Třetí jeskyně


11. června 2018, autor redakce,



Horní cestou mezi krápníky, kterou Arina už dobře znala, došli do druhé jeskyně. Arina chtěla Adamovi ukázat ty nebezpečné potvory, kvůli kterým přišla o lano a málem i o život, ale mločí hadi se schovali pod vodou. Radši je nebudou dráždit, nemuselo by to dobře dopadnout.

Prošli jeskyní a na jejím druhém konci je čekalo malé překvapení. Ve skále byla zapuštěna plechová dvířka, určitě ne dílo přírody. Otevřeli je. Do nosu a do čenichu je praštilo šílené vedro a do očí rudé mihotavé světlo. Zde svítící kámen nebudou potřebovat. Vkročili na skalní plošinu ve třetí jeskyni.

V hloubce pod nimi hořelo podivně páchnoucí jezero. Sálalo z něj nesnesitelné horko. Vysoké plameny olizovaly uzoučkou lávku nad ohnivým peklem. Nebyla to lávka v pravém slova smyslu, jen dvě železné kolejnice. Začínaly nahoře na plošině, kde stáli, rozžhavené do ruda překlenovaly v prudkém spádu hořící jezero a po krátké rovince na protějším břehu končily zabořené do písku. Na konci plochy s kolejemi stál kovový vozík, dostatečně vzdálen od planoucího zdroje, aby se nerozžhavil. Spíše než vozík se jednalo o boudičku na kolečkách, měl totiž nahoře střechu.

Zírali na to ohnivé dopuštění a hledali způsob, jak se dostat na druhou stranu, tentokrát ven z jeskyně, z té poslední. Za ní je měl čekat tolik vytoužený chrám.

„Tohle se dá jedině přeletět…, ale ten vozík tamhle dole…,“ ukázala packou Arina.

„Vidím ho, musíme ho sem dostat,“ souhlasně kývl Adam.

„Víš jak?“

„Myslím, že jo.“

Adam sáhl do batohu a vytáhl z něj šíp. Ocelový nezničitelný šíp, ten, co mu darovaly Valdény. Kladly mu přitom na srdce, že jej má použít, až jej bude opravdu nutně potřebovat. Ta chvíle nyní nastala.

„Ty po něm chceš střílet?“ divila se Arina.

„Po něm ne, ale do toho kulatého otvoru vepředu na vozíku.“

„Nevidím ho, všechno se mi v tom ohni míhá.“

„To nevadí, hlavně že ho vidím já, mám lepší zrak než ty.“

„Já mám zase lepší čich,“ trumfovala Arina.

„Já vím,“ usmál se Adam.

„Ale stejně nechápu, co chceš dělat.“

„Tak se dobře koukej.“

„Prosím tě, ale střílej rychle, doutná mi kožich,“ korunovala rozhovor Arina.

Adam přivázal kovové lanko doprostřed šípu, jeho druhý konec si připevnil k opasku. Šíp vložil do luku, natáhl tětivu, zamířil a střelil. Šíp proletěl otvorem ve vozíku. Sotva dopadl na jeho dno, rozlehla se po jeskyni dutá kovová rána. Adam zatahal za lanko, šíp se zvedl z podlahy a vzpříčil se v otvoru. Proto Adam uvázal lanko uprostřed, aby šíp náhodou zase nevytáhl ven. Nyní stačilo jen vší silou tahat a tahat. Vozík se s rachotivým zvukem a lomozem dal do pohybu směrem nahoru.

„Jsi dobrý, trefit se na první ránu,“ pochválila ho Arina.

„Měl jsem dobré učitelky,“ poznamenal Adam a vytáhl vozík až k nim na plošinu. Vozík měl z boku dvířka. Adam je otevřel a nakázal Arině: „Vlez si tam.“

Arina se na nic neptala a skočila do vozíku. Adam jej roztlačil z rovinky a v okamžiku, kdy vozík získával spád, do něj naskočil a zaklapl dvířka. Dolů to byl rychlý sešup. Než se vzpamatovali, vozík se zastavil přesně v místě, odkud vyjel.

„To byla parádní jízda,“ chválila si Arina.

„Teď rychle ven, to horko je opravdu strašné.“

Adam zamířil k východu z jeskyně. Přesněji ze tří jeskyní.

 

 

 

Ukázka z knihy Arina-

 

Text Eva Hölzelová, autorka ilustrací Jana Vlková. Kniha je určena pro čtenáře od 9 let.

 

Koupíte zde:

 https://www.heureka.cz/?h%5Bfraze%5D=Arina+H%C3%B6lzelov%C3%A1+Eva

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy, Povídky







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička