Wachau, region českým cyklistům zaslíbený


24. července 2018, autor Eva,



Wachau je údolí podél Dunaje mezi městy Melk a Krems západně od Vídně. Táhne se v délce cca 40 km a cca 90 km od českých hranic. Jezdili jsme zde na kole o červencových svátcích, takže cyklisté, které jsme potkávali na zdejších cyklostezkách, byli z velké části krajané. I v restauracích a kavárnách jsme naráželi dost často na Čechy. Češi zřejmě navštěvují tento atraktivní region hojně, neboť někteří rakouští číšníci a číšnice už ovládají základy češtiny, aspoň co se týče výrazů kolem jídla a pití. Celkově to na mě dělalo dojem, že jsme zde vítáni, protože nejen v hospodách se k nám Rakušané chovali vstřícně.

 

Bydleli jsme v penzionu Kiesenberg ve vesnici Aggstein. Byl to obrovský statek přebudovaný na hospodu, jídelní sál a obytnou část pro hosty a domácí. Líbilo se mi, jak z každého kousku budovy dýchala minulost, jak to bylo účelně a přitom citlivě zmodernizované, zůstaly zachovány historické klenby, dřevěné trámy a obnažené zdivo v kombinaci s moderními prvky. A všude, kam jste se podívali, byly nějaké ozdoby a obrázky.

 

 

 

I venku si majitelé penzionu dovedli "vyhrát".

 

 

A také se mi líbilo, jak zde žilo v pohodě a poklidu několik generací pohromadě. Večer na dvorku děda s babičkou hráli s vnoučky Člověče nezlob se a další deskové hry, které dobře známe. Prostě sem nikdy nešlápla noha bolševika, aby tuto idylku zničila a nahnala tyto lidi do paneláků. Byla zrovna sezóna meruněk, sady byly jimi obsypány a my jsme k snídani, tedy kromě jiného, dostávali výborný meruňkový džem a meruňkový džus. Rodina Kiesenberg také pálí svoji meruňkovici a ořechovku a vyrábí meruňkové likéry. Vše jsme ochutnali a také něco nakoupili domů.

 

Manžel byl ve Wachau s partou už minulý rok, kdy jsem měla vyhřezlou krční ploténku. Tenkrát si dávali do těla a vyjížděli od Dunaje do okolních kopců, byla to prý hodně náročná cyklistika. Tentokrát byl muž po zlomené klíční kosti (stalo se mu to v květnu), takže jsme pohybovali jen po rovinkách na Dunajské cyklostezce.

 

Směrem k trajektu jsme míjeli pohledný Schwallenbach

 

a hrad na Spitzem:

 

Všude nad řekou se vypínají vinice:

 

Vinařská oblast Wachau je proslulá a dominují zde odrůdy Veltlínské zelené (Grüner Veltliner) a Ryzlink rýnský (Rheinriesling). Pěstují se tu i další výborné odrůdy vína, jako je Neuburské (Neuburger), Muškát (Muskateller) nebo Sauvignon Blanc. Vinařský spolek Vinea Wachau vznikl v roce 1983 spojením 4 nejvýznamnějších vinařů z Wachau za účelem vymezit chráněnou vinařskou oblast, produkovat co nejkvalitnější víno a mít nad touto produkcí kontrolu. Nyní má spolek přes 200 vinařských závodů s ochrannými známkami Steinfeder, Federspiel a Smaragd.

 

Na vinařstvích je často umístěna cedule či nápis Heuriger. Heuriger není v překladu vinný sklípek, jak se mnozí domnívají, to řeknou Rakušané Gastschenk nebo Weinschenk. Ani to není odrůda vína. Heuriger je výraz pro letošní víno a Heuriger nebo Heurigen označuje vinařství, kde se nalévá letošní víno („heurig“ je letošní), přesněji řečeno víno z poslední sklizně. Pokud si někde dáte "Heuriger" na jaře či v létě, je to víno, které se začalo sklízet na podzim minulého roku a začalo nalévat od 11. listopadu. K Heuriger patří speciální místní jídlo skládající se z různých druhů masa a příloh. Tato tradice pochází z doby císaře Josefa II, který dekretem z roku 1784 dovolil vinařům rozlévat a prodávat víno z vlastních vinic. Vinařství vyhlašují své "Heuriger" v různých termínech v roce a můžete je najít na netu ve formě "jízdního řádu".

 

Trajektem jsme přejeli přes Dunaj do Spitzu.

 

 

Ve Spitzu jsme poobědvali v hospodě, kde byl číšník Slovák. Nad dveřmi na chodbě se udělaly hnízdo vlaštovky. Ocenila jsem, že ho tam majitelé hospody nechali.

 

 

Ze Spitzu jsme vyrazili proti proudu Dunaje, obkroužili nádherný klášter Schönbühel an der Donau

 

 

a odtud je to jen kousek do Melku. Klášteru v Melku chci věnovat celý článek, protože to je prostě něco, teď aspoň pohled zezdola od řeky:

 

 

I samotné město Melk je úžasné

 

 

Na další den zase trajektem do Spitzu, vyšlapali jsme ke zřícenině zdejšího hradu

 

a odtud po proudu Dunaje směrem na Krems přes Weissenkirchen.

 

Dürnstein je nádherné historické město se zříceninou hradu na kopci.

 

 

Prohlídli jsme si město, poobědvali a na cestě z města si manžel všiml, že mám píchlé kolo. Vítězoslavně jsem vytáhla z tašky na nosiči náhradní duši, ale chlapi zjistili, že je pro zcela jiný typ kola. Nevím, proč jsem si ji kdysi dala do tašky a takovou dobu s sebou vozila, ale to teď nebylo podstatné. Nezbývalo než spravit tu píchlou. Ve vinném šenku nám půjčili kýbl s vodou, chlapi našli malilinkou dírku, zalepili ji, duši zase nandali, nafoukli a mohla jsem zase jet. Během spravování duše se kolem nás udělal hlouček Rakušanů, pozorovali nás a obdivovali, jak jsou ti Češi šikovní, že oni by takto kolo opravit neuměli. Češi jsou šikovní nejen na opravu kola, ale i na plno jiných věcí. A nejsme žádní zbabělci, za II. světové války Češi dokázali hrdinské kousky, o kterých dodnes mluví celý svět. V padesátých letech, v roce 1968 a za totality se plno lidí dokázalo vzepřít i za cenu, že pak byli režimem krutě pronásledováni. To píšu pro všechny škarohlídy (zejména ze spisovatelských kruhů), kteří veřejně prohlašují, že jako Češi nemají být na co hrdi. Někdy mám pocit, že nejhorší renomé mají Češi v Česku a velice mě mrzí, že se najdou umělci, kteří dehonestují vlastní národ.

 

Do Kremsu jsme nakonec nedojeli – dost jsme se courali a pořád někde zastavovali. Těsně před městem jsme přejeli most a vraceli se po straně řeky. Odtud jsem si ještě vyfotila Dürnstein, z druhého břehu je na něho pěkný pohled.

 

 

 

 

Jak vidíte, lidé se v Dunaji běžně koupají, jsou zde hezké písčité pláže, ale je dobré si najít si místo, kde vás neodnese proud.

 

Velice jsem kvitovala, že na cyklostezky zde mají zakázaný přístup inlajnisti a psi, což předchází nebezpečným situacím. Řidiči jsou vůči cyklistům mimořádně ohleduplní a dávají jim přednost, i když nemusí. Dokonce se mi stalo, že jsem se blížila k přechodu (je společný pro cyklisty a chodce) na křižovatce a řidič, který stál na přechodu před semaforem, vycouval z přechodu, abych mohla projet.

 

Příště něco o Melku, až budu mít čas.







Zařazeno v kategorii Postřehy, Reportáže, cestování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička