Od rezervace Bako po vesničku Salak

Kouzlo písečných pláží v Damai beach spočívá doposud především ve skutečnosti, že sem neproudí davy Evropanů a Američanů.

Kdo zažil italské, chorvatské, francouzské či řecké pláže s hlavou na hlavě, bude jenom udiveně kroutit hlavou nad tím, že zde má pláž i moře v podstatě pro sebe. Je ale asi pouze otázkou času, kdy se toto změní. Resort se rozšiřuje, přistavují se další komplexy, a snaha turismus rozhýbat co nejvíce je nepřehlédnutelná. Je otázkou, jak dlouho budou mít relativní klid nesčetné druhy krabů včetně tzv. houslistů (označených podle zahnutého klepeta), obojživelní lezci (mudskipper), tedy ryby, které dokážou poskakovat i na souši a další přímořští obyvatelé Damai bech, kteří nepatří k druhu homo sapiens.

 Kromě plavání v poměrně teplém moři a navštěvováním místního národního parku Santubong (kde hora stejného jména šplhá asi do 800 metrů nad mořem) jsme podnikli několik celodenních výletů. V národním parku Kubah jsme obdivovali nádherné vodopády,  v rezervaci Bako jsme dokonce jednu noc přespali, protože se nám zde loni velice líbilo.

Jsou zde úchvatné pláže lemované útesy hrajícími pestrou škálou barev. Nacházejí se tu jak kahauové nosatí, tak makakové, kteří jsou stále ve střehu a připraveni vám důsledně vybílit váš batoh – a po pláži i kolem místních chatek se nerušeně procházejí zdejší divoká prasata, která jsou na rozdíl od těch českých štíhlejší a světlejší.

 Za noci pak lze obdivovat různé druhy pavouků, hadů či želvy (ale to už chce vážně hodně štěstí).

 Jako milovníci orangutanů jsme nemohli opomenout jejich krmení v národním parku Semnggoh. Máte-li kliku, uvidíte kromě samice s potomkem i statného orangutaního samce – k těm nejmohutnějším patří v současnosti Edwin.

 Za kvetoucí raflézií jsme ani letos, ani loni nevyrazili, neboť v době, kdy jsme se na Borneu nacházeli, nekvetla.

 Zato jsme se vydali po řece k vesničce Salak, kde jsme pozorovali místní delfíny (druh Irrawaddy, který neskáče), kahauy nosaté pochutnávající si na mangrovnících a světlušky.

 Salak je chudou, ale pohostinnou vesnicí. Muži se zde živí převážně rybolovem, ženy zemědělstvím a sběrem medu. Lidé tady přežívají velmi prostě (pitná voda sem byla zavedena poměrně nedávno – do té doby si ji místní museli převařovat – a podobně elektrický proud byl do této vesničky zapojen teprve před několika měsíci).