Hon na dítě


13. září 2019, autor Eva,



Hon na dítě

Jens pádil jako o závod, srdce mu bilo až v krku. Musí zachránit Kamilku a Johanku! Adam běžel těsně za ním. Nedělalo mu to potíže, byl zvyklý běhat.

„Musíme pryč, jsou tu rauteři!“ uhodil na Johanku, když doběhli do chaloupky.

„Kde!“

„Objevili se na salaši, určitě půjdou sem.“

Jens vzal Kamilku do náruče, Johanka popadla nejnutnější věci a utíkali pryč ze svého domova, pryč od rauterů. Do hlubokého lesa. Adam a Arina s nimi. Když prchli dostatečně daleko, zastavili se a prudce oddechovali.

„Kam teď půjdeme?“ hrozila se Johanka.

„Netuším. Vědí, že máme dítě, budou tak dlouho slídit, dokud…,“ nedořekl Jens, co si uvědomovali všichni.

„Jedno řešení by tu bylo,“ ozvala se Arina.

Upřeli na ni pohled plný naděje.

„Země červených vlků. Tam se rauteři nikdy nedostanou.“

„Země červených vlků? Co to je?“ vykulil oči Jens.

„Je to země, kde nežijí vůbec žádní lidé. Jenom červení vlci a zvěř.“

„A co když ti vlci Kamilce ublíží?“ obávala se Johanka.

„Neublíží jí, ochrání ji. Znám je dobře,“ uklidňovala ji Arina.

„A jak si můžeme být jisti, že se tam rauteři nikdy nedostanou?“ pochyboval Jens.

„Protože ta země je za bažinami a močály.“

„Ale pak se tam nedostaneme ani my!“

„Znám cestu.“

K místu, kde stáli, pronikaly hlasy a lomoz rauterů.

„Jsou už blízko!“ zděsila se Johanka.

Na dlouhé řeči už nebyl čas, rychle se domluvili, že Arina a Johanka s Kamilkou poběží do říše červených vlků. Adam a Jens se pokusí rautery zdržet, aby pomalejší Johanka s Kamilkou získaly náskok.

Mladíci se rozběhli vstříc zrůdnému vojsku, dívky s vlčicí na opačnou stranu. Jens a Adam nevěděli, zda vůbec střet přežijí, ale život malé holčičky za to stál. Bojovali jako lvi, stříleli šípy na všechny strany, ale rauterů bylo více než šípů. Brzy je přemohli a svázali.

Leželi bezmocně na zemi, nad nimi postávalo několik vojáků, zatímco ostatní pátrali v okolí. Arina s Johankou a Kamilkou už byly naštěstí mimo jejich dosah. Zatím. Rauteři se časem vydají až k bažinám. Dítě nutně potřebují.

„Po dítěti nikde ani stopa,“ nahlásil jeden z vojáků veliteli.

„Někde musí být. A tenhle hnusnej bastard nám to řekne,“ řval nepříčetně jiný rauter a surově kopal Adama do žeber a do obličeje.

„Nech toho, mrtvý ti toho moc neřekne. Oba je naložte a vezmeme je s sebou. Však oni se v hradní mučírně rozmluví,“ poručil velitel.

A tak Jense a Adama šoupli svázané na vůz a vezli na hrad.

 

Útěk přes močál

Arina lehce skákala přes kořeny, Johanka s Kamilkou v náručí klopýtala za ní. Došly k močálu. Voda zarostlá rostlinami a pokrytá žabincem se mírně pohupovala, v některých místech vystupovaly na povrch bubliny.

Z bažiny se vynořovaly osamělé stromy a pahýly. Neslyšely zde však žádné kvákání žab ani křik bahenních ptáků, jak je na podobných místech obvyklé. Panovalo zde mrtvolné a zatuchlé ticho.

Johanka se otřásla. Tudy že by měla jít s malým dítětem? Podívala se tázavě a s velkými obavami na Arinu.

Arina řekla: „Skrz močál vede cestička. Je však velmi úzká, musíš jít těsně za mnou.“

„To přece nemohu přejít s Kamilkou v náruči. Nedokážu to.“

„A sama bys to přešla?“

„Sama jo. Ale proč se tak hloupě ptáš? Přece ji tu nenechám!“

„Přivaž mi ji na záda, já to s ní přejdu,“ navrhla překvapivě Arina.

„Cože? A co když uklouzneš?“ vykřikla Johanka.

„Neuklouznu, uklouznout může jen člověk.“

„A co když spadne?“ měla strach matka.

„Musíš ji přivázat pořádně.“

Johanka ale váhala.

„Johanko, nemáme na výběr, rauteři jednou dorazí až sem. Chceš tu na ně čekat?“ domlouvala jí vlčice.

Johanka položila Kamilku Arině na záda. Holčička přitiskla obličej na Arinin krk a ručkama ji objala, jako by věděla, že se to od ní žádá. Johanka sundala z ramen velký šátek a omotala jej kolem Ariny a Kamilky. Uvázala k sobě cípy a uzel pevně utáhla. Pro jistotu pak ještě odepnula pásek, který měla kolem pasu, a dcerku připoutala k vlčici páskem. Kamilka tak byla bezpečně zajištěna. Mohly jít.

Arina pomalinku našlapovala a Johanka v těsném závěsu kopírovala její kroky. Dívala se jen a jen na tělíčko své dcery a Arininy šedavé tlapky, nerozhlížela se napravo ani nalevo, nechtěla se ničím rozptylovat. Kamilka se držela Ariny za krk a spokojeně se rozhlížela. Tolik nových podnětů kolem ní! Vody měly zhruba po kotníky. Johance bylo jasné, že stačí jeden krok vedle a vody bude mít až po krk. A pod nohama měkké bahno, kterým se bude propadat a propadat, dokud nezmizí pod hladinou. Proto byla země, do které směřovaly, tak bezpečná, ještě nikdo se přes kalné vody močálu neodvážil.

Asi po hodině chůze konečně došláply na suchou zemi. Johanka přiskočila k Arině, odvázala Kamilku a přitiskla ji k sobě. Zachránily se. Rauteři na ně nemohli.

Najednou tu byli. Obklopovali je všude kolem. Červení vlci. Tedy ne tak úplně červení, spíše rezatí. Lidské bytosti viděli poprvé a zvědavě si je prohlíželi. Vypadali tak přátelsky a mírně, že Kamilka začala radostí tleskat. Arina vyšla vstříc jedné urostlé vlčici. Pozdravily se po vlčím a třely čumáky o sebe.

Arina se vrátila k Johance a řekla: „Postarají se o vás. Nemusíte se bát. Já už musím běžet, Adam a Jens mě potřebují.“

„Arino,“ zavolala za ní Johanka, „kdo je vůdce smečky?“

„Ta, co jsem s ní mluvila. Jmenuje se Tara. Červení vlci to mají jinak. Vůdcem smečky je samice.“

 

Na hradě

„Skřete, přivaž je pořádně,“ hulákal jeden zvlášť odpudivý a opilý strážce. Muž, který Adamovi a Jensovi utahoval kolem těla provazy, se jmenoval Sikrut. Protože byl malého vzrůstu, na hradě mu neřekli jinak než skřet.

Adama a Jense strčili do místnosti, kde se tyčily sloupy až ke stropu a ze stropu visely řetězy, háky a prapodivné mechanismy. Mučicí nástroje.

Sikrut je přivazoval ke dvěma sloupům a strážci mu přitom mířili pistolí na hlavu. Výborně se bavili a dělali si žerty, jak se těší, až zítra ráno je přijdou páni rádci „rozmluvit“. A jak tomu ošklivečkovi asi vypíchnou očičko. A jak litují, že si s nimi nemohou pohrát sami, neboť dostali rozkaz, že se zajatců nesmí ani dotknout. Měli velkou cenu. Jediní v celé zemi věděli, kde je dítě.

Adam a Jens osaměli.

„Neboj, nic jim neřeknu,“ protrhl mrazivé ticho Adam.

„I kdyby, přes močály se stejně nedostanou,“ zašeptal Jens.

Zase zmlkli. Jejich vyhlídky byly vskutku prachšpatné a o tom, co je čeká, neměli chuť se bavit. Setmělo se. Zamřížovanými okny viděli hvězdy, možná, že je vidí naposled. Dveře se neslyšně otevřely, do mučírny vplula louč a ozářila oba uvězněné. Za mihotavým plamenem rozpoznali drobné tělíčko. Trpaslík Sikrut. V malé ruce držel velký nůž.

Adam s Jensem si pomysleli: „Aspoň se vyhneme mučení.“

Sikrut se pustil do práce. Ne však, aby jim ublížil, ale aby jim pomohl. Přeřezal provazy nejprve Adamovi.

„Půjč, mi to,“ řekl Adam, jen co shodil provazy. Vzal trpaslíkovi nůž z ruky a bleskovou rychlostí Jense osvobodil z pout.

„Pojďte,“ pokynul Sikrut.

Opatrně zavřeli dveře mučírny a potichu se plížili temnou chodbou. Jejich zachránce otevřel malá dřevěná dvířka, za nimi sešli po příkrých schodech do sklepení.

„To bude asi tvoje,“ podal Sikrut Adamovi batoh.

„Děkuji,“ pošeptal vděčně Adam. O flétnu a ocelový šíp od Valdén by nerad přišel. A i lano bude ještě potřebovat.

„Pomozte mi,“ ukázal Sikrut na železnou desku ležící na zemi.

Adam a Jens uchopili držáky na každé straně desky a odsunuli ji. Pod nimi zela temná díra. Sikrut k ní přistoupil s loučí, nasvítil kovový žebřík připevněný ke zdi a vysvětlil: „Podzemní chodba. Dávno nepoužívaná.“

Vlezli do otvoru, zasunuli za sebou poklop a po žebříku slezli až na dno. Odtud pokračovali nízkou kruhovou chodbičkou. Zde v díře připomínající liščí noru se už nebáli promluvit nahlas a vzájemně se představili. Více slov nebylo třeba.

Adam s Jensem lezli po čtyřech a Sikrut se musel kapánek sehnout. Obklopovala je vlhká kamenitá zem, jinak nic, žádní živočichové, žádné rostliny. Jensovi se úniková cesta zdála nekonečně dlouhá. Možná to bylo tím, že už se nemohl dočkat, až vyrazí do země červených vlků za svými dvěma milovanými, manželkou a dcerou. I v největším ohrožení na ně nepřestával myslet.

 

Ukázka z knihy Arina. Text Eva Hölzelová, autorka ilustrací Jana Vlková. Kniha je určena pro čtenáře od 9 let.

 

Koupíte zde:

https://knihy.heureka.cz/arina-holzelova-eva/#

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy, Povídky







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička