Johanka a Jens


6. listopadu 2017, autor Eva,



V dáli zaslechli dětský pláč. Spěchali po hlase a zanedlouho našli v mlází ukrytou malou chaloupku. V ní k smrti vyděšená mladá žena k sobě tiskla ani ne roční dítě. Vedle ní stál muž s nenávistným pohledem.

„Co tu děláš?“ vyjel muž ostře na Adama.

„Hledám chrám s bílou lilií na věži.“

„Dítě ne?“

„Dítě ne, proč?“

Mladík přešel otázku a o něco mírněji se zeptal: „Přišel jsi sám?“

„Ne, jsem tu s Arinou.“

„Kdo je to?“

„Copak nevidíš?“ ukázal Adam na svou věrnou přítelkyni.

„Jo tohleto,“ oddychl si mladík. Viditelně se mu značně ulevilo.

„Jaký jo tohleto? Jak jsi to myslel?“ dotčeně se ozvala Arina.

„Nemyslel jsem to zle, paní,“ koktal ohromený muž.

„Nejsem paní, jsem vlčice,“ naoko se zlobila Arina.

Mladík nevěděl, kam s očima a co na to říct. Adam se v duchu uculoval. Pak přikročil k dívce a chtěl pohladit děťátko, které držela v náručí. Dívka ustrašeně ucukla.

„To tě tak děsí, jak vypadám?“ zklamaně se zeptal Adam.

„Ale ne, Johanka se bojí úplně všech,“ vysvětloval její druh.

„Ale proč?“ divil se Adam.

„Darmo mluvit,“ mávl rukou mladík.

„Bojím se, že mi vezmou Kamilku,“ vzlykla Johanka. Pak se rozplakala tak, že nebyla schopna mluvit.

Muž vzal svou ženu kolem ramen a vzdychl: „Já vám to teda řeknu…“

Mladík, který se představil jako Jens, vyprávěl hororový příběh. Zemi, kde žili, ovládala hrozitánská nestvůra Moghera. Nikdo nevěděl, odkud přišla. Měla tělo velké jako dům, pět hlav, které chrlily oheň a spalovaly vše živé, šest rukou podobných chapadlům se spáry na konci. Pohybovala se pomocí podivných nohou, jež nedělaly kroky, ale šoupaly se po zemi. Nedala se zabít, nedala se zničit. Její kůže odolávala všem střelám a šípům. Vše po ní sklouzávalo jako voda po skle.

 

A tato stvůra vyžadovala každý měsíc oběť. Dítě. Pokud by jí královští rádci nedali to, co chtěla, vypálila by vesnice a města. Rauteři, tak se nazývali lovci dětí, kradli v městech a vesnicích děti, které pak předhazovali Mogheře.

Nešťastní a zoufalí lidé schovávali své potomky, kde mohli. Ale nebylo jim to nic platné, rauteři je vyslídili a odnesli. Často přepadli nebohé rodiče na udání sousedů či příbuzných, kteří se báli, že by jejich ves či město mohly vyhořet.

Pomalu se přestávaly rodit děti, pomalu hrozilo, že obluda splní své výhrůžky. O to intenzivněji lovci dětí pročesávali celou zemi. A pokud se našel pár, který se odvážil mít děcko, musel se skrývat daleko od lidí a žít v hrůze a strachu, kdy je objeví. Stejně jako Johanka a Jens. Jakmile se dozvěděli, že Johanka čeká miminko, na nic nečekali a utekli do lesa.

„To je hrozné,“ otřásl se Adam, když Jens dovyprávěl. „A čím se živíte tady v lese?“

„Kus cesty níž je salaš, Jens tam jednou za čas sejde a obstará jídlo, hlavně mléko pro Kamilku,“ zachraptěla uplakaným hlasem Johanka.

„Majitel salaše neví, kde žijeme, myslí si, že jsem z vesnice,“ objasnil Jens.

„A to ti to jídlo dá jen tak?“ chtěla vědět Arina.

„Vyměním je za to, co ulovím,“ Jensův zrak se stočil na luk a šípy, které visely na zdi.

V podstatě se o sebe dokázali postarat. Nenasytné monstrum si však žádalo další oběť.

 

Ukázka z knihy Arina, z kapitoly Johanka a Jens. Text Eva Hölzelová, autorka ilustrací Jana Vlková. Kniha je určena pro čtenáře od 9 let.

 

 

Koupíte zde:

 

https://www.zbozi.cz/vyrobek/arina-holzelova-eva/


 

E-knihu můžete koupit zde:

 

 

https://www.kosmas.cz/knihy/237292/arina/

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička