O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky


22. července 2020, autor Eva,



Jean-Michel Guenassia se proslavil knihou Klub nenapravitelných optimistů. Tu jsem ještě nečetla, ale rozhodně si ji hodlám přečíst, protože Guenassia mě jako autor oslovil. První knihu jsem od něho četla Vysněný život Ernesta G., kde tento francouzský autor líčí životní osudy českého lékaře židovského původu Josefa Kaplana, jenž prožil mládí v předválečné Paříži, utekl před Hitlerem do Alžíru, po válce se vrátí do Československa a doufá, že bude žít ve svobodné zemi. Pracuje jako lékař v sanatoriu a dostane za pacienta jihoamerického revolucionáře, v knize označovaného jako Ernest G. Předlohou románové postavy nemohl být nikdo jiný než Che Guevara, neboť ten se skutečně několik měsíců skrýval se svou milenkou v Československu v obci Ládví. Autor zde prokázal neuvěřitelnou znalost československých reálií a československé historie a dokonalý vhled do života v totalitním režimu. Guenassiu jsem si tehdy zaškatulkovala jako autora vážné až faktografické prózy, která je místy možná příliš popisná, ale určitě stojí za přečtení, neboť příběh sám o sobě je nabitý událostmi a překvapivými příhodami a čtenář se zde dozví plno zajímavých věcí.

 

O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky je zcela jiný typ knihy, nechce se až věřit, že obě skvělé knihy, ale zcela odlišného žánru a stylu psaní, napsal jeden a týž autor a že mu v době vydání knihy bylo 67 let. Knihu bych s klidem zařadila do new adult či crossover literatury, neb je veskrze "mladistvá", humorná, až crazy.

 

 

Hlavní hrdina, sedmnáctiletý Paul, má dvě maminky, biologickou matku Lénu a její lesbickou přítelkyni Stellu. V praktickém životě se o něho spíše stará Stella, chodí jako "pravá" matka na třídní schůzky, vyřizuje nutné telefonáty a podepisuje potřebné dokumenty, a když Paul za nadšeného přitakávání Lény – dle ní je škola stejně k ničemu, vše potřebné člověka naučí život – opustí střední školu, zaměstná jej jako pianistu ve svém baru – lesbickém klubu. Léna je žádanou uměleckou tatérkou, všude se přepravuje zásadně na Harley a ráda budí rozruch. Svého syna nijak zvlášť nevychovává ani neomezuje, prý si sám najde, co chce v životě dělat. Mateřskou láskou nepřekypuje, není z matek, co by vyslechly problémy svých dětí a snažily se jim nějak pomoci, proto se Paul radši svěřuje nevlastní matce Stelle. A protože Léna nesnáší všechny, co nejsou lesby či homosexuálové – tedy většinu společnosti -, chtěla by, aby si Paul našel za přítele homosexuála. To je vlastně jediné, do čeho jej nutí, a jediné, čemu se Paul bytostně brání. Kdyby všechny matky vychovávaly své děti jako Léna, byl by svět plný podivných individuí. Léně byste prostě s chutí nafackovali a její partnerku, trpělivou a chápavou Stellu, ověnčili gloriolou. Léna je typická rebelka proti systému a zároveň zastydlá puberťačka a díky tomuto mixu z ní padají nesmírně vtipné a nesmírně vulgární rebelsko-puberťácké hlášky. Teď mě napadá, jestli vlastně v každém rebelovi není kus zastydlé puberty.

 

Paul se snaží marně dopídit, kdo je jeho otec, proč se Léna vůbec nestýká se svým příbuzenstvem, proč nikdy neviděl svého dědečka a babičku a ani neví, kde žijí a jak se jmenují, a proč mu matka nechce odpovědět na žádnou z otázek týkající se rodiny. Během čtení jsem vytušila – tedy ono to nebylo zas tak těžké -, že příčinou Léniny rebelie a prapodivného chování je nějaké trauma z dětství a že za chladnou maskou se skrývá ještě jiná Léna, citlivější a starostlivější, a že nás na konci ještě čeká překvapení. Ale nebudu už víc naznačovat. Možná jen, že proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, se dozvíme také až na konci. Takže David Bowie je určitě zmíněný.

 

Na záložce knihy se píše, že kniha je z prostředí homosexuálů, transsexuálů a jiných k okraji vytlačovaných skupin…. z toho by člověk mohl nabýt dojmu, že kniha pojednává o utlačované menšině a její snaze o zrovnoprávnění, ale příběh je o něčem úplně jiném. Léna i Stella nejsou žádná vytlačovaná skupina, Léna je natolik úspěšnou tatérkou, že si může vybírat klientelu, a Stellin bar šlape jak hodiny. Ne, není to žádná genderová agitka, ale kniha plná humoru, optimismu a naděje. A navíc se moc dobře čte.

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička