Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

      V  pátek se konají hodiny tělocviku „Ve  zdravém těle zdravý duch“. To se pak staroušci šourají do tělocvičny v nejroztodivnějších cvičebních úborech. Dámy odhazují všechny zábrany a  to není hezký pohled. Růžové legíny natažené na vyzáblých kostnatých nebo naopak tlustých rosolovitých nohou, obepnutá trička na smutných ostatcích toho, co kdysi bývala prsa. Fyzický úpadek v přímém přenosu. V povadlém těle zemdlelý duch.Vše se odehrává v  malé zasedačce, kde jsou stoly odsunuty ke zdi a židle postaveny do kruhu. Cvičení probíhá většinou vsedě, aby se vozíčkáři necítili méněcenně. Do rytmu svěží hudby se pak krouží a mává rukama i nohama. A ze všech stran to křupe. A ze všech stran zaznívají stížnosti, že ten či onen cvik prostě nejde. „Tohle já neudělám s tím vývodem, co mám.“

            Pak je čas na míčové hry. Aby bylo jasno, balon se u toho moc nepoužívá. Procvičovány jsou hlavně hlasivky, když se všichni 31 hlasitě radují, že se někomu povede byť i ten nejjednodušší pohyb. Jako když maminky tleskají malým dětem, které napodvacáté chytí míč: „Anooo, to je ono! Jééé, ty jsi ale šikovný!“

            Atmosféra na hřišti by se dala považovat za sportovní.

            Je to tak, včera jsem se poprvé zúčastnil hodiny tělocviku „Ve zdravém těle zdravý duch“. A bylo to také naposledy. Když mi cvičitelka „Říkejte mi Tino“ kladla na srdce, abych příště zase přišel, ihned jsem oznámil, že moje návštěva byla první a poslední.

            „Ale opravdu? A pročpak?“ zeptala se spiklenecky.

            „Protože tolik ženské krásy najednou mě vyvádí z míry a nedokážu se soustředit na pohyb. Celý z  toho zdřevěním,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Z mé vlastní odpovědi mě zalilo horko. Daleko větší než při cvičení.

            Ha, už skoro říkám, co si myslím! Dělám velké pokroky. Možná také díky tomuto deníku.

          Tina byla na rozpacích. Můj sarkasmus byl zjevný, ale ne natolik, aby mohla cokoliv namítat. Obzvláště když se všude okolo pohybovaly ty oplácané staré bábovky. Ty si o  sobě myslí, že jsou „ještě pořád docela kočky“. Se stářím se rychle vytrácí schopnost reálného sebehodnocení. Přesně naopak než u dětí, u těch společně s nimi roste.

z knihy Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku