Mary Westmacott: Odloučení zjara


11. března 2021, autor Eva,



Agatha Christie dokázala ve svých detektivkách dokonale vystihnout charakter a motivy pachatele, vyhmátnout podstatu činu, že se nic neděje bez příčiny, a stvořila naprosto jedinečné a nezaměnitelné postavy Hercula Poirota a slečny Jane Marplové. Že je výbornou znalkyní lidských duší prokázala i v psychologických románech, které psala pod pseudonymem Mary Westmacott.

V románu Odloučení zjara popisuje kratičkou epizodu ze života Joan Scudamoerové. Joan byla na návštěvě své dcery Barbary v Bagdádu a na zpáteční cesty uvízne na opuštěné železniční zastávce v Tell Abu Hamidu. Díky vytrvalým dešťům a zatopené silnici se sem nedostala včas, ujel jí vlak a další pojede až za několik dní.

Zůstane trčet v ubytovně náležející vlakovému nádraží jako jediný host, jinak je zde jen personál ubytovny, sestávající z kuchařky, číšníka a chlapce na pomocné práce. Kolem se rozkládá nekonečná poušť a za dráty, které vymezují hranici a kam nemůže, se nachází Turecko. Brzy dočte všechny rozečtené knihy, které měla s sebou, a nezbývá jí než chodit na krátké procházky kolem ubytovny a věnovat se toliko vlastním myšlenkám.

Rekapituluje celý svůj dosavadní život, v duchu si promítá rozhovory s dětmi, s manželem Rodneym, s jejich přáteli. Manžel Rodney je úspěšný právník a umožňuje Joan žít spokojený ničím nerušený život středostavovské paničky.

Joan je panovačná a despotická snobka, přesvědčená o vlastní dokonalosti, musí mít vždycky pravdu a ostatní se musí její pravdě podřídit, neboť ona to myslí dobře. Přesto se bláhově domnívá, že je velkorysá a tolerantní. A jako všichni despotové je se sebou velmi spokojena a myslí si, že je ve společnosti oblíbená a že ji její blízcí bezmezně milují. Neboť ji přeci musí milovat, tolik se obětuje pro rodinu, tolik usiluje, aby děti měli dobré vzdělání a postavení.


Přesvědčení o vlastní dokonalosti je v cizím prostředí a daleko od domova najednou nahlodáno a jako ještěrky vyskakují Joan z paměti okamžiky, kdy jí děti dávají najevo, že mají rády především otce, kdy si její manžel mimořádně rozumí s rodinnou přítelkyní, kterou ona považuje za chudinku, a ona tyto vzpomínky nedokáže potlačit. Neustále se jí vrací nedávný rozhovor se svou bývalou spolužačkou Blanche, kterou potkala na cestě vlakem z Bagdádu a která jí vmetla, že se povídá, že její dcera Barbara se vdávala mladá, aby vypadla co nejdříve z domu a že žije v Bagdádu, aby byla co nejdále od matky. Joan toto sdělení blahosklonně vyhodnotila tak, že Blanche je nešťastná, závidí jí její rodinné štěstí a perfektní život a chce jí jen ublížit. Nyní v osamělém přemýšlení a bilancování dochází k poznání, že na tom něco bude, vybaví si všechny nepříjemné rozhovory a hádky s dcerami Barbarou a Averil a se synem Tonym, momenty, kdy tlačí na manžela, aby zasáhl a donutil jejich děti plnit matčina přání, Rodney však odmítá a namítá, že si děti musí najít svou životní cestu samy.


Po pár stránkách budete mít příšerné ženské Joan plné zuby a zároveň budete obdivovat, jak skvěle autorka vykreslila povahu podobných typů žen. Každý z nás nějakou takovou zná. Příběh Joan vás zcela pohltí a s gustem budete číst dál a dál.

 

Železniční zastávka se stala zastávkou i v Joaniným životě, uvědomí si svůj největší životní omyl, kdy manžela donutila, aby převzal po strýci firmu a stal se právníkem, kdežto on vždycky toužil být farmářem, protože život v kanceláři nenávidí.

Domů se Joan vrací jako jiná žena, rozhodnutá napravit své chyby, omluvit se manželovi a ten zbytek života, který jim zbývá, strávit spolu jinak a lépe, bez falše a přetvářky. Vydrží jí toto předsevzetí i po návratu do Londýna? Po návratu do pohodlí domova, po návratu do bezstarostného života paničky, která má na starost jen služebnictvo a drby z high society?

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička