Árno Öörr / 1863 / Králevic král / 1+2

Ze spánku nás oba dva vytrhuje zoufalý nářek toho nejopuštěnějšího děťátka na celém světě. Svorně se posadíme a těkáme očima po místnosti. „Půjdeš tam ty, nebo já?“ ptá se.

„Já za ním zajdu, stejně jsem se chtěl jít napít. Klidně spi.“ Sunu se k okraji postele, sahám pod lůžko a vytahuji protézu. Žena se spokojeně zachumlá zpátky do deky. Nedívám se na svou nohu, zatímco šněruji kožené popruhy, ale na ni. Náš románek si patrně vynutily dlouhé týdny společného živoření v jedné domácnosti, její krása a (přinejmenším) můj neukojený sexuální apetit. Jsem za to ale vděčný a z pohledů a úsměvů, jaké na mne vrhá, když mi říká, že mne má ráda, poznávám, že ona rovněž.

Ano, říkáme si, že se máme rádi, nikoliv že se milujeme, poněvadž by vyžadovalo značné úsilí určit, jestli je to pravda. Úsilí jsme podle našeho názoru vynaložili už dost na obnovení republiky v loňském roce. Nakonec k tomu nedošlo. Teď už chceme jen odpočívat, dělat, že neexistujeme, a (což se Lavion líbí nejvíce) milovat se.

Je možná zvláštní, že spím se ženou, která by technicky vzato mohla být mou matkou. Je o více než dvacet let starší než já, ale jak se zdá, náš vztah vyhovuje oběma. Navíc chlapec má nesporně právo vyrůstat v normálně fungující rodině, a jaký příklad bychom asi mu dali, pokud bychom se k sobě s Lavion chovali vlažně?

Vratkým krokem mířím z ložnice, obracím do sebe sklenici vody a poodhrnu závěs u okna. Venku svítá. Zezadu obepínají můj pas cizí ruce tak nečekaně, až nadskakuji.

„Co? Já myslel, že zůstaneš v posteli, jinak bych nevstával!“ žertuji.

„Neříkal jsi, že chceš pít?“ rýpne si do mě. „Árno, než bys k němu došel…“ Lavion se kouše do rtu, protože ví, že narazila na mou novou slabou stránku. „Promiň mi to!“ vyhrkne. Krčím rameny.

„No co, jen říkáš pravdu, já se nezlobím. Tak si zas běž lehnout, moc jsi toho nenaspala.“

„Ty přece taky ne…“ nesouhlasně naklání hlavu ke straně, jak to má ve zvyku. Přitom po mně ale spiklenecky blýskne očima.

Směju se. „Jsem zvyklý vstávat brzy. Lehni si a ještě se prospi, udělej mi tu radost. A já uvařím snídani.“

„Tak dobře,“ souhlasí neochotně.

„Až se probudíš, možná tu nebudu,“ varuji ji. „Půjdu na trh, pokusím se něco prodat a nakoupím čisté obvazy.“

Mechanicky plním vlastní pokyny. Bezmyšlenkovitě vyprázdním dvě misky polévky a potichu se kradu do ložnice. Otvírám skříň a vybírám teplý kabát. Je konec února a venku pořád sněží a mrzne. Zavadím o jiný oděv – uniformu gardisty. S nostalgií jej mnu mezi prsty. V něm jsem býval symbol revoluce. Jak rád bych jej oblékl a znova se vydal do zabarikádovaných ulic města, podněcoval vzpouru. Ale nemohu. Protože jsem mrzák. A také protože musím chránit Heloisina syna.

Oblékám se, beru obrazy a mířím ven. Zděšeně se ovšem zastavuji hned na prahu. Sice přestalo pršet, ale zase se z nebe spustil sníh. Na okamžik mne přepadne touha schovat se zpátky do domu. Od chvíle, kdy jsem přišel o nohu, pro mne sníh představuje jednu z největších potíží. Dokonce i schody zdolávám daleko snáz než zasněženou pláň.

Mířím obvyklou cestou k náměstí. S náručí plnou obrazů a jednou protézou namísto nohy je cesta obtížná. Ulice nejsou vymetené a já jsem nucen prodírat se takřka půlmetrovou vrstvou sněhu. Tentokrát s sebou neberu obraz Clary. Výjevy na mých obrazech čerpají inspiraci z vlastních prožitků. Barikáda omotána jako marnivá dáma šálem z dýmu střelného prachu, exploze kočáru, který jsem vyhodil do povětří, Rory, malý chlapec vesele vítající můj oddíl Hvězdná čtyřka. Dávám si dobrý pozor, abych nezahrnul do obrazu následný výbuch miny ani jeho smrt. V koutku u samého rámu se ale tísní jeho matka Lavion, šťastně se smějící ve dveřích budovy. Smrt Heloisy, já s Hvězdnou čtyřkou nesoucí vlajku revoluce. André Aulton, účastník taaleského povstání před třiceti lety, kterého jsem potkal v kanálu.

Tohle jsou časté výjevy na mých výtvorech. Povstání se na mně podepsalo i jinak než zmrzačením.

Už když se blížím k náměstí, zaslechnu zvláštní zvuky. Jakési svištění, ránu a tichý sten. Lidský sten. Přidávám do kroku, až několikrát zakopnu a jen taktak se znova zvedám. Když klesám do sněhu počtvrté, vím, že tentokrát se mi vstát nepodaří. Choulím se do klubíčka, snažím se nevnímat mráz, dýchám si na prsty, abych v nich rozproudil krev. Soustředím se na ty podivné opakující se zvuky a přemýšlím, co je vydává. Je to mechanický stroj, anebo lidská ruka?

Možná bych ve sněhovém pelíšku i umrzl, kdyby mi nepomohla vstát něčí ruka. Trvá dlouho, než si jí všímám, ale záhy se jí vděčně chytám a zvedám se. Setřásám ze sebe sníh.

„Nazdar, Árno,“ říká postava v podobném plášti, jaký mám na sobě já. Nevidím jí do obličeje, poněvadž jí střecha tmavého širáku stíní tvář. „Pěkná noha,“ poznamenává.

„Dík,“ zabručím. „Ta předchozí byla lepší.“

„O tom nepochybuju,“ zasměje se. Pak mírně nadzvedne klobouk, aby mi odhalil svou identitu – ano, ON. Poznal jsem ho již podle hrubého hlasu přerušovaného kašlem kuřáků. Kovář Edtragg.

Ohlížím se po sluchu. „Co se tam děje? Co je to za zvuky?“ ptám se tlumeně. Od úst se mi zvedají oblaka vodní páry.

„Bič,“ na to on. Bere mne za ruku a já mám co dělat, abych mu stačil, když mne vede k davu lidí, kteří natahují krky, aby viděli na pranýř, kde je delikvent mučený. Lezu na sud u jednoho ze stánků přerušeného trhu. Muž může být zhruba stejně starý jako já, klečí s rukama svázanýma nad hlavou a připoutanýma k sloupku dalšího stánku. Na jeho záda právě může dopadat tak osmnáctá rána.

„Co udělal?“

„V podstatě nic, to je na tom to nejhorší,“ krčí rameny Edtragg. „Ušil si kazajku, tím jediným se provinil.“

„Cože?“ volám, ale honem si přikládám dlaň na ústa, jako bych konal něco špatného. „Bičují ho za to, že si ušil…“

„Z tvé vlajky,“ upřesňuje. „Nikdo neví, kde ji vzal. Přešil ji na kazajku, kterou nosil asi den, než ho chytili. Spálili mu ji a on si odpykává pětadvacet ran bičem. Hrozilo mu čtyřicet karabáčem, ale slouží u pana knížete d’Elzzbierppe, který se za něj přimluvil.“

Vrtím hlavou. Jak můžete zbičovat někoho za to, že si z nouze ušil kazajku? Nedokážu to pochopit.

Po pětadvacáté ráně je muž odvázán a gardisté odcházejí na svá stanoviště. Také mně pomáhá kovář dolů. Delikvent se taktak drží při vědomí, a když ho odvážou, omdlévá docela. Odnesou ho k nejbližšímu mastičkáři. Vyměňujeme si s Edtraggem významný pohled.

Ačkoliv nepatřím k nejbohatším lidem města, nemohu zadržet své následující činy. Zcela spontánně, aniž bych se zdržoval jakýmkoli uvažováním nad riziky svého plánovaného počínání, kráčím k raněnému, svlékám kabát, a když muže polijí vodou a přivedou k vědomí, tisknu mu látku do dlaně a svírám mu prsty kol lemu oblečení. Nevím, co mne pohání k takové oběti, protože patrně sám venku zmrznu, ovšem nesnáším takové bezpráví. Navíc jsem za to zodpovědný. To já jsem navrhl vlajku, to já ji hrdě nosil městem Ykkhó, to já byl vůdce revoluce. A já jsem také republiku zklamal. Ne zradil, o to se postaral Ethan, ale dvakrát jsem místo krále zabil nesprávného. Selhal jsem jako vůdce povstání, jako rebel obecně i jako muž vůbec.

„Děkuji,“ vydere se ze rtů zbičovaného. Prstem naznačuje, abych se k němu naklonil. Pak mi do ucha zašeptá: „Tak půjdem‘ na krále, jen ať má na mále, gilotině dáme hlavy královen…“

„… jejich hlas ať sténá, my řvem‘ do daleka, král ať se svléká, my nebudem‘!“ odpovídám. Jde o refrén revoluční písně. Jemně poplácávám muže po rameni, ale on sebou trhá bolestí. Špitám omluvu a odcházím, zvláštně dojatý tím, co delikvent učinil.

Dopoledne prodám několik obrazů, nakoupím, co je třeba, a mířím do krčmy na oběd. Kovář Edtragg taky balí svůj krám a přidává se ke mně.

Při jídle se ke mně naklání. „S tím bičováním mně namíchli,“ procedí.

„To mi povídejte. Mám už plné zuby krále a jeho gardy, tohohle bezpráví! Chci, aby to skončilo, je třeba učinit tomu přítrž, jednou pro vždy!!“ Zakrývám si ústa rukou. Promluvil jsem dostatečně nahlas, aby mne bezpečně zaslechla celá hospoda.

Ostražitě se očima rozhlížím po šenku a vtom je spatřím stát na prahu. Koncentruji se, abych na sobě nedal znát, že jsem si jich všiml, a přikládám ke rtům sklenici piva. „Dvě uniformy na dvanácté hodině,“ procedím k Edtraggovi.

„Gardisté?“

„Verbíři.“

„Jdou po mně,“ špitne. „Tebe už někdy chytli?“

Vrtím hlavou. „Mám imunitu.“

„Já ne.“

Chápu, co tím chce říct. „Tak je náležitě přivítáme, co říkáš,“ navrhuji, zvedám oči k vojákům a gestem je zvu ke stolu. Podívají se na sebe, ale neváhají dlouho.

„Pane Edtraggu,“ zazubí se jeden z nich na kováře. „Už dlouho se po vás sháníme!“ Pak si k nám přisedne, bez dovolení dopíjí zbytek mého piva a vykládá, že pro takového siláka jako kovář to bude na vojně lebeda, že se mu tam určitě zalíbí, až zabije prvního nepřítele, a jiné žvásty. O mě ani slůvkem nezavadí, jejich zájem o mne se definitivně vytrácí ve chvíli, kdy jim záměrně ukazuji protézu.

„Myslím, že tady pánové ještě nepochopili, že dobrovolně s nimi nikdo neodejde, včetně nás,“ vzdychám po asi deseti minutách, kdy se snažím ignorovat jak hlas verbíře po svém boku, tak nutkání mu vrazit. Vzápětí se prudce zvedám a přitlačím talíř teplé polévky na jeho hrudník.

Edtragg převrhne stůl, obratně jej přeskakuje a chytá mě za ruku, zatímco druhou paží svírá šavli verbíře a přetáhne jí jeho druha po hlavě, až mu rozsekává lebku. Odvracím pohled, než se stihne mrtvý hroutit na zem. Vybíháme z krčmy. Snažím se držet s kovářem tempo, jenže sníh a zejména protéza mne zpomalují. Vytahuji z brašny pistoli a střílím po pronásledovateli, jenomže záhy jsme obklopeni hloučkem dalších vojáků.

Vím, že se neubráníme, dva proti bezmála padesáti. Skláním tedy ruku s pistolí a svírám kovářovu ruku. „Mrzí mě, že jsem vás dostal do téhle situace,“ špitám.

„V pořádku.“

„Ne, to není…“

„Radši se pomodlíme, ne?“ navrhuje Edtragg a notuje revoluční píseň.

„Svrhneme krále, není zbytí,

Co dosud dělo se, už nesmí býti,

Král ať se v blátě válí,

My sami budem‘ si králi!

Král míval všechno a my nic,

Nepřipusťme to nikdy víc.

Králi už poslední vteřinka tiká,

Ať žije svoboda, republika!!“

Píseň po nás lidé opakují. Nejprve jen pár hlasů, ale záhy zní celým náměstím i vedlejšími ulicemi. Dloubnu loktem do kováře a přidáváme se k nim. Při slovech: „Nedopusťme to nikdy víc!“ zvedá jakýsi muž jeden z kůlů, které prodává (je zázrak, že mu to vůbec dovolí) a vnoří jeho hrot do břicha nejbližšího vojáka. Pak jde všechno ráz na ráz – všichni přítomní popadnou cokoliv, co mají po ruce, někteří mlátí gardisty pouhými rybami, a začínají se bránit. Hlouček mladých studentů, aby podpořil vzpouru, vráží do šiku vojáků jako klín.

„Za republiku!!“ uslyším v dálce výkřik. Na krásném hnědákovi se k nám přižene další gardista. Mířím na něj pistolí a přikládám prst ke kohoutku, když vtom mi dochází, že s ním je cosi v nepořádku. Voják sice bodá a seká kolem sebe šavlí, ale zasahuje vlastní druhy! Na okamžik mne napadá, že se jedná o Ethana d‘Ykkhó, kapitána královské gardy, mého bývalého přítele a (rovněž bývalého) revolucionáře.

Než se stačím vzpamatovat, projede kolem nás a chytá mne za ruku. Vmžiku sedím za ním na koni a na poslední chvíli se ho chytám kolem pasu, abych nesletěl.

„Taale je naše, pošli to dál,“ sykne mi do ucha jezdec, ve kterém poznávám Andrého Aultona, a srazí mne dolů.

„Taale je naše,“ šeptám Edtraggovi. Za chvíli se zpráva rozšíří celým náměstím. Vrchol mé euforie nastává, když se v Aultonově ruce zjeví žerď a záhy si už vítr pohrává s vlajkou revoluce.

„Árno! Árno! Árno!“ Mé jméno zní všude kolem mě! „Árno! Árno!“ skanduje dav. Pak se vrhá na blízkou šibenici, kácí ji k zemi a porubá šavlemi, sekerami a bajonety, dokud z ní nezbývá hromada třísek a nebezpečně ostrých trámů.

Pomalu mi dochází, co se stalo. Rty se mi roztahují do širokého úsměvu. Lid také touží po republice. Možná by šla jiskra revoluce znova zapálit. Taale je naše, nevím sice, jak se vede mým přátelům v Ïille a Agoulle, ale snad i od nich brzy dostanu zprávy a snad budou dobré jako zprávy Andrého Aultona.

André! Znova kolem mne zazní klapot kopyt jeho koníka. V okamžiku, kdy k němu zvedám oči, vítězoslavně zvedá vlajku nad hlavu. Zničehonic slyším svist, v krku republikána uvízne kudla a on klesá do hřívy hnědáka.

Neváhám ani vteřinu a vrhám se za ním, ale daleko nedoběhnu. Pořád se mi v podobných zápalech emocí stává, že zapomínám na své zmrzačení. Jak dlouhý tak široký se natahuji na dláždění. Zvíře zastavuje kovář Edtragg, vystrká Andrého ze sedla a v rychlosti, ale opatrně, vytahuje jeho nohy ze třmenů a nahrazuje je svými. Zatímco kolem nás zuří boje, zvedá mě na koně za sebe a bodá koně do slabin, aby ujížděl. Vytrhuji z Andrého ruky vlajku a mávám jí kolem sebe, než se bojujícím ztrácíme z dohledu.

Rozrážím dveře do domu. „Lavion!“ křičím. „Lavion!!“ Skládáme raněného na stůl a já předem chystám horkou vodu a čisté plátno. „Lavion!!“ Konečně vychází z pokoje. „Pomoz mu!!“ ječím na ni zoufale, poněvadž si nedovedu ani představit, že by měl André Aulton zemřít. Dívám se na něj. Jeho rty dostaly modrošedý nádech a já vím, že se dusí. „No tak mu pomoz!“

Lékařka potřese hlavou a vrhne po mně pochybný pohled, ale když na ni znova vyjedu, klidně se pouští do práce. „Podejte mi nůž, Árno, přidrž mi u něj lucernu, druhou rukou tiskni plátno k ráně,“ instruuje nás. „Potřebuji rákos, slánku, něco dutého.“

Edtragg jí podává rákos z její brašny a pak na její příkaz drží Andrého, aby se hýbal co nejméně. Muž lapá po dechu a mrská sebou jako ryba na souši, pod kovářovýma rukama se nicméně trochu zklidní. Lavion provádí několik centimetrů dlouhý řez pečlivě situovaný do středu jeho krku.

„Co to děláš, zabiješ ho!“ vykřikuji sevřeně. Zvedá ke mně významně oči, ale jen na okamžik, hned je zase klopí k práci. Bere rákos. Lapám po dechu, když vidím, jak jej pomaličku zasunuje hluboko do čerstvého zranění. Nechápavě civím na její dílo, ale pak vidím, jak se Andrého hruď začíná opět zvedat pravidelnými nádechy.

„On dýchá!“ volám nadšeně. „Zase dýchá, to je… to je dobře n-ne?“

„Ještě nemá zdaleka vyhráno,“ mračí se soustředěním žena, snažíc se zastavit krvácení. Poroučí Edtraggovi, aby Andrého opatrně přetočil na bok. „Vytáhnu ten nůž,“ sděluje a s tím mne posílá pro další plátno. Opatrně od ní beru kudlu zamazanou krví.

„Jak mu je?“ ptám se, když za sebou uslyším kroky. Sedím na stoličce, pod nohama vědro, do kterého odlétají slupky z brambor, jež škrábu jako přílohu k obědu.

„Myslím,“ říká Lavion, vyčte mi, že jsem neumyl nůž vytažený z Andrého krku, a sama se do tohoto úkonu ihned pouští, „že to zvládne. Co se vlastně stalo? On už se vrátil z Taale?“

„Kovář ti neřekl, co se stalo na náměstí?“ zdvihám k ní oči, díky čemuž se vzápětí říznu nožem do ruky. Pouštím bramboru ušpiněnou čerstvou krví mezi slupky a jdu si ránu vyčistit. Přitom líčím ženě, co se stalo na náměstí – bičování, můj dárek delikventovi i to, jak zazpíval revoluční písničku. Nevynechávám oběd s kovářem, od kterého nás vyrušili verbíři, náš následný útok i útěk a nakonec vyprávím o tom, jak se lidé vzpírali gardistům.

„Oni se jim vzpírali?“ udiveně kroutí hlavou ona.

„Ano!“ přitakám nadšeně. „Lavion, copak to necítíš? Oni chtějí vzpouru, taky nechtějí krále, mají ho už dost! Možná by – “

„Árno!“ okřikuje mne. „Jednou jsme se o to už přece pokusili, a jak to tehdy dopadlo?“ Kývá směrem k mé protéze. „Můžeš být rád, že jsi vůbec naživu. Spousta jiných takovým luxusem nedisponuje…“

Sklopím hlavu. Nemohu jí vmést do tváře Roryho, na kterého nepochybně právě myslí. Nemohu jí připomínat, že její nejvýš šestiletý syn stoupl na minu. A nemohu ji ani upozornit na to, že tu minu tam – stejně jako mnoho dalších výbušnin – instalovali roajalisté, ke všemu na rozkaz krále, toho krále, kterého se všichni toužíme zbavit!

„Já nemůžu jen tak sedět a přihlížet, jak kvůli mně lidé trpí!“ Oči mi vlhnou čerstvými slzami. „Je to všechno moje vina… Já jsem byl vůdce revoluce, já jsem…“

„Ty ses o to přece nikoho neprosil,“ namítá. „Sám jsi to řekl, stal ses jím omylem!“

„Někdy si přeju, aby mne ta mina byla…“

Přistupuje ke mně a pokládá mi prst na ústa: „Takhle nemluv.“

„Proč ne?“ vytrhnu se jí. „Mrtvý bych byl revoluci víc platný! Kreslili by mne na plakáty, volali moje jméno…“

„Copak to už tak nedělají?“

„Ale já tady sedím a nic nedělám!“ zakvílím. „Jsem sakra vůdce revoluce, jak mohu zůstat nečinný, zatímco mým jménem vypukají vzpoury? Lavion, musím jim pomoci!“

„Už jsi pomáhal, Árno,“ připomíná. „A dopadlo to skvěle. Každý ráno si nasazuješ protézu.“

„Kromě toho, že nemohu běhat, mne to nijak neomezuje,“ lžu.

„No právě, jestli budeš někde na barikádě, běhu se nevyhneš. Nebo sebou chceš praštit o zem a dělat mrtvolu?“

„Třeba!“

„Aha.“ Otáčí se ke mně zády a dál si hledí nože. „Tak si jen dej pozor, můj milý, aby ses jí nestal doopravdy.“ A pro sebe si zamumlá: „A já naivní si myslela, že mne třeba miluješ…“

„Ale já tě…“

„Ne,“ vrtí hlavou a vrhá po mně bolestný pohled. „Už to vím. Ty miluješ jenom revoluci.“ Nato pokládá nůž na stůl a mlčky odchází. Nedokážu se přimět, abych jí v tom zabránil.

Vím, že někde nastala chyba, patrně na mé straně, ale nemohu přijít na to, kde. Všechno, co jsem jí vmetl do tváře, považuji za naprostou pravdu, a nechápu, proč bych nemohl být i nadále revolucionář. Nemám bolesti a se svou novou nohou jsem se již rovněž docela sžil, těžko mne tu může držet ze své moci lékařky.

Teď jsem dvojnásob rád, že jsme si nikdy neřekli ono: „Miluju tě.“ I přesto mne bolí srdce, když si vzpomenu, co mi před chvílí řekla. Že ji nemám rád, jenom revoluci. Která se nezdařila. A vím, že Lavion má částečně pravdu, ovšem záleží mi i na ní. A já jí taky nemohu být lhostejný. Nejde jen o to, že jsem její pacient, když mi brání jít do bitvy. Bojí se o mě. Ale musí chápat, že pro mě taky není zrovna lehké dát se zvát vůdcem revoluce, když jen sedím a nicnedělám a z domu se hnu maximálně na trh.

Vzpomínám na dnešní dopoledne. Na muže, kterého zbičovali jenom proto, že byl tak nechutně chudý, že neměl co na sebe a ušil si kazajku z mojí vlajky. Vzbudilo ve mně obdiv, jak zazpíval tu revoluční píseň. A ohromně na mě zapůsobilo, jak se lidé na trhu bránili vojákům. A když jsou lidé ochotní tohle udělat, vzpírat se králi a jeho gardě, proč by se nemohla zbráborat i Hvězdná čtyřka, náš oddíl, který má zabít krále? Proč by nemohly ulice zaplavit barikády nové revoluce, proč bychom konečně nemohli krále svrhnout? Nemusíme přeci hned táhnout na zámek, můžeme začít pomalu, nechat vyletět do povětří pár manufaktur nebo sklad munice. Je ovšem potřeba něco začít dělat! Než bude situace zcela neúnosná!

Hned příští den se mám přesvědčit, že hůř už na tom ale být nemůžeme. Když přicházím na náměstí, kde se mám setkat s kovářem, aby mi ukázal, jak nachystal past na královské vojáky, lapám po dechu.

Změnilo se to tu během jediného dne takřka k nepoznání.

Změnilo se to tu v místo, kde je lépe nežít.

V oprátce šibenice se nad zemí kymácejí nohy ženy, která včera probodla několik gardistů krejčovskými nůžkami. Dva pacholci umývají krev z čepele gilotiny, od které zrovna míří další nádeníci a odnášejí plachtou zakryté dekapitované tělo nějakého jiného rebela.

Mířím svažující se uličkou k dolnímu náměstí. Dostávám vztek na všechny lidi – na gardisty, že podporují krále, na lid, že jim klade odpor (což je zvláštní, poněvadž mezi ně patřím i já) na Lavion, která se ke mně chová, jako bych o nohu přišel před pěti minutami, ačkoliv od amputace uběhlo nejmíň půl roku. Na Andrého, který je zraněn a možná zemře, na Ethana, o kterém pořád musím uvažovat a přemítat, jestli je možné, aby opravdu republiku zradil. Na sebe sama. Zkrátka se hněvám na celičký svět. Proč musí být všechno tak nechutně složité? Proč se král nemůže prostě vzdát, abdikovat, proč se brání přáním lidu?! Proč André umírá a proč mi to Lavion nechce přiznat, proč mi neustále tvrdí, že bude v pořádku, proč jsem já utěšoval Heloisu, ačkoliv ji od smrti dělily pouhé minuty?

Na tyhle otázky znát odpověď, byl bych možná nejšťastnější muž na Zemi.

Znenadání se prudce zastavuji, když mé jediné zdravé ucho zachytí zvuk, z něhož mně tuhne krev v žilách. Výstřel. Druhý, třetí. A čtvrtý. Bez váhání se rozbíhám po sluchu. Zastavuji se za sloupem podloubí, kde bývají stánky obchodníků, a ohromeně civím před sebe. I tady na malém náměstíčku se tísní čtyři šibenice, u každé z nich stojí gardista a jedna z rebelek. Asi dva metry od poslední z nich se tyčí druhá gilotina, patrně čerstvě převezená, a její čepel odráží světlo slunce, když se řítí dolů a stíná dalšího muže. Hlava se kutálí dolů a lidé jí ustupují z cesty, dokud se nezastaví pod nohama jedné z delikventek. Zanechává za sebou krvavou cestičku.

Cítím, že na mě jdou mrákoty, a objímám sloup vedle sebe. A to jsem si bláhově myslel, že když tehdy vybuchla ta mina, už jsem viděl všechno. Připomínám si, že jsou horší způsoby, jak zemřít, než být dekapitován gilotinou, jenomže to nijak nepomáhá zmírnit hrůzu a bolest toho pohledu.

Nevím, jak se to stalo, jako by mi tělem pohybovala neznámá síla. Nevzpomínám si, jak jsem se dostal z náměstí zpátky do svého domu, jak jsem otevřel truhlici, ani jak jsem si oblékl uniformu gardisty, ošumělou, špinavou, na hlavu narazil kapuci a na záda si pověsil toulec s šípy. Zcela jasně si ovšem pamatuji, jak stojím na střeše té budovy a mířím šípem na jednu z posledních dvou odsouzených. Zbylým dvěma už nepomohu, jejich nohy se houpají nejmíň metr nad zemí a paže se klátí podél boků. Podle oděrek na rukou soudím, že se snažily zachránit si život, udržet oprátku od svého hrdla, ale pak se vzdaly, nebo jim možná ochablé prsty sklouzly po laně samy.

Bojím se, že bych nepřestřelil silný provaz, aspoň ne napoprvé, a jak bych jim tím vůbec pomohl? Oběsili by je jindy, nebo by pro ně nedej Bože našli nějakou jinačí, horší smrt. Mohu ale zkrátit jejich trápení.

Vypouštím šíp v okamžiku, kdy je zvednou do vzduchu. První žena je okamžitě mrtvá. Druhá se ještě stíhá ohlédnout, co se stalo, ale pak i její život zhasíná vinou mé střely.

Vojáci nevědí, co si mají myslet. Netuší, že jsem na střeše, totiž zatím ne. Pak začnou znovu pálit do davu, k zemi klesá několik náhodných obětí. Vidím mezi nimi i jakousi ženu tak zhruba v šestém měsíci těhotenství a do žil se mi vyplaví adrenalin. Další šíp vypouštím přímo k srdci jednoho z gardistů. Střela je přesná. Druhý voják má čas si ještě vytrhnout šíp z hrudi, protože jsem trochu uhnul, ale do vzduchu tryská krev a vzhledem k tomu, že jsem bezpochyby zasáhl nějakou velkou tepnu, odhaduji, že se ani on smrti nevyhne. A mám pravdu, během dvou minut je v pánu.

Tu teprve ukazuje jeden z vojáků vzhůru. Všiml si mne! Cestu jim ale zabarikáduje sám dav. Srdce mi zaplesá v hrudi, když vidím, jak jdou desítky gardistů nabodáváni na vidle, bráni po hlavách lahvemi s alkoholem anebo kopání a rváni vlastními těly revolucionářů. Vzadu se jim sice hrnou na pomoc roajalisté, ovšem povstalci jsou roztroušeni všude v tlačenici a dorážejí na své prokrálovské druhy tak odhodlaně, že je k vojákům nepustí.

Náměstí mám jako na dlani a nadšeně sleduji povstalce vzpouzející se gardistům. Jsem plný euforie – dokud nevidím něco, co mi vyráží dech úplně jiným způsobem nežli dosavadní odpor vojákům. Šest revolucionářů strhne vlajku revoluce, kterou jsem zanechal v držáku místo pochodně a kterou si vojáci naštěstí nechávali jako zlatý hřeb masakru, takže jí posud neublížili. Pak do ní zamotávají gardistu a vráží mu hluboko do masa vidle.

Lapám po dechu a mám pocit, že každou chvíli omdlím. Z ran prýští krev, která skrápí dláždění, a voják se hroutí k zemi. Trvá ještě hodnou chvíli, než zemře, a republikáni jeho smrt nijak neurychlují. S otevřenou pusou civím na zrůdu, kterou jsem stvořil. Tohle není jen revoluce, tohle je vraždění. Protože je něco jiného zabít gardistu v sebeobraně, než nechat ho záměrně trpět. Jenomže přesně tohle těch šest udělalo.

Nechci být vůdcem revoluce, ne pokud se změní v mučení gardistů. Muž, který stojí těsně u raněného, má u pasku pistoli. Nevím, kde ji vzal, a v tuto chvíli mne to nezajímá – děsí mne fakt, že by ji klidně mohl použít ke zmírnění vojákova utrpení, KDYBY CHTĚL, a on nechce.

Z tohoto vědomí i pohledu na umírajícího se mi dělá najednou tak zle, až mám pocit, že se každou chvíli pozvracím. Nahlas polykám a snažím se v duchu uklidnit bouřící se žaludek. Na čele mi vyráží smrtelný pot. Možná bylo dobře, že král povstání potlačil. Protože jestli takhle zacházejí s jeho gardisty, jak asi naloží revoluce s panovníkem samým?

Vím, že mám svrchovaný čas prchat, a tak skutečně beru nohy na ramena. Přitom se ale musím smát. Jsem šťastný, a proč taky ne, když máme naději na obnovení vzpoury, revoluce, republiky!

Trvá hodnou chvíli, než se odvážím zpátky na zem. Pak prchám nejvyšší možnou rychlostí zpátky domů. Ne však dost rychle. Slyším jejich kroky. Napínám uši. Jsou čtyři? Ohlížím se přes rameno. Ne, je jich pět. Zkouším přidat na tempu, ale najednou sklouznu po ledě a jak dlouhý tak široký se natáhnu na zemi a udeřím se do hlavy.

Nedokážu vstát. Nedokázal bych to patrně, ani kdybych měl obě zdravé nohy, a s protézou už vůbec ne. Zvedám ruku a dotýkám se šrámu na čele. Prsty mi zbarví krev. Dívám se na bílý sníh pod sebou. Jako by mi rukou pohybovala úplně jiná síla nežli má vůle, kreslím (tedy spíš píšu) na led krvavý vzkaz.

Zatkli mě.

Árno.

Pak se mne definitivně chopí vojáci a já se nechávám bez zápasu odvléct neznámo kam. Jeden z gardistů si mne přehazuje přes rameno, jako bych nebyl víc než pytel brambor. Překrvuje se mi hlava, až ztrácím vědomí.

Zatkli mě.

Árno.

Z tohoto vzkazu kovář – pakliže jej uhlídá dřív, než jej zasype čerstvý sníh – snad pochopí, že se musí postarat o mou Lavion i jejího nynějšího pacienta. Že mně už není pomoci.

Co se mnou udělali? Patrně mne nezabili, ale bojím se otevřít oči. Co mne čeká, až to jednou skutečně udělám? Jsem zase ve vězení, v těch odporných špinavých plesnivých kobkách? Nebo v ještě temnějších celách bez oken?!

Mám strach. A je to právě on, který mne konečně probouzí. Zvedám ztěžklá víčka, která jako by už nesestávala pouze z oné tenoučké vrstvičky kůže, nýbrž z olova. Místnost, kde se nacházím, předčí veškerá má očekávání.

Ležím v měkounké posteli, ve které by se mnou mohlo ležet jistě dalších sedm lidí. Komnatu – ano, je to opravdu zámecká komnata – prosvětluje tlumená záře vycházejícího slunce a vedle mě sedí na okraji postele čtyřicátník, jehož jsem v životě neviděl.

„P-p-pí…t… p-pít…“ vypravuji ze sebe namáhavě. Hrdlo i jazyk jako by mi někdo vystlal smirkovým papírem.

Muž vztáhne ruku, bere křišťálovou sklenici s křišťálovou vodou a přikládá mi ji ke rtům. Piji se zavřenýma očima.

„Jak dlouho tu jsem?“ ptám se.

„Asi tři hodiny,“ říká. „Máte ošklivý šrám na čele, ale jinak vám nic není.“

Usmívám se. Chtěl bych se ho zeptat na tolik věcí, že ani nevím, kterou z nich začít. Nakonec mi odchází dřív, než se stíhám odhodlat k činu a znovu naň promluvit.

Uvažuji, co se to děje. Všechna logika mi napovídá, že je něco špatně, poněvadž bych měl trčet někde v žaláři, ne se rozvalovat ve šlechtické posteli! Přes veškerý svůj odpor ke šlechtě a králi musím však uznat, že lože je příjemné. Mimořádně příjemné. Musí být rozkoš se tady s někým milovat!

Kdyby tu byla Lavion, hned bychom to otestovali!

Samozřejmě za předpokladu, že by o to stála…

Hrozně se mi po ní stýská! Bude si myslet, že jsem mrtvý, a já si přitom budu užívat pohodlí postele šlechtického zámku. Kéž bych ji směl zpravit o tom, že jsem v pořádku.

Jak je na tom asi André? Sice ho sotva znám, ale nechci, aby zemřel. Byl účastníkem povstání před třiceti lety, stejně jako Christian, který zůstal v Ïille, toho před třemi roky. Oba dva jsou a budou nadále revoluci přínosem.

Jsem rád, že Lavion nepatří mezi blázny, kteří by se po obdržení zprávy o mém zatčení rozběhli na zámek mne vysvobodit. Spáchala by tím zbytečnou sebevraždu. Ale ona musí žít, starat se o naše… o Heloisino dítě…

Co to mělo být? My dva žádné vlastní děti nemáme. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych byl otec, dokud neporodila Heloisa. Dodnes se snažím přijít na to, jaké to ve mně vyvolalo vlastně pocity.

Asi bych jednou chtěl mít děti, když pro nic jiného, tak pro tu zkušenost.

Nemohu je ale v žádném případě přivést do světa občanské války podnícené revolucí. Nechci, aby bojovaly na barikádách jako já, nechci, aby kdy držely v rukou zbraně!

Následující dva dny trávím v té měkounké posteli a vůbec se odpočinku nebráním. Pohodlí mne nutí zapomínat na můj odpor k aristokracii, až si musím připomínat, kdo jsem. Jenomže to taky mnoho nepomáhá. Jsem totiž králevic.

Třetího dne ráno mne ještě napůl spícího přivlečou k zrcadlu. Jsem úplně nahý. Dívám se na svůj odraz ve rtuťově stříbřitém povrchu. Štítím se vlastního těla, zmrzačeného boji proti monarchii. Mračím se na bytost v zrcadle.

Mechanicky plním jejich rozkazy. Zvedám ruce nad hlavu a cítím, jak mi po těle klouže hebká látka. A to je jenom košile. Velkou část mé protézy skrývají přiléhavé nohavice krvavě rudé barvy. Přes košili mi odívají stejně rudou kazajku a černé pončo se zelenou královskou korunou. Černá a zelená byly odjakživa barvy naší země. Připadá mi ovšem, že se zelená nehodí ke tmavě červené barvě, do níž mne nastrojili.

Co mi překvapivě vadí nejvíce je holení. Zbavují mne pečlivě udržovaného strniště a nechávají jen licousy. Sám sebe skoro nepoznávám. Uvažuji, jestli nebylo něco v pití, které mi podávali, neboť se musím až stydět, jak rychle podléhám jejich vůli. Zdrogovali mne? Nebo mi nedávali pít vodu, nýbrž vodku, a opili mě?

Ať už mi provedli cokoliv, nechávám se bez protestů odvést vojáky do veliké síně. „Opakujte: Ať žijí Gony!“ sykne mi do ucha jeden z nich. Krčím rameny. Neshledávám v tom nic proti vlastním morálním zásadám, nechtějí po mně, abych provolával slávu monarchii ani jinému státnímu zřízení, pouze Gonám, své zemi.

„Ať žijí Gony,“ hlesnu sotva slyšitelně. „Ať žijí Gony!“ říkám silnějším hlasem. „Ať žijí Gony! Ať žijí Gony!!!“ křičím na celý sál. Lidé mi ustupují z cesty a vojáci, kteří mne doprovázejí, mne drží skoro něžně.

Staví mne před muže v dlouhé tunice s vyholenou hlavou. Matně vnímám, jak odříkává Otčenáš. Pak jsem zvednut a usazen na měkké pohodlné křeslo pod baldachýnem. Do rukou mi kladou zlaté jablko. Na hlavu mi posazují cosi chladného a těžkého.

Jako by z veliké dálky ke mně doléhají hlasy přítomných skandující:

„Ať žije král! Ať žije nový král! Sláva mu!“

Pomalu mi dochází, co se stalo. Že onen nový král – jsem já.