Probudím se na Šibuji


28. července 2020, autor Eva,



Anna Cima vystudovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy japanologii, téma pro ni velmi blízké, proto hlavní hrdinka knihy Probudím se na Šibuji, studentka Jana, rovněž studuje japanologii a je ohromena vším japonským, od jazyka, zvyků a kultury až po japonské muže. Autorka coby studentka Jana vtipně vysvětluje, co takové studium japonštiny obnáší. Zřejmě podobné dotazy dostává často. Cituji z knihy:

"Když se lidi dozví, že studuju japanologii, většinou re­agujou pozitivně. Jenom si neví úplně rady s tím, k čemu takový studium je. Když někdo studuje ekonomii nebo práva, to se hned chytají, protože jim to připadá užitečný a uplatnitelný v běžnym životě. Ale co dělá japanolog a k čemu to je, to jim nejde do hlavy. Studium japonštiny a japonský kultury jim prostě přijde příšerně nepraktický. Obvykle se mě zeptají a k čemu ti to bude? Zoufale touží po vysvětlení, co takovej japanolog vlastně dělá.

Když odpovím, že chci překládat, pokrčí rameny a pomyslí si, to tě děvenko neuživí. Když jim řeknu, že budu tlumočit pro ambasádu, náhle se rozmluví o tom, jak perspektivní jsem si vybrala obor. Úplně magicky na ně působí slovní spojení kulturní ambasador, diplomacie nebo České centrum Tokio."

 

 

Janě se při studiu dostane do ruky originální text japonského spisovatele Kawašity, který žil začátkem minulého století. Je to román, v němž hlavní hrdina, mladý chlapec, se zamiluje do své starší příbuzné a netuší, že tato žena měla milostné pletky s jeho otcem a příbuzensto ji za to vypudilo. Milenci se z nešťastné lásky utopí a z románu se vyklube částečně autobiografický příběh, sám autor se zamiloval do své "zakázané" příbuzné a po napsání románu našel smrt ve vodách řeky. Jinak se o Kawašitovi moc neví ani po něm nezůstalo mnoho děl, neboť většinu z nich manželka po jeho smrti ze žárlivosti zničila. Anna Cima bádání po autorově spisovatelské pozůstalosti popisuje tak hodnověrně a se všemi japonskými reáliemi, že čtenář získá neoblomný pocit, že autor skutečně žil. Nežil, je to jen vymyšlená postava.

 

S překladem a hlavně s výukou složitých japonských znaků jí pomáhá univerzitní učitel Klíma, podivín a samotář s pronikavým intelektem, věčně zahrabaný v knihách, hlavně v těch japonských, málomluvný, nepřístupný, ironický a ne moc přátelský. Jako typickému intelektuálovi je mu jedno, co má na sobě, takže je převážně vidět v hodně ošoupaném saku. O Janě si zprvu myslí, že je to povrchní blbka, co z japonských autorů zná jen Murakamiho, ale postupně zjistí, že Jana je velmi vnímavá, bystrá a zvídává a to mu imponuje. Jana ho ze začátku bere jen jako učitelskou autoritu, japanologa, který jediný je schopen pohnout s překladem těžkého textu, ale jinak je to čistý magor. A navíc ani není hezký. A tito dva se postupně sbližují, sbližují, až se do sebe zamilují. Tolik první rovina neboli vrstva příběhu.

 

Druhou rovinou je Kawašitův román. Jak jej Jana postupně překládá, tak jej představuje čtenáři. Kromě milostného příběhu starší ženy a mladšího chlapce se zde dozvíme něco z historie Japonska, zajímavosti z tehdejšího života i o událostech, jako byly zemětřesení či povodně, které se v té době v Japonsku skutečně staly, a o dopadech těchto událostí na život prostých Japonců.

 

Třetí vrstva je nejzajímavější a nachází se spíše rovině mystéria, ne-li rovnou v scifi. Jana coby sedmnáctiletá dívka navštívila Tokio, ale odtud se nikdy nevrátila a zasekla se v rušné čtvrti Šibuja. Respektive ona se fyzicky vrátila, ale na Šibují zůstala coby myšlenka, duch, neviditelná postava. Nemusí jíst, pít, spát, nikdo ji nevidí, ona však vidí všechny. Nemůže odtud utéct, neboť, ať se vydá, kam se vydá, všechny její kroky skončí u sochy psa Hačiko – dojemný příběh psa, který deset let marně čekal každý den na nádraží v šest hodin na svého pána, asi znáte. Japonci mu postavili pomník a natočili o něm film. Film jsem neviděla, neb bych ho, jak se znám, celý probrečela. Tolik tedy k Hačiko – Zatímco starší Jana se v Praze snaží zmapovat Kawašitův život a dílo, tak mladší Jana, neboli její druhé já, se pohybuje v limitovaném prostoru na Šibuji v okolí sochy Hačiko. Sleduje zde členy jedné hudební skupiny, řízením osudu jednomu z nich, aniž by on o tom věděl, zachrání život. A ten se později dostane do Prahy a seznámí se se starší Janou….

 

Klíma musí na rok pracovně do Japonska a kvůli tomu se nepohodne s Janou. Jana se domnívá, že o ni už nestojí. Klíma odletí do Tokia a zde potká…..

 

Asi tušíte, že se všechny tři roviny jednou protnou a životy jejich postav se prolnou…. a protože ta poslední, na Šibuji, je záhadná, mystická, fantasy, nenabízí kniha žádné rozuzlení. Nedá se říct, že by se jednalo o otevřený konec, mnoho věcí se vysvětlilo, vyřešilo, ale mnoho věcí je tu jen naznačeno a ještě k dořešení. Je na fantazii čtenáře, jak se s tak neobvyklým koncem vypořádá.

 

Kniha mi připomíná Ostrov lhářů, odehrávají se zde věci, které se vlastně nestaly, a vystupují postavy, které ve skutečnosti nežijí. Zvláštní, velmi zvláštní. V každém případě velice zábavné, originální a čtivé. Nakonec Anna Cima za ni dostala v roce 2019 cenu Magnesia Litera v kategorii Litera pro objev roku. A zaslouženě.







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička