Luková


13. února 2018, autor Eva,



Kostel sv. Jiří v Lukové na Plzeňsku byl před pár desítkami let na rozpadnutí. V roce 1968 dokonce během pohřbu spadla velká část stropní omítky na truchlící. Lidé to považovali za zlé znamení a rozlučka se zesnulým musela být dokončena venku. Sice se nikomu nic nestalo, ale kostel byl uzavřen a pak jen dále chátral. K jeho devastaci ještě přispívali vandalové a hrozilo, že se z tohoto svatostánku stane jedna z mnoha ruin, sestávající jen ze zbytků obvodového zdiva, jaké dobře známe po Němcích v oblasti bývalých Sudet. Proto proběhly nezbytné provizorní opravy, které zabránily úplnému zřícení stavby.

 

V roce 2012 dostal student Západočeské univerzity Jakub Hadrava spásný nápad. Kostel si vybral pro svou bakalářskou práci jako reakci na výzvu prof. Beránka sochařsky zhodnotit a obohatit opuštěné a rozpadlé kostely na Plzeňsku, která měla název: Má smysl. Do kostela instaloval 32 soch, postav zahalených do bílých rubášů a pohroužených do modliteb.

 

Sochy jsou vyrobeny ze sádry. Závoje a šátky na pomyslných hlavách zhotovil autor neobvyklým způsobem. Do kostela si pozval dobrovolníky, obalil je igelitem, přehodil přes ně prostěradla a krajky a to vše zalil sádrou. Docílil tak, že látka napuštěná sádrou a přehozená přes živé modely je přirozeně splývavá a "odlité" postavy vypadají maximálně věrohodně.

 

Jaký poprask nehybní a zasmušilí "duchové" způsobí, nemohl mladý umělec tušit. Kostel se stal vyhledávanou atrakcí turistů nejen z Čech, ale i z celého světa. O kostel se začali zajímat filmaři a televizní štáby. Díky penězům, kterými návštěvníci přispěli na transparentní účet, a díky finančním injekcím od církve se mohla realizovat záchrana kostela. Rekonstrukce začala od střechy, kdy byl kostel na několik měsíců uzavřen. Po opětovném otevření autor sochy přeházel, takže sedí v lavicích lukovského kostela jinak než po první instalaci.

 

Sochy prý představují duše věřících, zejména sudetských Němců, kteří se sem kdysi chodívali modlit. V této souvislosti je nutno připomenout, že v Lukové v 90. letech 19. století zde žilo v míru a pohodě 108 obyvatel německé národnosti a 19 obyvatel české národnosti, než do této pohody zasáhl Mnichov a 2. světová válka. Ves se v roce 1938 stala součástí Říšské župy Sudety a po roce 1945 byli původní němečtí obyvatelé odsunuti. Osídlit ji novými obyvateli z Čech se už však nepodařilo; počet stálých obyvatel Lukové by se dal spočítat na prstech, zbytek tvoří chalupáři.

 

Do sádry některých postav je přidán fosfor, takže v létě, kdy do kostela svítí celý den slunce, večer postavy světélkují a v přítmí kostela to pak vytváří tajemnou a mysteriózní atmosféru. Správce kostela radí prosvítit postavy baterkami pro umocnění strašidelného a hororového dojmu.

 

A když už jsme u těch hororů, musím ještě zmínit,  že kostel v Lukové se od roku 2012 objevuje v podstatě ve všech mezinárodních žebříčcích nejděsivějších míst světa. Takže je ve stejné partě jako je třeba les sebevrahů Aokigahara v Japonsku, ukrajinské město Pripjať opuštěné po havárii v černobylské jaderné elektrárně nebo brazilský Hadí ostrov plný těch nejjedovatějších plazů.

                                                                                                

Ponurou atmosféru sedících postav zachytila autorka z našeho webu Tudy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy, Reportáže, cestování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička