Když autor nasadí laťku příliš vysoko


20. července 2019, autor Eva,



Tady byla Britt-Marie je perfektní kniha. Je zábavná, vtipná, nevšední, svěží, bojuje proti předsudkům, povrchnosti, nadřazenosti, lidské tuposti a také proti rezignaci na ideály, odevzdání se osudu. Fredrik Backman prostě umí, o tom žádná.

 

Ale nesmíte ji číst po knihách jako jsou Muž jménem Ove, Babička pozdravuje a omlouvá se, Medvědín a My proti vám. Po těchto knihách vám Britt-Marie bude připadat jako jejich odvar, slabší čajíček budete prožívat deja vu, protože něco podobného jste už zaznamenali v předchozích knihách autora.

 

 

O čem to je? Britt-Marie je třiašedesátiletá zkostnatělá, staromódní a přehnaně upjatá dáma. Velmi jí záleží na tom, co si o ní lidé myslí a podřizuje tomu své chování. Má plno předsudků, ačkoliv si namlouvá, že žádné nemá a snaží se s nimi bojovat. Nemá smysl pro humor, nerozumí ironii ani sarkasmu (ne ne, není jako Sheldon, je to jiný případ), ve vztahu k ostatním lidem, a to zejména v konverzaci, je značně neobratná a neohrabaná, ale také bezelstně upřímná. Někteří o ní tvrdí, že je hašteřivá bába, její muž Kent říká, že je sociálně nekompetentní. Je pedantická, vidličky, nože a lžíce musí mít srovnané v neměnném pořadí a šokuje ji, pokud je to jinak, nade vše miluje pořádek a neustále uklízí. Jejími největšími a nerozlučnými pomocníky jsou jedlá soda, kterou používá pro čištění snad úplně všeho, a prostředek Faxin na leštění oken.

 

Její život se obrátí naruby poté, co jí zavolá milenka jejího manžela, že Kent prodělal během milování infarkt a je v nemocnici. Britt-Marie se rozhodne jej po 40 letech manželství opustit a začít jinak a jinde. Doposud nikde nepracovala, vzorně se starala o svého manžela podnikatele a o domácnost. Nyní se však musí nějak začít živit, začne tedy návštěvou úřadu práce – rozhovory s tamější úřednicí patří k těm nejvtipnějším v knize. Zde malá ukázka:

 

Dívka z úřadu práce vypadá trošičku nervózně. Promne si obočí.

"No… takže, jmenujete se Britt, že jo?"

"Britt-Marie. Jen pro mou sestru jsem Britt," opraví ji Britt-Marie.

"Tak buďte tak hodná… vyplňte ten papír. Prosím," požádá ji dívka.

Britt-Marie se úkosem podívá na formulář, který od ní žádá, aby uvedla, kde bydlí a kdo je. Být v dnešní době člověk, to vyžaduje notnou dávku papírování, o tom je Britt-Marie pevně přesvědčená. Šílenou spoustu administrativy, aby vás společnost přijala mezi sebe.

Nakonec s nelibostí vyplní jméno, rodné číslo a číslo mobilního telefonu. Kolonku adresy trvalého bydliště nechá prázdnou.

"Jaké máte vzdělání, Britt-Marie?" vyslýchá ji dívka.

Britt-Marie pevně sevře kabelku.

"Mohu vás ujistit, že proškolená jsem řádně," informuje dívku.

"A nějaké formální vzdělání máte?" zeptá se dívka.

Britt-Marie krátce vydechne nosem. Rozhodně to není odfrknutí. Britt-Marie není z těch, co si odfrkují.

"Mohu vás ujistit, že luštím křížovky v nevídaném množství. To nevzdělanec nedělá," informuje ji Britt-Marie a cítí se dotčeně.

"Ach tak," řekne dívka, povzbudivě se usměje a zkusí to jinak: "Jaké máte pracovní zkušenosti?"

"Naposledy jsem byla zaměstnaná jako servírka. Dostala jsem vynikající reference," informuje Britt-Marie dívku.

Dívka zadoufá. Rychle ji to přejde.

"A kdy to bylo?" zeptá se.

"V roce 1978," odpoví Britt-Marie.

"Ach," řekne dívka a poměrně neúspěšně se pokusí zakrýt svou upřímnou reakci úsměvem. A pak to zkouší dál: "A od té doby jste nepracovala?"

"Od té doby jsem pracovala každý den, pomáhala jsem svému muži ve firmě," odpoví Britt-Marie uraženě.

V dívčině výrazu se mihne záblesk naděje. Člověk by myslel, že už se mohla poučit.

"A jakou jste měla ve firmě pracovní náplň?"

"Starala jsem se o děti a o to, aby byl náš domov reprezentativní," odpoví Britt-Marie.

Dívka se usměje, aby zakryla zklamání, jak to dělávají lidé, kterým není jasný rozdíl mezi "bydlištěm" a "domovem".

 

Dívka z úřadu práce nakonec pošle Britt-Marii do Borgu, malé vesničky, kde, jak říkáme, "chcíp pes" nebo "lišky dávají dobrou noc". Nic tam nefunguje, jenom malý krámek uprostřed vsi, který slouží jako smíšená prodejna, pizzerie, pivnice, kavárna a autoservis zároveň. Zde obsluhuje a opravuje auta "osoba", která přestože je zcela jiného ražení se záhy stane Britt-Mariinou přítelkyní. Autor "osobě" nedal žádné jméno, víme jen, že je ženského pohlaví, že se ráda napije a že je na vozíčku.

 

Ve vsi je dům dětí a mládeže, který také nefunguje, ale do jeho úplného zrušení se Britt-Marie stane jeho správkyní. A jak už je jejím zvykem, začne úklidem. Vypulíruje celý dům a vypere všechny dresy, které zde zbyly po rozpuštěném fotbalovém manšaftu. Je dennodenním svědkem, jak děti hrají fotbal na parkovišti nedaleko domu mládeže. Jediná činnost, kterou zde mohou provozovat, i když zde není fotbalové hřiště. A osud tomu chce, že Britt-Marie, která vždycky fotbal nesnášela a nikdy mu nerozuměla, se stane fotbalovou trenérkou. Protože, aby se dětí mohly přihlásit do regionálního poháru, musí mít oficiálního trenéra, bez trestné minulosti a s dostatkem času. A v Borgu se na to hodí nejlépe ona.

 

A tak se Britt-Marie postupně sbližuje s obyvateli vesnice i sousedního města… a trénuje s dětmi na pohár… a vypátrá ji její muž, nadšený fotbalový fanoušek, a pomáhá jí s tréninky a zároveň přemlouvá, aby se vrátila domů hned jak skončí místní fotbalové klání… a Britt-Marie mu to slíbí… a místní jí dávají najevo, že by byli rádi, kdyby zůstala…. a Britt-Marie se nakonec rozhodne… Jak? To vám neprozradím, ale ujišťuji vás, že jakmile začnete knihu číst, přelouskáte ji k finálnímu rozuzlení brzy, natolik je čtivá.

 

Ale… to ale, které jsem zmínila již na začátku. Autor používá stejné postupy, jako u předchozích knih, a to opakování a zdůrazňování stále stejných charakteristik stejnými slovy. Např.

 

Britt-Marie rozhodně není z těch, co by soudili ostatní, to v žádném případě.

 

Marie nikoho nesoudí, to rozhodně ne, ale snad přece nejsme zvířata, no ne?

 

Na tom není nic špatného, to jistě ne. Britt-Marie nemá předsudky. Tyhle věci jsou teď moderní, pochopitelně.

 

Britt-Marie se usměje tak společensky, jak jen dovede.

 

Britt-Marie se upřeně zadívá do svého klína a opráší si neviditelné drobečky ze sukně.

 

Samozřejmě to říká velmi nevtíravě. Vůbec ne "pasivně agresivně", což jednou zaslechla říct Kentovy děti, když si myslely, že je neslyší. Britt-Marie není pasivně agresivní.

 

Ale tady to nefunguje tak třeskutě humorně jako v knize Muž jménem Ove, tam ty neustále se opakující věty byly vtipnější a originálnější. Také zde se nenápadně vtírá klišé, že ti bohatí jsou arogantní a sobečtí šmejdi, kterým jde jen o peníze, a ti chudí dobráci se srdcem na dlani, kteří se snaží druhým nezištně pomáhat, jenom osud si s nimi nepěkně pohrál. Ale tak to vždycky není, bohatí mohou být altruisté, kteří se k majetku vypracovali vlastní pílí, a ti chudí mohou být líní lemplové, kteří jen nadávají a skuhrají, ale nesnaží se to zlepšit. Píšu, že mohou, ale také nemusí, nic nelze zevšeobecňovat. Ale právě takové zevšeobecňování je nepřesvědčivé a vůči některým vrstvám nespravedlivé.. Ale možná jsem nespravedlivá já, že se mi tento pohled, který tak dobře známe z komunistických pohádek, trochu zajídá.

 

Nikdy nepojmenovaná "osoba" zvládne na vozíčku vyrábět pizzu, vařit kafe, točit pivo, prodávat a opravovat auta. Slepá babka Tutovka žije úplně sama, tedy jenom se psem, vaří si a nikoho k sobě nepotřebuje. Neplnoletý chlapec se po smrti rodičů stará o dva mladší sourozence, nikdo neví z čeho, ale nikoho nenapadne na ně poslat sociálku, naopak ho všichni kryjí. Možná to byl autorův úmysl ukázat, že i postižené osoby se o sebe dokážou postarat, ale zároveň to jsou jen další dílky do mozaiky, která dělá knihu nepřesvědčivou a na rozdíl od předchozích románů naznačuje, že je to jen fikce.

 

Ale což, dost kritiky, možná kdyby se mi Britt-Marie dostala do ruky jako první, brblala bych teď u knihy Muž jménem Ove. V každém případě je Fredrik Backman jedním z nejlepších současných autorů a ve srovnání s některými pokusy o "sociální drama" jiných autorů, nemluvě českých filmařů, je Fredrik Backman pořád špička.

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička