4 – Jak se žilo ve vile Aničce


12. května 2021, autor Eva,



 

Vilu Aničku navrhl a postavil stavitel Jaroslav Pažout pro svého bratra a jeho rodinu v roce 1909. Byly zde vybudovány dva byty, jeden v přízemí a jeden v patře. V roce 1911 přibyl další byt v podkroví a v tomto bytě jsem bydlela s rodiči v šedesátých letech.

 

 

 

V roce 1948 mému dědovi znárodnili firmu a vyhodili ho i s rodinou z bytu, který firmě náležel. Děda s babičkou a jejich dvě děti – moje máma a její bratr dvojče –  se uchýlili ke strýci Aloisovi do Třebše. Jedna soudružka z národního výboru dostala na krásnou Aloisovu vilu zálusk, tak mu podstrčili do sklepa protistátní letáky a příslušníci Lidových milic je tam při „náhodné“ prohlídce našli. Alois šel na 5 let vězení, vilu zrekvírovali a nastěhovala se do ní soudružka, která to všechno zosnovala. Děda s babičkou a dětmi se přestěhovali do nájmu do dvojdomku na Moravském předměstí a bydleli tam do roku 1957, kdy dostali výpověď z bytu. Jelikož rodina neměla kam jít, národní výbor jim v roce 1957 přidělil byt ve vile Aničce. V tomtéž roce se maminka vdala a tatínek se stal dalším obyvatelem Aničky. Asi po roce si děda s babičkou za peníze z dědictví koupili domek v Plotištích a přestěhovali se do něho i s máminým bratrem. Mámin bratr se zanedlouho poté oženil a přistěhoval k manželčiným rodičům. Dědovi a babičce nastěhovali do domu cizí rodinu s dětmi, přestože s tím nesouhlasili. Pokud měli majitelé nemovitosti „nadměrné metry“, dali jim do domu nájemníky, ať chtěli, nebo ne. Takové bylo nařízení komunistické vlády na přelomu 50. a 60. let.
 

Rodiče zůstali v Aničce sami a brzy poté jsem se narodila já. Komunisti však přiklepli byt v Aničce na dobu přechodnou, plánovali, že Aničku zbourají, protože secesní vila příliš připomínala prvorepublikovou smetánku, nezapadala do tehdejší socialistické architektury a v podstatě jim v centru města překážela. Nevrazili do ní ani korunu a nechali ji chátrat. Bydlení v původně honosné kapitalistické vile nebyl za socialismu žádný med, proto Anička mámě k srdci nepřirostla a neřekla jí jinak než Andula nebo barabizna.  Chodila se na MNV pravidelně dotazovat, kdy už vilu konečně zbourají a přidělí nám náhradní byt v paneláku a my si budeme moci užívat koupelny s teplou vodou a ústředního topení. Úředníci národního výboru plánovali a slibovali, že „určitě příští rok“. Většina hovorů doma se točila kolem našeho příšerného bydlení a rodiče se s nadějí upínali ke každému dalšímu plánovanému termínu zbourání té „barabizny“.

 

Já jsem nedostatek komfortu v Aničce tak úkorně nebrala. Byla jsem ještě dítě a děti obecně vnímají nouzi a nedostatek jinak než dospělí, nemají srovnání, nevědí, že existuje něco lepšího, pro ně je nejdůležitější, aby měli někoho, kdo je má rád a kdo se o ně postará. Velmi výstižně to popisuje Zdeněk Matějíček na příkladu indiánských kmenů ve své knize Výpravy za člověkem.

 

Podkrovní byt čítal tři obytné místnosti – kuchyň, ložnici a obývací pokoj – a půdičku, která byla součástí bytu. S bytem sousedila velká půda, kde maminka věšela prádlo, zatímco já se vážila na decimálce. Ne že bych se nějak trápila se svou hmotností, na to jsem byla příliš malá a příliš hubená, ale bavilo mě si hrát s těmi závažími. V bytě nebyla žádná koupelna ani sprchovací kout. Jedinou hygienu poskytovalo umyvadlo v předsíni za vstupními dveřmi, kde se nacházel také záchod a spižírna. Umyvadlo bylo krásné, starožitné, jaké dnes vidíme jen v muzeích, ale tekla z něj jen studená voda. Navíc se v předsíni netopilo a v mrazech zde byla ukrutná kosa, a když jsem si po použití toalety myla ruce, bylo to, jako by mi na ně ukapávaly rampouchy.

 

Topilo se pouze v kuchyni, a to v clubkách – pro mladší ročníky kamna na uhlí značky Club. Tatínek vynášel uhlí dvě patra ze sklepa. Jednou, když tatínek roztápěl, jsem si hřbetem ruky sáhla, jestli kamna už hřejí. Hřály. A parádně. Spálenina na ruce se mi hojila asi měsíc.

 

V kuchyni byl klasický kuchyňský nábytek, který se v té době vyráběl – jídelní stůl se židlemi, kredenc a myčák – a pohovka. V této místnosti se „žilo“, máma vařila na dvouplotýnkovém vařiči, táta myl nádobí v klasickém myčáku, do kterého si ohříval vodu na vařiči, já jsem tu psala úkoly a učila se, máma psala přípravy do školy (byla učitelka) a také jsme se tu koupali. Každý pátek po velkém úklidu táta postavil před clubky vaničku, ohřál vodu na vařiči a nanosil do vaničky. Nejprve jsem se vykoupala já, pak mě posadili na jídelní stůl, utřít, rychle do pyžama a šup do postele v ložnici.

 

Následně se za mé nepřítomnosti koupali rodiče. Předpokládám, že máma jako první a pak táta, protože spolu by se do té vany nevešli. I když, co já vím, byli mladí a zamilovaní a já u toho nebyla.

 

V roce 1966 jsme si pořídili televizi a dívali se na ni samozřejmě v kuchyni. V té době probíhalo postupné povolování bolševických šroubů, které vyvrcholilo pražským jarem 1968. Hrdinové naší doby byli Dubček, Černík, Kriegl a Smrkovský. V televizi dávali hodně filmů a seriálů ze Západu, televizní hlasatelky opěvovaly a vítaly nastávající změny, lidé se na sebe usmívali a nálada ve společnosti byla úžasná. Vycházel skvělý časopis Fotografie, kde se otiskovaly nejlepší fotografie z celého světa. Trafiky přetékaly fotografiemi hrdinů a hrdinek z filmů o Vinnetouovi a fotografiemi slavných hereček v sexy pózách jako byly Jayne Mansfield, Sophia Loren, Claudie Cardinale, Gina Lollobrigida, Brigitte Bardot, Anita Ekberg. Tyto fotky mě doprovázely dětstvím a pubertou, měla jsem je na stole pod sklem, proto si je tak dobře pamatuji. Také se prodávaly série fotografií ženských aktů, nahotinky visely vystaveny v trafikách všem na očích a nikam se neschovávaly, aby to děti neviděly. Ještě v roce 1969 jsme živě sledovali přenos přistání Apolla na Měsíci a nadšení našich komentátorů, než do toho šlápla normalizační bota v roce 1970. Ale o tom až jindy.

 

V zimě se z kuchyně, jediné vytápěné místnosti, pouštělo teplo otevřenými dveřmi do ložnice, v níž se nikdy netopilo. Spala jsem navlečená v teplém pyžamu a po ránu, kdy vyhasla kamna, mi šla pára od pusy. Táta chodil do práce na šestou, a tak vstával jako první, vymetl clubky a připravil na zátop. Kdo přišel z práce první, škrtl v kamnech. Máma chodila do školy na půl osmou a já jsem vstávala s ní. V bytě bývala po ránu hrozná zima, pamatuji si, že jsem se oblékala před elektrickými kamínky. Chodila jsem už do školy, ale pořád jsem spala v dětské postýlce s ohrádkou a stahovací bočnici. Jakmile jsem natáhla nohy, čouhaly mi z postýlky ven, takže jsem radši spala jako skrčenec.

 

Ze studené předsíně se vcházelo do velkého obývacího pokoje, v němž se nikdy nepobývalo a rovněž nikdy netopilo, přestože vývod do komínu tu byl. Místnost sloužila jako skladiště leštěného ořechového nábytku a klavíru. Ve vitríně v obývací stěně byly vystaveny na odiv kávové servisy, broušené vázy a sklenice, které nikdo nikdy nepoužíval, kávu a čaj jsme si vařili do otřískaných hrnečků a do skleniček od hořčice jsme si dělali vodu se šťávou. Na klavír nikdo nikdy nehrál, jen já si sem chodila za letních měsíců brnkat. A když rodiče nebyli doma, prohlížet si časopisy Světové dějiny sexuality, které táta přede mnou ukrýval za knihami v knihovně. Na dřevěné prkenné podlaze byl položen koberec s třásněmi, údajně vzácný, ale to už neposoudím. Na třásně existoval speciální hřeben a já jsem v rámci pátečního úklidu chodila ty třásně přečesávat. Zakazovali mi vstupovat na dřevěný balkón, dřevo bylo ztrouchnivělé a mohla bych se propadnout. Bála jsem se a zákaz dodržovala a vyhlížela maximálně z okna.

 

Z kuchyně vedly dveře do ložnice a na půdičku. Byla hodně malinká, v podstatě to byl skrovný prostor kolem komínového obezdění, vešla se sem jedna stará skříň a stolek u zdi s dvěma židlemi. Nebyla zde žádná okna. A protože zde panovala věčná tma, tak u toho stolku měl táta minifotoateliér. Ve svitu červené nebo zelené žárovky zde vyvolával filmy a fotky a já mu přitom asistovala. Milovala jsem proces, kdy z filmových negativů pomocí zvětšovacího přístroje vznikaly fotky, ponořily se do vývojky, pak do ustalovače a nakonec pověsily na šňůru. V kuchyni, už na světle, se fotky vyžehlily žehličkou, aby nebyly zkroucené, a ořezaly na řezačce. Žehličku na fotky si nepředstavujte jako klasickou žehličku, byla to plochá kovová deska, na ní se přiklopila plátěná deska a zahřálo se to. Podobně jako se zapékají toasty.

 

Počátkem sedmdesátých let jsme se dočkali. Dostali jsme podnikový byt od ZVÚ na Moravském předměstí v modrém třináctipatráku naproti fotbalovému stadiónu s „lízátky“, který teď jde do rekonstrukce. ZVÚ znamenalo Závody Vítězného února, ale fabrice neřekl nikdo jinak než Škodovka. Radovali jsme se z ústředního topení, z kohoutků s teplou vodou, z kuchyňské linky s dřezem, z umělohmotného bytového jádra sestávajícího ze záchodu a prťavé koupelny, v níž bylo nad vanou přimontováno otáčecí umyvadlo a nedalo se zde takřka otočit. Tenkrát jsme všechny tyto věci považovali za obrovskou vymoženost. Konečně jsem si mohla pozvat domů kamarádky bez obav, že budou mít dotěrné dotazy, kde se jako koupeme, kde mám svůj pokoj, kde máme kuchyňskou linku apod. Kdo se nastěhoval do Aničky místo nás, netuším.

 







Zařazeno v kategorii Postřehy, Střípky z dětství







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička