Co vyprávěla Daisy


14. dubna 2019, autor Bororo,



Můj páníček se jmenuje Franta. Vím to, protože tak na něj volá moje panička. Ta se jmenuje Olga. Když jdu ven s Olgou, tak mě pořád pobízí, že mám udělat čuriky a kakušo. Jako bych byla úplně blbá a nevěděla, proč pendlujeme po sídlišti. S Olgou vždycky něco najdu, balonek, nějakou kost nebo kus voňavýho salámu. V posledních dvou případech na mě Olga vždycky volá „fujsa, fujsa“, protože neví, co je na světě dobrýho. Jo, ještě jsem se zapomněla představit, jmenuju se Daisy, ale Franta mě taky říká princezno. Nevím přesně, co to znamená, ale líbí se mně to. Olga zase svým kamarádkám, které potká, vypráví, že jsem služební plemeno, německý boxer. Taky nevím, co to je, ale Olga se vždycky při těch slovech tváří, jako by ani moc nevěřila tomu, co říká. Ale asi to bude něco veselýho. Franta totiž, když zaslechne slova „služební plemeno“, vždycky se dlouho směje. Mám ráda jeho smích, ale v tomto případě zrovna moc ne. Ani přesně nevím proč. Pak většinou dodává, že nejvíc toho odsloužím na gauči. To má pravdu, tam jsem fakt poměrně dost často, ale řekněte, lidi, co je na tom tak hrozně veselýho, když si pes trochu odpočine.

 

Když napadne to bílý, jmenuje se to prý sníh, tak Franta vytáhne sáně, já si na ně sednu a on mě vozí po sídlišti. Ale u toho se pořád rozhlíží a mumlá si cosi o tom, že to nikdo nemusí vidět. Kdysi to zkusil, když jsem byla ještě štěně a mně se to zalíbilo. Sice mu chvíli trvalo, než se smířil s mým nápadem, že bysme měli v této tradici pokračovat, i když už nejsem zrovna štěně. Jednou jsem se dívala na tu jejich bedínku v pokoji, kde se pohybujou různý obrázky. Tam jsem viděla taky něco, co vypadalo jako ty naše sáně, jen o hodně větší. A představte si – na nich seděl člověk a psi ten krám táhly. No něco strašně nepřirozenýho.

 

Potkala jsem svého kamaráda Arnolda, vypadá skoro stejně jako já, jen je větší. Franta už ví, že v tento okamžik se má zastavit a nechat událostem volný průběh. Nejdříve jsme s Arnoldem provedli několik zdvořilostních rituálů, jako je očicháni a tak, podrobnosti si nechám pro sebe, a pak se dali do řeči. Arnold si stěžoval, že musí v noci se svým páníčkem chodit po staveništi, protože ho hlídají před lidma, kteří tam nestaví, ale odnášejí. Chudák Arnold, v noci má pes spát, nejlépe se svým páníčkem v posteli, a ne kdesi pobíhat sem tam.

 

Když už jsme u toho spaní. Jako štěně mě Franta jednou, když lezl ze svého pelechu, málem zašlápl. Měla jsem totiž svůj pelíšek hned vedle toho jeho. Musím říct, že byl tenkrát víc vyděšenej, než já. Večer mě raději uložil k sobě do pelíšku, aby se toto nedopatření nezopakovalo. Později jsem tam už vyskočila sama. Jen jednou se mě zeptal, jestli je opravdu nutný, aby dospělej pes zabíral většinu jeho postele, tak totiž říká svému pelíšku. Ujistila jsem ho, že to nutný je.

 

Arnold taky říkal, že ho jeho člověk seřval za to, že mu snědl nejaké to jeho člověčí žrádlo. K tomu mám taky co říct. Franta si jednou položil na židli, kam hravě dosáhnu, chleba s tlačenkou. Tak později, když to všem vyprávěl (to teda zrovna nemusel), toto své krmivo nazval. A já mám paměť jako pes. Pak pro cosi odešel. Bojovala jsem sama se sebou, ale vůně té jeho tlačenky byla silnější. Když se vrátil, zamyšleně hleděl na tu prázdnou židli. Musím říct, že ale vůbec neřval, jen několika slovy zpochybnil moje kamarádské city k němu. To bolelo, vždyť je to můj Franta, tak jsem mu olízla ruku. Franta si šel udělat nové krmivo, které dost vyzývavě žvýkal ještě za pochodu. Problém je v tom, že my psi, i když svoje lidi milujeme nade vše, v tomto ohledu netrpíme přehnanými výčitkami svědomí.

 

Tuhle jsme šli s Olgou na procházku, když tu najednou se před námi objevil člověk, který začal na Olgu řvát. Znám ho, bydlí pod námi. Věděla jsem, co je moje povinnost. Zavrčela jsem a pomalu se plížila k jeho nohavici. Ten člověk cosi hulákal o tom, že si má Olga doma pořádně hlídat svýho (tady řekl hodně škaredé slovo, které se snažím zapomenout) psa, protože ho ruší, jak ten čokl chodí po bytě. Zdálo se, že je řeč o mně. Olga klidně poznamenala, ať si dá pozor na jazyk a hodí se do klidu (to se mě moc líbilo). Člověk se ale zjevně nemínil do toho klidu hodit. Začal Olze mávat prstem před jejím čenichem. Jenomže to už jsem byla u jeho nohavice. Chňapla jsem po ní a za chvíli jsem jí měla plnou tlamu.

 

Ten člověk začal tak nějak divně poskakovat a vypadal s tou jednou kratší nohavicí dost směšně. Vykřikoval, že zavolá nějakou polici a pokoušel se vylézt na strom. To se mu nepodařilo. Nebylo mně jasný, na co potřebuje polici, když mu chybí kus kalhot. Začal mně můj úlovek rvát z tlamy. Nechtěla jsem přijít o zuby, tak jsem to pustila. Pak jsem ale chňapla po té druhé nohavici, a hnedka měl kalhoty skoro stejné délky.  Dávala jsem ovšem pozor, abych ho nekousla, mám lidi, i když řvou, přece jen dost ráda. Člověk se najednou otočil a běžel pryč. Zbytky nohavic na něm jen vlály, jeden kus držel v pracce, druhý jsem měla pořád ještě já. Olga mě pohladila a řekla cosi o princezně bojovnici. To se mě móc líbilo. Pak vzala ten kus hadru a se slovy, že je to fuj, zamířila k takovému tomu koši, co tam lidi vyhazujou různý fuj věci.

 

Večer jsem slyšela, jak Olga všechno vypráví Frantovi.  Nejprve někam odešel a vrátil se s obrovskou pochoutkovou kostí, kterou zbožňuju. Oznámil, že to je pro jeho hrdinku. Tedy pro mě, samozřejmě. Ale kdyby Olga chtěla, tak bych se s ní o tu kost podělila. Potom ještě Franta řekl, že až toho člověka potká, tak si ho odnesou v kýblu, ale myslím, že to nakonec neudělal, protože jsem toho rozčíleného člověka ještě několikrát viděla, jak vždycky přechází na druhou stranu ulice, když ho máme potkat. Asi mu taky přestalo vadit, že chodím po bytě. Když zrovna neodpočívám.

 

Když jsme byli všichni u vody, tak Franta tam hodil můj balónek. Je to asi takovej lidskej zvyk, zahazovat psovi jeho věci. No dobře, když ho tam hodil jednou, tak jsem do vody skočila a přinesla ho zpátky. Udělal to znovu a já ho přinesla. Zase ho zahodil do vody. Lehla jsem si na deku. Teď si pro něj už můžeš plavat sám. Jak jsem řekla hned na začátku, nejsem blbá.

 

Mám svoje lidi ráda a oni o mně říkají, že jsem člen rodiny.

 

A na to jsem fakt hodně pyšná.

 

Tak se lidi mějte a neubližujte nám. Slyšela jsem o takových případech od svých psích kámošů.

 

Nezapomeňte, že k sobě patříme.







Zařazeno v kategorii Postřehy, Povídky





Počet komentářů na “Co vyprávěla Daisy” - 1


    Eva   (14.4.2019 (17.55))

    Vítám Tě na Sůvičce. Pro mě jako pejskaře je povídka pohlazení na duši, navíc je vtipná, poměrně výstižná a chytře napsaná. Ve zvířecí ich formě je také napsán kocour Modroočko, kterého jsem jako dítě milovala, a tvoje povídka mi ho připomněla, i když je pro dospělé. P.S. Náš pes není služební plemeno, ale na gauči si už vysloužil metál:-))))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička