Město bez historie a úchvatné ostrovy

Poslední čtyři dny dovolené jsme strávili v Kota Kinabalu, městě, jež v podstatě nemá svou historii. K nejstarším dochovaným památkám zde patří hodiny – Atkinson Clock Tower z roku 1905. My svou pozornost ale nezaměřili na město a jeho trhy – ale na okolní ostrovy (Sapi a Manukan). Poprvé jsme zažili opojný pocit ze šnorchlování a poznávání mořského dna s jeho četnými taji. Pravda, zvláště plavba na rozbouřeném moři k ostrovu Manukan našimi žaludky poněkud otřásla. Přec jenom, trvala asi padesát minut. Naše strádání však bylo vyváženo podívanou, která se nám potom pod mořskou hladinou naservírovala v plné parádě.

Loni jsme objevovali krásy řeky Kinabatangan (Čínská řeka podle příchozích z Číny, kteří dolovali cín a vykonávali těžké práce) – tehdy jsme viděli trpasličí slony s mládětem i nacpaného krokodýla hovícího si kousek od naší loďky. Letos jsme zvolili tzv. „Malý Kinabatangan“, tedy Weston Wetland Park. Ten je od Kota Kinabalu vzdálen asi 120 kilometrů a láká především výskytem kahaů nosatých, ale i orlů a dalších zástupců zvířecí říše.

Škoda jen, že kapitán loďky plul z jednoho místa na druhé, což vylučovalo možnost pořádně kahauy nosaté pozorovat. Bylo to takové šup sem – šup tam. To nám poněkud celkový dojem kazilo.

 Po setmění jsme potom zažili něco vskutku neobvyklého. Ze tmy na nás blikalo snad tisíce světélek – a nešlo o žádné neony Mc Donaldů a podobných západních vymožeností. To se pouze mangrovy proměnily ve vánoční stromky díky světluškám, jimiž byly doslova obsypány.

Po nás potopa?

 Oproti loňskému roku nás překvapilo enormní sucho. Jistě, není období dešťů – ale i tak by sprchnout občas mělo. Půda na Borneu byla vyprahlá, viděli jsme samovznícení na několika místech připomínajících troud. Vodopády neměly zdaleka takovou sílu a na hladinách řek bylo patrné, že žízní.

Například v rezervaci Bako mě na první pohled udeřila do očí změna v porostu mangrovníků. Zatímco loni jich u pobřeží byl celý les s hladinou sahající jim pomyslně až ke kolenům, letos v přibližně stejném období trčelo z vysušené země toliko několik kmenů.

 Také nás roztrpčilo, jak si zatím řada místních své přírody zjevně neváží. Pokládají ji za samozřejmost. Tam, kde pořádají pikniky, nechávají odpad včetně plastů. V zoologické zahradě (v Kota Kinabalu) pak bylo znát, že mladým výrostkům zvířata a jejich osud mnoho neříkají. Pokřikovali na ně, rušili je, nerespektovali jejich právo na soukromí.

 Chtěl bych věřit, že Borneo nebude následovat osud odlesněné Evropy ze století devatenáctého a že se nestane dalším turisty a nadnárodními korporacemi zdevastovaným místem. Že téměř vyhubený medvěd malajsijský či býložravec kahau nosatý se žaludkem připomínajícím krávu ještě dostanou šanci. Že si je nebudeme muset ukazovat pouze na obrázcích či v klecích v zoologických zahradách. Pokud by se tak stalo, let do této pozoruhodné části světa by pozbyl smysl, protože už by na ní nic pozoruhodného nebylo.