Vzkaz milenkám


3. září 2018, autor Vlčice,



Vzkazuji milenkám svého muže, minulým, současným i budoucím. Netěšte se dívenky, nedoufejte, nečekejte! Dýchám, žiju a držím pohromadě. Jsem Vlčice. Stále ještě divoká, nespoutaná, už značně opelichaná, ale stále živá! Navzdory smrtelné chorobě, navzdory prognóze lékařů, přes všechna vaše vroucí přání, přese všechny kopance osudu jsem tu a ještě dlouho budu! Jsem tu totiž ráda.

Ležela jsem tři dlouhé měsíce na hematoonkologii a smlouvala s osudem. Chtěla jsem čas, čas pro dceru, čas pro Vlka, pro práci, pro tancování, pro milování, pro vyjížďky, pro procházky. Zkrátka pro život. Nahoře mi vyhověli. Nemám právo si stěžovat. Dali mi roky navíc. Vzali si mou energii a živočišnost. Beru to, za všechno se musí zaplatit. Zůstala mi láska a jako bonus jsem obdržela nadhled. S nadhledem jako danajský dar: cynismus. Nic na tomhle světě netrvá věčně, vše pomíjí. Snad jen vzpomínky zůstávají. A těch mám hromady, haldy, kopy. Jsou úžasně barevné. Žluté jako slunce, rudé, jako krev a vášeň. Růžově naivní. Jak stárnu, růžové ubývá. A hlavně zelené, brčálově zelené, jako voda z tajemných tůní, světlounce zelené, jako jarní tráva, jako naděje. Hnědé, jako zem, jako hnůj. Vždyť bez hnoje by to nešlo. Hnědá má mnoho odstínů a přechází v černou. Smuteční, magickou, vždy elegantní, nadčasovou černou. Černá má tendenci vyčuhovat a překrývat ostatní barvy. Přetavuji ji na černý humor. Pak se zdá být snesitelná.

 

Nerouhám se. Jsem vděčná. Ale přece jen, mám tu reklamaci. Něco jsem si neobjednala. Nechci být nevděčná, děkuji pokorně za tu zásilku z hora, ale pořádek musí být. Rozhodně jsem si nepřála divokou pubertu mé dcery. Jak je možné, že ještě nedospěla, i když má skoro třicet a to by přece, podle matičky přírody, měla být samostatná a rozumná? Není. Dále jsem si rozhodně nepřála osteoporózu, zlomené srdce, způsobené horkokrevností a přílišným temperamentem Vlka. Dále pak několik dalších zlomenin, způsobených zvířaty, jenž mi byla stejně drahá jako můj muž. Možná, kdybych tehdy v nemocnici věděla, co mě čeká, nelpěla bych tolik na životě a nechala bych si ho s klidem proklouznout mezi prsty. Umřela bych jako mladá, krásná, šťastná matka a manželka. Můj život by byl krátký a dokonalý, bez poskvrny, bez chybičky.

 

Netušila jsem, že ten nadstandard, ty roky navíc, se budou podobat Himalájím. Padám dolů, drápu se nahoru. Mnohé se nepovedlo, hodně jsem zkazila, něco totálně podělala. Byla to moje chyba? Je dostatečnou omluvou, že jsem všechno dělala s nadšením a jak nejlépe jsem dovedla? Rozhlížím se a všemi smysly vnímám krásu. Ty rozhledy stojí za pár šrámů, odřenin a nějakou zlomeninu.

 

Jmenovala jsem se Jana Bláhová, tuctové jméno mi předurčovalo tuctový osud. Lidí co na mě volali: „Jano, Janičko“ kvapem ubývá. Máma mi tak říkala, co jsem si vzala Vlka, nemohla mi přijít na jméno. Jsem Vlčice, stará, šedivá, unavená Vlčice. Lížu si rány, je jich dost a za úplňkových nocí vyju na měsíc. Tiše, nenápadně, pianissimo. Co svět světem stojí, vlčice si takto stěžovaly. Seděly na chladné zemi, hlavu vztyčenou, čumák nahoru. Proč vlastně? Měsíc je mizerný terapeut, je rodu mužského, nedokáže pochopit, natož pak podat pomocnou ruku. Každá vlčice, každá ženská si musí pomoci sama. Nejdůležitější je dát čumák pěkně nahoru. Dříve nebo později vyjde slunce.

 

V noci tedy vyji a za dne píšu tuhle knížku. O mém nadstandardním životě s Vlkem.

 

 

(ukázka z románu Vlčice)

 







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy, Povídky





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička