný a neotevírej to před ní.“
Němec stiskl rty a přitakal.
„Stejně by se ti vysmála. Dnes už nikdo na takové věci nevěří.“
Opět tichý souhlas jeho druha. Pak se ale zeptal:
„Proč tu byl schovaný, proč jen tomu všemu nezabránil? Miliony židů jsme posílali do lágrů a on tu jen tak čekal?“
David mu nedokázal jednoznačně odpovědět. Místo toho mu vyprávěl o setkání s rabínem Izákem a o všem, co od něj slyšel. Von Treblitz nemohl spustit oči z jeho rtů.
„Je možné Golema vidět?“ zeptal se potom.
„Myslíš, že on by ti dal odpuštění?“
Pokrčil rameny.
„Nevím. Přeci mi nějaká socha nemůže dát to, co marně hledám u živých. Ale je z té doby.“
„Opravdu si přeješ ho vidět?“

 

Náhle uslyšeli kroky.
„A tady jste,“ ozvala se Magda.
Von Treblitz se po ní nahněvaně ohlédl, až jí to zarazilo.
„Omluvte nás, zapomněli jsme se ve vzpomínkách,“ řekl jí David smířlivě.
„Je čas na prášky. Musíš to zajíst,“ připomněla.
David dostal nápad.
„Znám tu jednu zajímavou restauraci, je ve vedlejší vsi,“ řekl.
„Sjedeme tam spolu, viď Magdo. Náš přítel bude mým hostem!“ rozhodl von Treblitz. Žena ráda přijala tento návrh. Hlavně, že budou pryč od toho místa a její otec přestane mluvit o tom Golemovi.

Po čtvrthodině jeli všichni tři v černé limuzíně. David se stavil doma převléknout do něčeho slušnějšího. Ani nestačil vysvětlit udivené rodině, co se děje.
Projeli do Březiněvsi a hned pod kopcem zabočili na velké parkoviště s velkou cedulí Golemův restaurant.
Němec udiveně hleděl na nápis a na dřevěnou postavu u vrat. Česky neuměl, ale slovu Golem dobře rozuměl. Magda jenom vrtěla hlavou a byla zklamaná. Ten starý Čech si málem získal její sympatie. A teď takhle hloupě oživil bláznivou mánii jejího otce. Co tu všichni s tím židovským výmyslem mají?

 

Vystoupili a cestou z parkoviště von Treblitz vzal Davida stranou.
„To znamená, že tady o Golemovi vědí!“
„Ne, neboj se. Jenom starý přítel hledal pro novou restauraci jméno, které by mu přivedlo hosty. No a při lahvince jsem si dovolil tento žert. Hned se toho chytil. Nemá ani potuchy, jak příhodné jméno to tady je. Tehdy jsem ho vezl přímo kolem po silnici.“
Němec se tiše zasmál a stiskl mu ruku na znamení souhlasu.

 

Dali si jen moučník a čaj. Von Treblitz polkl prášky a spokojená Magda se vzdálila na toaletu.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tě poznal,“ řekl Němec vděčně.
„Ale to hlavní ti dát nemohu.“
„Proč ne?“ pohlédl na něj zoufalým pohledem.
„Protože nemohu mluvit za ty, kteří zahynuli.“
Von Treblitz pokýval hlavou a dodal: „A ti jsou již dávno mrtví.“
Chvilku mlčeli. Potom se dcera vrátila.
„Magdo, ještě se musím vrátit k tomu pivovaru,“ řekl Němec rozhodně.
„Ale tati, vezmeme pana Nováka domů a pojedeme!“
„Ne Magdo. Tomu nerozumíš. Je to pro mě hodně důležité. Půjdeš tam ještě jednou se mnou?“ obrátil se na Davida. Ten zaváhal, ale přikývl. Dnes se již vnoučatům nebude věnovat. Zítra jim to vynahradí. Cítil, že pro dnešní den má jiný úkol.

 

Již byl podvečer. Magda seděla u Nováků na lavičce a pokoušela se komunikovat se starou paní a jejími vnuky. Oba muži se mezitím vydali zpět k pivovaru. Areál již byl prázdný, koupěchtiví zákazníci Hrabáku dávno odjeli, spokojeni nákupem levných trenýrek a triček.

 

„Chtěl bych ho ještě jednou cítit,“ řekl Němec. Zamířili k zadní stěně. Přitiskli se oba dva k chladnoucí omítce.  Potom David sáhl za límec a přetáhnul si přes hlavu šňůrku s klíčkem.
„To, co ti ukážu, ještě nikdo neviděl. Mám klíč od těch dvířek. Nepoužívají se. Pojď za mnou.“
Přišli k malému bočnímu vchodu. Rozhlédli se, zarachotil klíč. Ozvalo se zaskřípění a vstoupili dovnitř. Ocitli se ve starém skladu. Vzduch nevětraného prostoru byl studený, vlhký a zatuchlý. Do chřípí se jim drala vlezlá vůně starého sladu. Postupovali šerem, prošli otevřenými dveřmi a dostali se do oblouky klenuté síně. Po pravé straně vedly vzhůru schody. Vedle nich byl otvor vedoucí kamsi do podzemí.
„Tam za zdí je kotelna. V ní jsme Golema ukryli,“ téměř šeptal David.
„V kotelně?“
„Dali jsme ho tam a hned zazdili vstup. Nikdo ho tak nemohl vidět.“
Von Treblitz opět pokýval hlavou. Kdyby se tenkrát více řídil instinktem a nechal hned pivovar prohledat, možná by Golema našel. Čerstvě zazděné stěny by si všiml. Potom v posledních dnech války již neměl čas. V chvatu objekt prohledali, ale rychle museli odjet.
„Byl jsem tenkrát večer nahoře, až u vrat. Dokonce jsem mluvil s jedním mužem, takový statný chlap to byl,“ řekl.
„Pan Procházka. Dostal infarkt a zemřel hned po příchodu domů.“
„Další mrtvý,“ zasténal Němec, „schválně jsem ho vystrašil, a řekl mu, že tu uděláme šťáru. Čekal hned u vrat celou noc. Říkal jsem si, že pokud tu Golema skrývá, v noci ho bude chtít odvézt. Teď chápu, proč jsme tam seděli v autě marně. On v té době už byl mrtvý!“
Stáli nad otvorem ve výklenku. Oba cítili intenzivní mrazení v zádech.
Náhle se von Treblitz otočil a strnul. Chytil se za srdce.
„Tam, tam!“ ukazoval směrem do středu objektu. David se ohlédl a spatřil ho. Téměř na dosah od nich se tyčila mohutná temná postava vysoká snad dva metry. Byl to hrozivý pohled.
Ztuhl strachem. Takto Golema ještě nikdy neviděl.
Směrem k von Treblitzovi sykl:
„No nazdar!“
Jak tam vytřeštěně zírali, ucítili, že se začala chvět zem. Zprvu to nevnímali, ale kmity byly stále intenzivnější. V oknech zarezonovaly tabulky, kdesi nahoře něco s buchnutím spadlo.
Na bývalého německého důstojníka nyní naplno dolehla dávná minulost. Uvědomil si tu hrůzu, jak nakládali s židy. Před očima se mu vybavoval snad každý z nich. Nekonečný průvod šedých tváří, obličejů mrtvých. Jak litoval, že ho nedostihla světská spravedlnost. Roky ve vězení by snad ulevily výčitkám, alespoň nějaká část trestu by již byla za ním. Daly by mu třeba jen chabou úlevu pro tuto strašnou chvíli. Ale teď se chvěla země a vše, co tehdy dělal, přímo křičelo v jeho svědomí. Úplně vše, bez sebemenšího náznaku odpuštění. Cítil se náhle sám, zcela nahý, jen s těmi hrůznými obličeji mrtvých z minulosti. Vybavoval si detaily té příšerné skutečnosti boje o život každého z nich. Uvědomil si, jak mu to tehdy připadalo odporné a sobecké. Upachtěný boj každého z nich o vlastní život, upínání se ke každému náznaku naděje přežití. Jak se těm lidem smrskla celá úžasnost světa do ubohého žadonění. Žadonění o život, žadonění o další vteřinu života nebo naopak o rychlou smrt bez mučení. Žadonění ve většině případů nevyslyšená. Až teď naplno pochopil svoji minulost. Nemilosrdně ho předhodila před nadpřirozenou bytost Golema, chystajícího se vynést ortel smrti. Vypadalo to, že při tom zboří celý svět. Síla otřesů byla tak mocná, že staré harampádí v budově padalo s hlukem k zemi.
Stařec se sesunul na podlahu. Byl celý mokrý, neschopný pohybu, neschopný dalšího života.
David, ohromený situací, se k němu sehnul. Ještě ráno se téměř neznali. Teď mu jeho bývalý nepřítel přirostl k srdci. Přitom ani nevěděl, jak se jmenuje.
„Co je ti, co je ti? Žiješ?“ tázal se v rozpacích. Netušil, co má dělat. Snad by měl zavolat sanitku. Ale v čem by mu pomohl lékař? V obavě pohlédl vzhůru na Golema, který bořil otřesy z minulosti přítomnost. Stále zde hrozivě stál jako odlitý z oceli. Děsivý, mocný, neúprosný a chladný vykonavatel strašného trestu.
Von Treblitz tiše sténal.
„Dost, dost!“ žadonil, ale potom umlkl. Došlo mu, že sám v takovýchto situacích neznal slitování. Teď o ně prosil. Alespoň o vteřiny života, jako ta židovka, která se mu právě vynořila ze vzpomínek. Cítil, že na to nemá právo. Ona měla, ale on ne!
„Bože můj, nemůžu takto odejít, ne, ne!“ sípal.
„Jak ti mohu pomoct?“ ptal se David naléhavě. Rozhodl se ignorovat Golema i ty příšerné otřesy. Ať se na ně sesype třeba celá budova. Co se má stát, stane se! Ale vedle něj trpí člověk a tomu je třeba pomoct!
„Jak mi mohou odpustit, když jsou mrtví!“ zavzlykal Němec. „Co! Co mohu dělat!? Neodpustili mi! Oni mi neodpustili! Nemohli, nechtěli, nesměli!“ zanikal v hluku jeho slabý hlas.
Staré tělo se třáslo ještě více, než podlaha. Cítil, že mu vyhasíná život. Mezi obličeji v jeho mysli se vynořil poslední. S hrůzou zjistil, že je to mladý David hledící na něj ze svého náklaďáku. Byli zase zpět na ulici za okupace před razií. Jakoby je Golem vrátil desítky let do onoho osudového okamžiku setkání. Něco ho nutkalo zavolat na hlídku, ať Davida zadrží, ale silou vůle se mu podařilo to přemoct. Hned na to procitl v přítomnosti, v chvějící se budově před Golemem.

 

David byl zcela vyveden z míry. V zátylku cítil brnění, podlaha se divoce chvěla, budova se bortila, byl zaplaven adrenalinem a v náručí držel zcela sesypaného von Treblitze.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se.
Muž před ním mlčel pohroužen do svého strašného světa.
„Jak ti doma říkali?“ zatřásl s ním.
„Zikmund,“ špitl Němec.
David uchopil mužovu hlavu do svých dlaní.
„Zikmunde, nevím, jestli k tomu mám právo. Ale já ti odpouštím. Říkám to před Všemohoucím. Jestli je to hřích a jestli mě ti trpící proto proklejí, beru tvojí vinu na sebe. Zažil jsem tu dobu. Chápu tě a odpouštím ti. Ať ti toto odpuštění už konečně přinese klid!“ hlasitě křičel, aby přehlušil hukot zemětřesení.
Oběma mužům z očí tekly slzy.
Potom David vzdorovitě zvedl zaslzený pohled směrem ke Golemovi a chrlil ze sebe:
„Teď už nás můžeš zabít ty potvoro! Už jsem mu odpustil! Slyšíš? Teď už můžeš! Klidně na nás shoď celou tuhle pitomou budovu!“ křičel. Pustil němcovu hlavu, rozpřáhl ruce a zaklonil hlavu v gestu vzdorovitého odevzdání. Ale hned zmlkl a užasle hleděl do prázdna.
Podlaha se přestala chvět. Jakýsi kovový předmět opodál s hlasitým třeskotem spadl na zem. Potom nastalo hrobové ticho. Jen ve vzduchu se vznášel prach.

„Zikmunde!“ pokynul Němci.
Von Treblitz otočil hlavu. Místo, kde se tyčil Golem, bylo pusté. Po obrovi nebylo ani památky.
„Vždyť tu stál, tady na tom místě!“
Davidovi to náhle došlo. Až teď, po mnoha desítkách let začal chápat Golemovo poslání. Uvědomil si, že se jich dotklo to, co nepoznal ani rabín Izák.
„Dnes už splnil svůj úkol,“ řekl a hlas mu vypovídal vysílením.
„Jaký úkol,“ otázal se Zikmund ochraptěle.
„Odpuštění a osvobození. Dnes přinesl osvobození z nenávisti stovkám židů a svobodu z odpuštění jednomu vojákovi. Jak je velký Všemohoucí! Proto nám dal Golema! Někoho, kdo je větší, než všechno naše lidské zlo!“

 

Po chvilce se těžce zvedali z podlahy. S bázní hleděli kolem sebe a vysíleně se vymotali ven. Jak lahodný byl čistý vzduch! David pečlivě zavřel dveře, zamkl a klíček schoval za košili. Snad ho již nikdy nepoužije.
Von Treblitz na něj tázavě pohlédl. Chvíli váhal, než se zeptal.
„To, co jsi řekl tam uvnitř, to platí?“
„Ano, dal jsem ti odpuštění.“
„A to, že bereš moje viny na sebe?“
„Zavázal jsem se k tomu,“ řekl pevně David.
Němec ho objal a z čí mu tekly slzy.
„Jsi můj největší přítel, největší, jakého jsem kdy potkal! Ještě, že jsem tě tehdy nechal jet,“ zašeptal.

 


Cestou k Novákovým šli mlčky. Nechali doznívat velikost chvíle, kterou právě prožili. Kus před domkem se Němec náhle otázal:
„Kdo bude strážcem Golema po tobě? Těžko budeš hledat za sebe náhradu. Snad někdo z tvé rodiny?“
David se zamyslel.
„Ne, z mé rodiny to určitě ne. Ale jsem si jistý, že Všemohoucí někoho najde a pošle v pravý čas. Někoho, o kom nemáme ani tušení. Tak, jako poslal mě před šedesáti lety. Golem určitě dostane svého strážce.“
Von Treblitz trhaně pokýval hlavou a dodal:
„Ať je to strážce tak dobrý, jakého má teď.“

 

Muži se blížili k svítícímu domu. K životu ani netušícím o existenci židovského obra a kde by nikdo neuvěřil, co se jim právě stalo. Za nimi byla ztichlá budova pakoměřického pivovaru, nořící se do neproniknutelné tmy. V zazděné kotelně tiše odpočívala mohutná a těžká postava čekající na další probuzení.

 

ČTK po několika desítkách minut vydala aktuální zprávu, že Střední Čechy postihlo nečekané slabé zemětřesení.

 

20160427_164640 

Místo Golemova úkrytu, dnes zpřístupněná kotelna pivovaru

20160427_165420

Pakoměřický pivovar v r. 2016

 







Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Povídky





Počet komentářů na “Golem” - 3


    Eva   (20.5.2016 (20.28))

    Tedy to bylo napínavé čtení!!! A skvělá pointa. A přitom na podkladě skutečných událostí 2. světové války, a co se týče Golema, určitě do té míry, co se uvádí v pověstech - no pověstech, já na Golema věřím:-))) Máš poctivě nastudovanou židovskou mluvu, repliky jsou velmi věrohodné, živě se mi před očima odvíjel celý příběh. To je látka na televizní film! Nosné téma, napínavé, něco z historie, pošli to do ČT.


    Eva   (20.5.2016 (20.29))

    Přesunuji do Nejlepších....


    Mračoun   (20.5.2016 (21.16))

    Jsem rád, že se povídka líbí. Musím poděkovat Lady Vader za pomoc právě s korekturou židovských dialogů :-)



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička