Frederik a Thelma

Kde je Frederik?

Dohadovali se, kde by mohl být konstruktér Frederik a jeho žena Thelma.

„Sikrute, myslíš, že je vězní na hradě?“ otázal se Adam.

„Na hradě určitě ne, znám to tam jako své boty, včetně všech tajných chodeb,“ zamítl tuto možnost Sikrut.

„Nezbyly po něm nějaké věci? Třeba by se dal vystopovat,“ nabídla Arina své zvířecí přednosti.

Zamyšleně se na ni podívali. Od toho by se mohli odpíchnout. Od věcí, které po konstruktérovi zbyly.

Jens Arinin nápad rozvinul: „Kde vlastně pracoval? Tam by po něm mohlo něco zůstat.“

Sikrut odpověděl: „Žil s Thelmou v bývalém statku nedaleko odsud. Je tam veliká stodola a v té konstruoval Mogheru. V domě měl také pracovnu.“

„A kdo je v tom statku teď?“

„Nikdo, pomalu se rozpadá. Povídá se, že tam straší a že tam čarují temné síly, proto se lidé tomu místu vyhýbají.“

Jens vyskočil: „Takže vyrazíme na statek a pořádně to tam prohledáme.“ A už se řítil k východu z jeskyně.

Adam ho zadržel: „Jensi, počkej. Uvědom si, že jsme uprchlí vězni a že už určitě zburcovali všechny Rautery a hledají nás po celém lese.“

Arina zajásala: „Takže já jsem jediná, koho nehledají, půjdu tam já.“

Sikrut namítl: „Vždyť nevíš, kde to je.“

„Vím, běžela jsem kolem cestou sem.“

Adam jí to však bryskně zakázal: „Ty nikam sama nepůjdeš, protože tebe by rovnou zastřelili, kdyby tě uviděli.“

„Co tedy chceš dělat? Čekat, až to vzdají a přestanou nás hledat? A po celou tu dobu tu nečinně sedět?“ hněval se Jens.

„Ne. Půjdeme na statek v noci. Arina se ve tmě vyzná, může nás vést.“

Arina je poškádlila: „Protáhnu vás tím nejdrsnějším lesem, kde by nikoho nenapadlo vás hledat ani ve dne.“

„No, horší než tohle pichlavý roští kolem to být nemůže,“ opáčil Jens.

Na statku

Nadešla příhodná noc, měsíc ukazoval jen cípek, nikde ani živáčka. Utíkali přikrčeni lesem za Arinou. Vyběhli z lesa, přeběhli cestu a stanuli u kamenné zdi, která obklopovala statek. Bez problému ji přelezli, neboť se už způli zbortila. Ve stodole nezůstalo po Mogheře ani památky, tak se soustředili na obytnou část domu. Sikrut zapálil lampu.

„Co to děláš, někdo nás zvenku uvidí!“ vyjel na něj Jens.

„Bude si myslet, že to jsou strašidla, lidé se sem opravdu bojí,“ vysvětlil Sikrut.

„Já taky nevím, jestli to je dobrý nápad,“ přidal se Adam k Jensovi.

„Tak se nehádejte a jednoduše zatáhněte závěsy,“ vyřešila spor Arina.

Zatáhli závěsy a pozorně prohledávali Frederikovu pracovnu. Jens vytáhl z psacího stolu plány a nákresy. Pečlivě je studoval jeden po druhém, projekt Moghery však mezi nimi nenašel. I kdyby, stejně by ji neuměli ovládat jenom podle schématu. Nad jedním nákresem se Jensovi rozechvěla ruka. Frederik vymyslel pro svou ochrnutou ženu vozík. Rukama mohla otáčet velkými koly, a tak se pohybovat. Opěradlo křesla se dalo nastavovat do různých poloh a umožňovalo pohodlné sezení. Jense Frederikův nákres invalidního vozíku dojal, ale snažil se nedat to najevo.

Pak ho zarazil další plánek. Zobrazoval čtyři duby a pod nimi průřez prostoru pod zemí. Tentýž prostor znázorňoval další náčrtek ze shora. Skládal se z jedné místnosti se stolem a dvěma židlemi. Vedle ní se nacházela malá komůrka s toaletou. Na dalším obrázku visela v koruně jednoho z dubů nádoba na zachycení dešťové vody a z ní vedla trubka do nádoby v podzemí. Další trubky vyúsťovaly z podzemního prostoru na povrch, zřejmě průduchy pro přívod vzduchu. Vypadalo to jako…

„To je vězení!“ vyhrkl Jens.

Frederik vyprojektoval důmyslné podzemní vězení. Určitě netušil, že to dělá sám pro sebe a že v něm jednou skončí i se svou ženou Thelmou.

„Ukaž,“ nahrnuli se všichni k němu.

Zkoumali dopodrobna obrázky a usoudili, že to nemůže být nic jiného než vězení a že s největší pravděpodobností je v něm vězněn Frederik s Thelmou.

„Sikrute, kde tu rostou v okolí duby?“

„V okolí ne…, takhle čtyři u sebe, jsou tu samé jehličnany.“

„Vzpomeň si,“ naléhali na trpaslíka.

„Už to mám! Asi kilometr od hradu přímo u řeky je rozlehlý dubový les. Nikdo tam však nechodí.“

„Proč?“

„Rauteři si opodál zřídili střelnici, tak nikdo nechce přijít k úrazu.“

„Takže ideální místo pro takové vězení.“

„Beru si Frederikovu noční čapku a jdu to místo hledat,“ nekompromisně jim oznámila Arina.

„Půjdeme s tebou.“

„Ne, nepůjdete, jen byste se mi motali pod nohy. Musím to oběhnout, než začne svítat. Poběžím rychle.“

„Dovedu tě aspoň k řece, budu rychlý,“ nabídl se Sikrut.

„Na těch krátkých nožičkách? Raději mi to vysvětli.“

„Arino, Frederik tu má také mapy. Umíš číst v mapách?“ zeptal se Jens.

„Proč bych neměla umět?“

„Holky většinou neumí.“

„Copak jsem holka?“

Na to se nedalo nic říct, jenom se tomu smát. Kapku humoru teď potřebovali.

Sikrut zatím našel tu správnou mapu a strčil ji Arině pod čumák: „Tak se koukej, Arino, půjdeš tudy…“ Sikrut Arině popsal cestu a pak se pro jistotu ještě zeptal: „Opravdu nechceš, abych šel s tebou?“

„Ne, mazej radši domů.“

Arina vyrazila s Frederikovou noční čapkou v tlamě. Jeho pach cítila i po letech. Nebyla to totiž ani obyčejná holka, ani obyčejná vlčice.

Čekání na Arinu

Jakmile Arinu pohltila tma, ještě důkladně prohledali statek. Sikrut měl talent objevovat sklepní a podzemní prostory a i zde pod kamenným poklopem, jenž na první pohled vůbec nevypadal jako poklop, našel sklepení. Skrýval se zde hotový zbrojní arzenál. Sekyrky, meče, nože a šavle. Rauteři o tomto prostoru pod kuchyní zřejmě nevěděli, jinak by zbraně už dávno odnesli. Každý si vzal po jedné sekyrce a jednom noži, Jens s Adamem si vzali každý jeden meč. Co se týče meče, Sikrut prohlásil, že nemůže nosit něco, co je delší než on, natož to smysluplně používat.

Takto vyzbrojeni se vydali zpět do jeskyně. Arininu trasu, která je sem dovedla, si naštěstí pamatovali dobře. Byli to přírodní lidé, hlavně Adam.

Čekání na Arinu bylo k nevydržení. Přešlapovali nervózně po jeskyni, protože by stejně neusnuli. Nakonec radši vylezli ven před jeskyni. Zírali do lesa a napjatě čekali, až se ze tmy vynoří štíhlé vlčí tělo.

„Pozorujete hvězdy? Víte, že je taky souhvězdí Vlka?“ promluvil někdo za jejich zády.

Trhli sebou. To je přece Arina!

Adam si k ní klekl a objal ji kolem krku: „Ani nevíš, jak rád tě zase vidím.“

„A já,“ přidal se Jens.

„A já taky,“ nezůstal Sikrut pozadu.

S úlevou se rozesmáli. Kámen, který jim spadl ze srdce, musel být slyšet až v podzemní říši královny Arachnity.

Vysvobození Frederika a Thelmy

Arině se podařilo vyčenichat vězení konstruktéra a jeho ženy. Dubový les se rozkládal na velké ploše a skupiny čtyř dubů vedle sebe se tam vyskytovaly mnohokrát. Jenom na jednom místě ji do čenichu praštil stejný pach jako ten, co se držel v noční čapce. Místo zakrývalo chvojí, Arina je packou lehce odhrnula a obnažila železnou mříž zajištěnou řetězem a zámkem. Zakřičela: „Haló, je tam někdo?“

„Anoooo!“ ozvalo se z hlubiny.

„Frederik a Thelma?“

„Anoooo!“ ozvalo se podruhé.

Vyzvěděla od Frederika a Thelmy to nejdůležitější. Jídlo a pití dostávají vždy dopoledne, odpoledne už tam nikdo nepřijde. Poblíž se však potloukají rauteři, doléhá sem střelba ze střelnice na kraji lesa.

„Jak vypadá ten zámek, Arino?“ zeptal se Jens.

„Docela bytelně.“

„A ten řetěz?“

„Robustně, proč se ptáš?“

„Pokud se dá přeseknout sekyrkou, nemusíme mít klíč.“

„Záleží na tom, jakou máš sílu.“

„Když ji dám dohromady tady s Adamem, tak velkou.“

„To věřím,“ uznale kývla Arina.

Osvobodit manžele vyrazili zase za tmy. Noc se vyjasnila a hvězdy jim zářily na cestu. Arina je neomylně přivedla k podzemnímu vězení. Odstranili chvojí a mech navršené na železnou mříž. Přesekat řetěz se zámkem bylo pro Adama a Jense hračkou. Sikrutovi pouze nařídili, aby se jim přitom nepletl.

Po laně se spustili k Frederikovi a Thelmě. Svítilo zde mihotavé světlo, Thelma seděla na vozíku, Frederik vedle ní na židli. Drželi se za ruce. Manželé pohlédli do tváří svých osvoboditelů a zalila je vlna neskutečného štěstí. Po letech zase svobodni.

„Ani nevíte, jak jsme vám vděčni,“ vypáčil ze sebe přiškrceným hlasem Frederik.

Thelma se rozhlížela kolem, jako by někoho hledala: „Kde je ta dáma, s kterou jsme včera v noci hovořili?“

„To jsem já,“ přiběhla k ní Arina a položila jí čumák do klína.   

„My si mysleli, že dáma je šprýmařka, když říkala, že je vlčice,“ chytil se za hlavu Frederik.

Thelma žmoulala v ruce řetízek s medailonkem. „Chtěla jsem ti dát tento medailonek, ale ty ho asi nosit nebudeš,“ usmívala se a něžně hladila Arinu po hlavě.

Jako prvnímu pomohli z díry Frederikovi. Chystali se uvázat Thelmin vozík a vytáhnout ji pomocí lan nahoru, když tu se Thelma postavila na nohy. Udělala několik nejistých kroků. Všem se zatajil dech. Adam k ní přiskočil, kdyby padala. Thelma však nespadla a vesele si špacírovala po místnosti. Silou vůle překonala svou bezmocnost. Začíná jí nový život a už ho nechce trávit na vozíku. Tak mocný impuls do ní vlil pocit svobody.

„Nechte vozík zde, půjdu sama,“ rozhodla se.

Do Sikrutovy jeskyně dorazila Thelma částečně pěšky, částečně v Adamově náruči. Byla to nejlepší jízda jejího života.

Ukázka z knihy Arina-

Text Eva Hölzelová, autorka ilustrací Jana Vlková. Kniha je určena pro čtenáře od 9 let.

Koupíte zde:

 https://www.heureka.cz/?h%5Bfraze%5D=Arina+H%C3%B6lzelov%C3%A1+Eva