Vlčice

Adam osaměl. Netušil, kam jít. Vydal se nahodile lesní pěšinkou vystlanou měkkým mechem. Šel dlouho a ani nevnímal, že se setmělo. Nevadilo mu to, vyznal se v lese i v noci a ničeho se nebál.

Cesta končila skalním převisem. Zastavil se na jeho okraji, pohlédl dolů a smutně přelétl zrakem zář světel. Město. Valdény mu o něm vyprávěly, je prý plné lidí. Tolik toužil být s nimi. Zítra se vydám do města, rozhodl se.

Ráno však jeho odhodlání navštívit město bylo tatam. Vzpomněl si, jak před ním lidé, které náhodně potkal v lese, zděšeně prchali. To se opakovalo i další a další rána. Večer se mu tuze chtělo mezi lidi, choulil se ve svém pelíšku pod skalním převisem a snil o životě v ruchu města. Avšak po rozednění, když si prohmatal svou znetvořenou tvář, už k tomuto rozhodnému činu nenašel odvahu. Tak se radši potuloval po lese, živil se lesními plody a občas si něco ulovil.

Jednou při svém bezútěšném bloumání po lese uviděl vlčici s malými vlčaty. Přikrčil se v křoví a s úsměvem je pozoroval. Vlčice obezřetně našlapovala jako první, vlčata se bezstarostně batolila za ní. Necítila ho, vítr vanul směrem k němu. Vtom se ozvalo cvak. Vlčice žalostně zavyla. Chytila se do želez. Vlčata bezradně pobíhala kolem ní.

Vylezl z křoví a uvolnil vlčici tlapku z pasti. Nebránila se, naopak. Šetrně jí ohmatal nohu, měla ji zlomenou. Roztrhal košili, co měl v tlumoku, z větví vyrobil malé dlahy a zlomeninu jí ovázal. Sedl si vedle ní, pohladil ji po hlavě a konejšivě řekl: „Neboj, to bude dobrý. Tlapka se ti zahojí. Budu vás krmit, dokud zase nebudeš moci lovit.“

Smutné oči vlčice se na něj vděčně podívaly. Položila si čumák do jeho klína a tiše zasténala.

Adam splnil, co slíbil. Lovil zvěř, o kterou se spravedlivě dělil s vlčí rodinkou. Prožíval šťastné chvíle, hrál si a dováděl s mláďaty a ta mu rostla před očima. Nemusel řešit, jestli má jít do města, nebo ne. Musí se přece postarat o své vlčí kamarády. Jak se vlčici hojila tlapka, přibližoval se i den, kdy se s nimi bude muset rozloučit. Očekával jej se svíravou bolestí v srdci.

Přišlo, co muselo přijít. Odstranil vlčici poslední obvaz. Postavila se na všechny čtyři a proběhla se radostně kolem. Opět zdravá a opět svobodná. Mláďata mezitím vyrostla v mladé silné vlky. Vyráželi už sami na lov, nepotřebovali ho.

Den loučení nadešel. Vlci se shromáždili kolem něj, lísali se a dávali mu najevo svou náklonnost. Pak jej několikrát oběhli, mávli ohonem a byli pryč.

Sedl si zkroušeně na zem, schoval hlavu do dlaní. Do očí se mu tlačily slzy. Zase zůstal úplně sám.

„Neboj, to bude dobrý,“ ozvalo se před ním.

Sjel dlaněmi z obličeje a přímo před ním stála vlčice. Opatrně se rozhlédl kolem. Tady někdo mluvil! Nikoho však neviděl. Asi se mu to zdálo.

„Zůstanu s tebou, stejně jsem to měla v plánu už od začátku,“ žďuchla do něj čumákem vlčice.

„Ty mluvíš?“ vysoukal ze sebe šokovaný Adam.

„Ano.“

„Ale proč jsi po celou tu dobu nic neřekla?“

„Zkoušela jsem tě… Obstál jsi na jedničku.“

„Ty se mnou chceš opravdu zůstat?“

„Ano.“

„Napořád?“

„Napořád, přátelé se přece neopouštějí.“

„Kdo vlastně jsi?“

„Vlčice. Vlčice, co mluví. Je na tom něco divného?“

„Ani ne,“ rozesmál se Adam.

„Jmenuju se Arina. A teď už pojď, zahrajeme si na honěnou,“ ukončila neuvěřitelný rozhovor Arina.

A tak spolu lovili, běhali po lese, skákali po kopcích. Večer sedávali na skále a pozorovali město pod sebou.

„Chtěl bys být tam dole, mezi lidmi, že jo?“ prokoukla ho Arina.

„Ale ne… Mám tebe.“

„Ale já jsem vlčice a ty člověk, patříš k nim.“

„Teď mluvíš jako Valdény.“

„Mají pravdu. Navíc, blíží se zima, v lese nebude co jíst…“ nedala si pokoj Arina.

„Umím přežít v lese i v zimě. A přece tě tu nenechám.“

„Půjdu tam s tebou. Můžeš říkat, že jsem pes. Třeba vlčák.“

Ale Adamovi se nechtělo. Bál se. Bál se, že ho lidé nepřijmou, bál se, že ublíží Arině.

Ukázka z knihy Arina. Text Eva Hölzelová, autorka ilustrací Jana Vlková. Kniha je určena pro čtenáře od 9 let.

Koupíte zde:

https://knihy.heureka.cz/arina-holzelova-eva/#

E-knihu můžete koupit zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/237292/arina/