2 – Gočárova třída – třída Obránců míru


4. května 2021, autor Eva,



I když Hradec Králové byl počátkem šedesátých let minulého století agilní komunistickou metropolí, daly se zde najít zbytky první republiky. Když jsem vyšla z Aničky na třídu Obránců míru (dnešní Gočárova třída) a podívala se napravo, tak mě do oka praštil obří neon na obchodu s obuví, červená kozačka s nápisem Baťa. Obchod dříve patřil Baťovi a po revoluci 1989 se rodinné firmě zase vrátil.

 

Při pohledu nalevo jsem spatřila neon Knihy – livres – buecher – books. Cizojazyčné nápisy byly seřazeny pod sebou a postupně se rozsvěcovaly seshora dolů. Dle názvu prodejny by se dalo usuzovat, že se tam prodávala mezinárodní literatura, ale nebylo tomu tak. Nabízeli jenom knihy v ruštině, a proto se prodejně říkalo ruská kniha. Mohli jste zde koupit i reprodukce obrazů a dlužno říct, že mnohé byly moc pěkné a vůbec nebyly budovatelské.

 

Večery ve vile Aničce mám spojeny s rozzářenou třídou Obránců míru. Zářily zde a blikaly neóny, jež zde instalovali ještě kapitalisté a soudruzi dosud neodstranili. V šedesátých letech asi byly takto osvětlené hlavní třídy i v jiných městech než jen Hradci, nakonec ve filmu Světáci se zpívá „Když Praha za noci zazáří neonem, není mi pomoci, já slyším pojd' honem.“ Kdy došlo k demontáži prvorepublikových neónů si přesně nepamatuji, v každém případě v sedmdesátých letech už si žádný z nich ani neblikl.

 

Hned za „ruskou knihou“ jsem chodila s bandaskou pro mléko do mlékárny. Stála jsem ve frontě – tenkrát byly všude fronty, byl to atribut doby -, nasávala vůni čerstvého mléka a těšila se okamžik, kdy prodavačka uchopí bandasku, nabere naběračkou z velké konve mléko a pomalu jej nalije do bandasky. To nebylo ledajaké chrstnutí, to byl okázalý rituál a prodavačka, vládkyně nad tím vším, si to náležitě užívala.

 

Za ruskou knihou stál obchod s kojeneckým zbožím, nepleť si s dětským oblečením, byly zde k dostání jen oblečky pro prťata do tří let.

 

Za kojeneckými dupačkami a košilkami se na rohu nacházel můj oblíbený mlíčňák neboli mléčný bar. Mohla jsem tam chodit sama, neb to bylo kousek od domova. Za pár drobných, co jsem vyškemrala od rodičů, jsem si tu dávala mléčné koktejly. Mixovali je přímo před očima zákazníků, nasypali ingredience, prohnali ve velkém mixéru a naservírovali mléčný nápoj s hustou pěnou. Nejvíce jsem si pochutnávala na jahodovém, přidávali do něho čerstvé jahody a byl strašně dobrý. A poměrně levný. Komunisti dotovali mléko a mléčné výrobky, takže si koktejly mohly dopřávat „široké vrstvy obyvatelstva, od dělníků, rolníků až po pracující inteligenci“. Lákalo mě zde ještě plno jiných dobrot a sladkostí, ale na ty už mi nezbývaly peníze. Dostala jsem jen na koktejl a šlus. Šetřilo se a hodně. Ale šetření ještě věnuji samostatnou kapitolu, protože šetření za bolševika stojí za to popsat podrobněji. To nevymyslíš.

 

Pohlednice z roku 1937 ze sbírky Lubomíra Douděry zachycuje Gočárovu třídu (tehdy Jungmannovu) a Ulrichovo náměstí. Budoucí „mléčňák“ je v nejvyšší rohové budově.

 

Babička mnoho obchodů v Hradci nazývala dle jejich původních majitelů. Naproti ruské knize a kojeneckému zboží byl obchod s textilem, kterému babička říkala U Brodů, metráž a koberce neboli tébichy se prodávaly u Hajnišů. Nápis na domě Hajniš se zachoval dodnes.

 

Babička chodila nakupovat do Narpy (zkratka pro Národní papírny), což byl její název pro papírnictví. Babička z Plotišť vůbec měla úžasný slovník. Když někdo jezdil rychle autem, tak jezdil jako širón, nedbale oblečený člověk byl hajdalák. Nevařila guláš, ale kuláš a do deště nosila kaloše. Když mě chtěla poškádlit, tak říkávala: „Ty jsi ale votrok.“ Znamenalo to něco jako liška podšitá, chytrolín, potvůrka, kulišák. Když jsem na národní škole poprvé slyšela slovo otroci, představovala jsem si je jako bandu lidí samá prča. Votrok je ryze hradecký výraz. Hradečtí votroci neměli k těm starověkým nebo novodobým moc daleko. Táta mi vysvětlil, že votroci byli dřív chlapi na nádraží – samozřejmě hradeckém -, co vykládali vagóny. Že Votroci jsou dnes hradečtí fotbalisti a Votrok značka piva dodávám jen pro ty, co nepijou pivo a fotbal je vůbec nezajímá.

 

Podobný laškovný význam jako votrok měl lamprdón. Když babička o někom prohlásila, že to je pěknej lamprdón, mínila tím velkého srandistu. Teprve nedávno jsem se dozvěděla z historického německého výkladového slovníku, že Lamprdon je gemalte Wandbezierung, což by se dalo přeložit jako malovaná ozdoba na zdi.

 

Jednou děda z Plotišť prohlásil, že pod králíkárnou je schovaná němkyně a že ji bude muset zabít. Vyděsila jsem se, co tam ta nebohá německá dívka pohledává a proč ji chce děda takto ublížit. Uklidnil mě teprve pohled na mrtvou krysu neboli němkyni, která ve skutečnosti byla s největší pravděpodobností potkan, protože u nás se krysy vyskytují pomálu a všechno, co nazýváme krysami jsou buď potkani, nebo …. dosaď dle svého.

 

Gočárova třída pokračuje přes Ulrichovo náměstí na náměstí Svobody.

 

Na pohlednici z roku 1958 ze sbírky Lubomíra Douděry třída Obránců míru (Gočárova třída) ústí na Leninovo náměstí (náměstí Svobody)

 

Poté vstupuje na Pražský most a za mostem už se jmenuje Mostecká. Náměstí Svobody se před revolucí 1989 jmenovalo Leninovo a asi nikoho nepřekvapí, že tam v době normalizace roku 1970 hradečtí komunisti umístili sochu Lenina. Vladimír Iljič hleděl zasněně v dáli a plánoval naši lepší budoucnost. Což byl průšvih pro tehdejší veřejně záchodky u mostu, neboť tam přesně jeho pohled směřoval. Soudruh Lenin přeci nemůže koukat do hajzlu, jak se tehdy Hradečáci pomníku vysmívali. A tak soudruzi záchodky zrušili a z kiosku u Pražského mostu udělali trafiku. Dnes už tam není žádný kiosek.

 

A takto vypadal Pražský most s kiosky na pohlednicích z roku 1937 a z roku 1930 ze sbírky Lubomíra Douděry.

 

 

Náměstí Svobody nyní

 

Příští kapitola 3 – Ulrichovo náměstí







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy, Střípky z dětství







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička