Rob Grant: Špeky


26. srpna 2020, autor Eva,



Květnové listování s Lukášem Hejlíkem a Věrou Holou v knihovně bylo první vystoupení v Sedlčanech a zároveň první vystoupení této herecké dvojice po nouzovém stavu. Tentokrát četli (a taky předváděli herecké etudy) z knihy Roba Granta Špeky. Rob Grant se proslavil jako scénárista kultovního seriálu Červený trpaslík, který psal společně s Dougem Naylorem. Listování se mi moc líbilo, oba herci byli skvělí, zaujala mě i kniha, proto jsem si ji po vystoupení koupila. Překvapilo mě, že jsem byla jediná kupující, přestože zde bylo poměrně dost lidí. A taky mě překvapilo, že kniha vyšla už v roce 2008 a já o ní do té doby neslyšela. A to jsem velký fanda Červeného trpaslíka. Vím, moje chyba.

 

 

Kniha sleduje osud tří lidí, anorektičky Hayleigh, tlustého šéfkuchaře Grenvilla a pohledného a štíhlého mladíka Jeremyho, u něhož těžko definovat co dělá, je něco jako píárista či marketingový specialista, ale sám sebe označuje jako konceptuologa, v současné době vystupuje jako poradce premiéra. Nakonec lepší bude výňatek z knihy:

"Co že jste?"

"Konceptuolog. Sbírám Nápady ve prospěch Národa." Slečna se netvářila o nic chápavěji. Jeremy už zjistil, že když se pokoušíte vysvětlit podstatu své práce plebejcům, končí to často přesně takhle. Shovívavě se usmál. "Podívejte, výraz "koncept" určitě znáte. Já zkrátka pomáhám nápadům na svět. Dalo by se říct, že jsem takový nápadový porodník." Pořád nic. "Obchodník s nápady. Vezmu nějaký nápad a snažím se ho zatraktivnit."

"Takže děláte píárko?"

To zabolelo. "Ne tak docela. Jsem konceptuolog. Co jste vy?"

"Já jsem investigátorka a distributorka informačního povědomí."

Dělá si kozy? "Promiňte?"

Uchichtla se. "Jsem pomocná vědecká pracovnice. Spadám pod Oddělení výzkumu zdravé výživy na ULISTu, které naopak spadá pod vládu."  

 

 

Román Špeky, jak už sám název napovídá, vypráví o problémech lidí s tělesnou hmotnosti, a to s notnou dávkou humoru a ironie. Premiér země, aby ukázal, že mu jde jen a jen o blaho lidu, nechá zřídit jakousi fitfarmu, jejíž hlavním náplní je pomoci tlouštíkům zhubnout, aby byli zdraví a pohlední a našli zase své společenské uplatnění. Protože dle progresivní vládní koncepce být tlustý, znamená být odpudivý, nehezký, slaboch, lenoch, člověk, který nemá žádnou vůli, nic si neodřekne a v životě nic nedokáže. Prostě méněcenný jedinec.

 

Propagaci farmy a lákaní klientů, zejména obtloustlých bývalých celebrit, dostane na starost Jeremy. Ze začátku se celému projektu daří, lidé jsou nadšeni a podporují jej, jde přeci o národní zdraví všech Britů. Jenomže se brzy ukáže, že pobyt v ozdravném táboře se rovná novodobému koncentráku, kde jsou lidé ponižování, je jim odpírána nejen hodnotná potrava, ale i základní lidská práva. A za to všechno si ještě platí. Nakonec i sám Jeremy usoudí, že to, co se v táboře děje, je už přes čáru, že je to nejen mimo zdravý životní styl, ale i mimo zdravý rozum. A začne jednat…

 

Šéfkuchař Grenville Roberts má svůj v televizi svůj pořad o vaření. A je poměrně při těle. Neustále se snaží zhubnout, ale marně. Jo-jo efekt se stal jeho neodlučitelným druhem. V rámci snahy o zhubnutí navštíví  fitcentrum, čas zde strávený považuje za naprosto ztracený a nakonec ho naprosto irituje a zesměšní připitomělá trenérka. Venku se ještě pohádá kvůli špatnému parkování s protivnou babou, vytečou mu nervy a ponížený a rozzuřený zdevastuje autem celé parkoviště před fitkem. Je vyhozen z televize, musí absolvovat terapii u pochybného doktora šarlatána, aby zkrotil své vzteklé nálady – rady, kterých se mu dostane, jsou jak vystřižené od ezoterických guru – , dostane nabídku od jiné televizní společnosti pod podmínkou, že zhubne, a to v novém hubnoucím táboře, odkud bude psát reportáže. Jakmile Grenville pozná, jak to v táboře chodí, vyvolá vzpouru…

 

Anorektička Hayleigh je vylíčena velmi přesvědčivě. Podrobnosti ze života anorektičky musela autorovi jedna z nich vyprávět, to se nedá vymyslet ani vypozorovat. Např. popisuje, jak Hayleigh dělá snídani pro rodinu. Upeče toasty a usmaží slaninu a vajíčka, nandá vše na talíře celé rodině i sobě, ale sobě jen z důvodu, aby umazala talíř, jinak celá porce putuje do drtiče odpadků ještě před příchodem rodičů do kuchyně. Hayleigh se nemůže vidět v zrcadle, protože si připadá strašně tlustá, a tak každé ráno při odchodu do školy podlézá zrcadlo na chodbě. Ve škole musí zlikvidovat svačinu, kterou ji pečlivě každý den připravuje maminka, a to tak, aby to vypadalo, že vše snědla. Namazaný chleba vyhodí, to není problém, ale s jablkem se zavře na záchod, důkladně je okouše, přičemž každé sousto vyplivne do záchodu a ohryzek strčí zpět do krabičky na svačinu. Nejdrsnější byla příhoda, jak Hayleigh markýrovala menzes. Byla tak hubená, že už přestala menstruovat, a aby matce nebylo divné, že přišla její měsíční perioda a v koši na WC nejsou zakrvácené vložky, pořezala se na ruce, krev natlapala na vložku a hodila do koše. Hayleigh se ve škole hlady zhroutí a skončí v nemocnici na infúzích. Dále odmítá jakoukoliv potravu a plánuje sebevraždu. A při tom všem miluje jednoho rockového zpěváka…

 

Osudy tří hrdinů se jednoho dne propojí a bude to pro všechny očistné. A protože je to humoristická knížka, vše dobře dopadne.

 

Kniha je plna vtipných přirovnání a narážek, dalo by se říct, že s nimi Rob Grant vyloženě plýtvá. Vysmívá se kultu dokonalosti a bláznivému kolotoči kolem krásy a hubnutí a zároveň je to sociální sonda do současné společnosti, v níž tlouštíci sklízejí jen posměch, třebaže to jsou inteligentní a schopní lidé. Nakonec sám autor není žádné tintítko a o boji s nadváhou asi něco ví. Jsou tu i orwellovské pasáže vedoucí k zamyšlení, např. v diktátu zdravé výživy, kdy vědci donekonečna omílají poznatky, které už byly dávno vyvráceny a překonány, jenom proto, že si na tom založili kariéru, a plno firem business se "zdravou výživou", která v podstatě neexistuje, neboť neexistuje nezdravá potravina. Jak se zdá, tato blamáž nikdy neskončí, nakonec to vidíme kolem sebe. Autor zde publikuje plno poznatků z poslední doby, které se z výše uvedených důvodů k lidem zatím nedostaly. Už jen kvůli tomu kniha stojí za přečtení. A navíc se skvěle pobavíte.







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička