Michal Černík: Jak děda vyzrál nad smrtí

Před chalupou jednou v září
seděl děda na zápraží.
Už mu bylo sedmdesát let
a díval se, jak je krásný svět.
Vtom u lesa spatřil smrtku.
"Jejda," pravil děda,
"kmotřička mě tady hledá,
už tu bude za minutku!" 

Vběhl děda do světnice,
u postele zapálil dvě svíce,
vklouzl do postele a tam dělal,
jako by mu život prchl z těla.
Zavřel oči, ztajil dech,
jako mrtvý ležel na zádech. 

Smrt vkročila do světnice,
vidí u postele zapálené svíce,
a v posteli leží děda,
pírko dechem nepozvedá,
nepohne se ani ruka,
ani oko nezamrká. 

Pronesla smrt dojemně:
"Chudák, musel umřít beze mě.
To je tím, že jsem světem chodila
a teď jsem se zpozdila."
Ze seznamu lidských jmen
škrtla jeho jméno
a tiše jako smrt i sen
odkráčela v nedohledno. 

Děda ze své postele
hned vyskočil vesele
a rozesmál se s chutí:
"Tak jsem vyzrál nad svou smrtí!"
A že se mu líbil svět,
žil ještě do sta let. 

(z knihy Pohádkové dárky Josefa Lady)