Humr

Prolog

Slunce je nahoře

Jsem tak šťastný, že bych mohl křičet

A není žádné místo, kde bych byl radši

Než tady s tebou

Je to perfektní

Je to vše, co jsem kdy chtěl

Skoro nemůžu věřit, že je to doopravdy…

(The Cure , Mint Car)

_________________________________

Humr

Na jednom břehu moře

Ivo seděl klidně na tvrdé židli. Nevrtěl se. Žena kolem něj tančila v každodenních pohybech. Její temperament při divoké gestikulaci a přívalu slov s italským akcentem muži div neurazil nos. Křičela, ale hlas neubližoval, naopak, vyprovokoval mírnou segregaci myšlenek na lásku, kterou spolu stále měli a křehce ji udržovali, a na pocit viny, že je ženě na obtíž. Však tělo nevládlo podle myšlenek, ani podle léků, souběžně s léty, kterých přibývalo rychleji než smršť novinových letáků na špinavých ulicích přístavu při silném poryvu větru od moře. Vláčně odcházelo.

„Nerada podplouvám mosty sama,“ říkala mu, když holila jeho vrásčitou tvář s řídkými vousy, pěkně postaru, ostrou břitvou.

V požitcích Středomoří si vždy muž liboval, natahoval vůni moře do chřípí tak mocně, až se mu hlava točila, nasával sůl všemi póry kůže, tenké jako pergamen, očima hladil listy fíkovníků a olivovníků. Cikády mu zněly krásněji než Stradivariho housle. Těšil se velmi na to vše, co mu osud dopřával tolik let. Na jídlo, jež se rozplývá na jazyku, na Mariiny hedvábné ruce, když mu pomáhala do postele, na večery na terase, osvícené svíčkami v romantickém podtónu starosvětskosti. A jejich přátelé se na to každý rok připravovali, na cestu k moři, na tu sdílenou radost s nimi, starými manžely, kteří snad pro ně byli i příkladem stálé lásky a úcty jednoho k druhému. Ano, tak to cítily oba páry. Celý rok je naplněn obvykle v létě setkáním až vrchovatě vstřícným bez jakéhokoliv nesouladu. Mladí manželé, vždy zklidnění po vyčerpávajícím maratonu ve vlastní firmě, odpočívali do morku kostí v hlubokých křeslech hostitelů, zapomněli napomínat své tři děti, aby nehonily domorodé kočky, které vyhublé a hladové žadonily o každý kousek masa, upadnuvší pod stůl. Jejich milování probouzelo staré manžele se shovívavým úsměvem. Letos ho uslyší naposledy.

Na druhém břehu moře

Monika nehledala odpovědi na neexistující otázky. Patnáct let, hm, je moc nebo málo? Jak pro co… Jezdit na jedno místo je nesmysl, říkaly jí kamarádky v kavárně malého města. To vás to tam stále baví? A jo, baví, vy jste takový dokonalý pár. Usmíváte se jeden na druhého, jako byste právě vstali od svatebního stolu, kdy jste dojedli jednou lžící polívku s játrovými knedlíčky a šli pořídit šťastné fotografie pro budoucí potomky. Byli jste si vždy stoprocentně jistí tím, co přijde. Až jste s tím byli někdy pěkně otravní, špitla jednou Naďa nad V 60 Dripper, smetla drobty z purpurových makronek pod stůl a čekala potměšile za růžovými brýlemi na Moničinu reakci.

Když se jí nedostávalo ničeho více než mlčení a rozpaky dalších dortíkových přítelkyň, objednaly si láhev Dornfelderu, ročník 98, a pak další a další, a když už další natruc stejnou flašku v podniku neměli, ženy odešly a nechaly tu nepatrnou stopu dýška, rozvrásněnou hlubokým nepochopením jedna druhé.

Zvykli jsme si, domácí se o nás starají, odpovídala vždy kamarádkám. Cítím se tam tak dobře. Máme k nim vztah. Zvláštní vztah, plný pochopení. Máme se rádi.

Vztah se starými lidmi?

Vždyť nikoho nemají. Žádné děti.

No a? Snad tam nejezdíte ze soucitu…

Jezdit někam ze vztahu je vůbec blbost, to já si chci užít, mlaskla ke konci střízlivosti Naďa. Prostě jen užít. Purpurovou makronku, smutně zatoulanou kdesi u nohy stolu, nemilosrdně rozdrtila svým vysokým podpatkem.

Odpočinu si. Je tam krásně. Stále. Napořád. Myslím si to stále? Monika si přitahovala přikrývku k bradě. Doznívala v ní kavárna a řeči kamarádek, víno a dezerty. A všechna ta potravinová změť v břiše posílala Monice zprávy o tom, že něco je špatně.

V domě všichni spali a muž byl odsunutý až na druhý konec postele. Bez přikrývky, tvrdě spal bez jakékoliv touhy se zachvět. Nevzbudil ho ani Moničin parfém, kterým chtěla přehlušit předchozí nepovedený večírek.

xxx

V období letních dešťů vonělo město sladce jako načinčaná Pavlova v nejluxusnější kavárně. Všechna boží hovádka korzují sem a tam, do úkrytu před sluncem, urvat usměvavé stíny reklam na deštnících všech restaurací, do děr, pod mosty, pod těla těch druhých. Lidé posunují šortky a lehké šaty po stehnech nahoru a dolů, podle sympatií, podle sex-appealu, podle peněz. Na velkých prsou, ve fitku vymodelované postavě, bezchybné pleti a bohatých kadeřích se pase i Jaromír u své ženy Moniky. Usrkávají kávu na jednom z odmorišť jaderské magistrály, unavení cestou a sebou. Monika je pryč. Je vzdálená na židli od svého muže, přesto tak daleko, že se jí neodváží dotknout. Nebe hoří. Chladivý obvaz lehkého větru nepřichází. Vytváří expresívní kakofonii roztátého asfaltu a horkého splašení citů.

Jaromír ví, že Monika nikoho nemá, poznal by na ní pach cizího muže, proto se zeptá první, nebo spíše to ostentativně oznámí. Předejde tak oné pachuti pocitu viny, ušetří ostatní kolem případné hádky.

Moniko.

Ano?

Příští rok už nepojedeme k moři. Děti to nebaví.

Souhlasím.

Oba se skloní ke svým kávám a dívají se na své děti, které sledují mobily a nic jiného.

Humr

Katastrofický scénář ze setkání a že jim to hned řekneme, protože už nejde si to rozmyslet, protože už je pozdě a… tak jsme se všichni čtyři domluvili… se za chvíli začne odehrávat. Na svých březích už to víme. Ale jak to jenom poslat na ten druhý? Decentně, ohleduplně, taktně. Vysvětlit. Až v kulminaci vášně z jídla, nebo při koupání, chytání chobotnic a lovení ryb, při západu slunce, kdy je klidněji, smířlivěji se světem, při krmení koček, až zvednou děti oči od mobilů, aby slyšely, co už chtěly slyšet loni nebo i předloni? Že s rodiči na tuhle trapnou dovolenou už nepojedou, i když předtím tam jezdily rády, jsou velcí, bože, mají svoje zájmy a lidi a tady chcípl pes a rodiče se tady poprvé tady strašlivě pohádali. A vůbec se diví, že se nehádají doma, proč kvůli tomu přenášejí hysterický matčin křik a otcovo bouchání pěstí do stolu až sem. Stačil by altánek v zahradě, anebo ať si to rozdají v ložnici. Při představě, že si to rodiče spolu rozdávají v ložnici, se otřásl i nejmladší syn, takže už byl nejvyšší čas toho nechat a přestat jezdit na otravné společné dovolené. Sláva!… Rodiče jsou normální, pokud se nacházejí ve svých obvyklých prostorech, na dovolené se chovají zvláštně, matka divně potahuje nosem a otec se při chůzi pohupuje na špičkách, jako by zašlapával slimáky na zahradě. Ve svém městě se nikdy takhle neprojevují. Matka neposmrkuje, mluví spisovně, hezky se oblíká a otec chodí vzpřímeně, ne jako orangutan. Občas prohodí něco sprostě. Oba. Ale tady? Oba tu mluví hodně sprostě, když se hádají, když si to rozdávají a prostě to letos skončí, i když to tu bylo fajn a jezdívali sem všichni rádi, dokud děti nedospěly a dospělí… hm, hm, hm… něco se zřejmě přihodilo, něco niterného, co děti nevidí, což v tomto případě zřejmě přivítají všichni. Hlavně, ať je to za námi. Teď ještě toho humra.

Domácí je pozvali. Paní Maria vaří uvnitř v kuchyni. Manžel Ivo jí pomáhá pomalými, až obřadními pohyby. Oba se usmívají. Rádi vaří a rádi hostí milé hosty.

Milí hosti čekají u prostřeného stolu na terase. Pečlivě vyleštěné příbory leží způsobně na bílém ubrusu, jehož cípy přikrývají nahá kolena. Monika a Jaromír pozorují moře, šedé a neklidné. Slunce spadlo do dolíku mezi Korčulu a špičku poloostrova, odleskuje hladinu, rozežíhá zorničky nostalgických turistů, rozsekává jejich splín jako loučky na podpal, připravuje scenerii na večerní milování v apartmánech, na doušek těžkého vína z Dingače, na lásku, pletení jazyků a smyslů, v níž milujete kohokoli kdykoli. Čas vypnutí. Love out. Gut.

Na terase pofukuje. Zvláštní napětí jako by z pěti lidí tam venku utvořilo jeden oportunisticky těžký hrozen, který svou vahou natahuje dráty vinice a ty tak narušují kompatibilitu celého řádku. Takový hrozen přeci neváží jako celý slon. Přesto je svojí hmotností nepatřičný, přehlížený všemi sběrači hroznů pro svoji zvláštnost, vlivy počasí sládne a těžkne, puká, aby pak nakonec seschnul, jako nakonec všechny hrozny na světě, pokud na ně sběrači zapomenou.

Něco jako prase v žitě. Ovšem bez chlebových dodatků.

Maria přináší humra ve velké míse na stůl. Kouří se z něj. Ivo jde za ní šouravými kroky, jednu nohu nechává opožděnou za sebou, dobíhá tělo s komickým výrazem, jako krasobruslař, řítící se podepsat fanynkám za mantinel fotografie, ty však čekají na hokejistu, který sedí opodál jako divák a slíbil jim i polibek. Ivo, krasobruslař životem. Námořník. Postižen následkem jarní mrtvice ztěžka dosedne na nejbližší židli. Zakolísá s ním. Zatočí se s celým jeho světem.

Děti mlčky sedí. Mobily mají v kapsách šortek, jen jim vypadnout na chladnoucí dlažbu a odskákat kočkám do misek se žrádlem. Už se podařilo jedné z dcer. Paní Maria vařila hovězí, lůj oblepil ochranné sklo ajfounu, takže plavovláska drhne a drhne vším možným svůj klenot všudezdejší.

Stůl se záhy zaplní. Ivo k sobě přisune louskáček na klepeta, nůž a vidličku. Jaromír však vstane a starý muž mu pokývne bradou. Udělej to za mě, kamaráde!

Jaromír umně odlomí klepeta, odloží je stranou na stříbrný podnos. Děti mají oči navrch hlavy. Pomalu pak oddělí přední část humra od trupu a ocasu. Vše bez nervozity. Domácí jej pochválí. Monika sleduje mužovo počínání, jsou chvíle, kdy je na něj i pyšná. Možná i nyní. Postupně, už naučenými úkony, se dostane k masu krunýře. Maria všem postupně rozdělí maso na malé talířky. Ocásek je hostitele. Příznačnost chvíle potvrdí jeho žena laškovným mrknutím očka. Muž jí pošle vzdušný polibek.

Po večeři děti odešly na plážovou diskotéku.

Čtyři dospělí, dva muži, dvě ženy, v tomto okamžiku sdíleli nejdelší možné mlčení. A přitom si řekli spoustu slov. Jako by chtěli dohnat, co bude potom, až se už nikdy neuvidí. Každý si otřel mastná ústa čistým ubrouskem, umyl ruce v připraveném lavorku. Muži pokuřovali a ženy pily víno. Maso bylo dobré.

Šedé moře, nasycené a prostopášné dotýkáním slunce, hutností pozdního léta, zrychlovalo svůj biorytmus. Vyplivovalo nepotřebné věci na břehy, za nimi pár lidí, co se ztratili a nikdo je nehledal. Sběrači břehy pouklízeli do svých košů a hrobů.

A na terase. Buganvilie vyrostla až do nebe. Trvalo několik dní, než humra strávili a pořád ho bylo dost. Místní lidé očesali olivovníky a sklidili hrozny. Kočky s výrazem egyptské svátosti chrámů čekaly na nikoho, protože osada je mimo sezónu pustá, bez letních herců s opakující se derniérou.

xxxxxx

Život je prchavá substance, jako když rozkrojíš trnkové rozpeky se zaoblenými rohy, vsunuté pod těsto, aby drželo, nebo natáhneš z koštýře víno v předvečer narození Krista.

Na obou březích si nešťastníci spřádají dál své příští životy, trpce signifikantně propojení, tak, jak už více nemůže být. Vzrušení chutí humrů nahlížejí do svých poloprázdných hrobů z mostů, na němž se houpají jen boky žen. U břehů poslouchají neutuchající řev racků a pozorují mátoživé sběrače s koši naplněnými lidmi až po okraj. Slunce je nahoře.