Čeští bankovní lupiči pana Fulghuma


24. května 2021, autor Bororo,



Americký spisovatel Robert Fulghum ve své povídkové sbírce Ohňostrojení vypraví příběhy nejen z rodného Utahu, ale také z Kréty a… z České republiky. Historka Čeští bankovní lupiči je nejen vtipným vyprávěním, ale v jistém slova smyslu také poselstvím pro nás. 
Začíná cestou Roberta Fulghuma vlakem do Olomouce, kterou absolvoval v rámci svého turné po České republice. 
Osloví ho asi dvanáctiletá dívenka, podle pana Fulghuma velmi dobrou angličtinou, že zná jeho fotku z novin a co vlastně dělá.
"Jsem bankovní lupič," oznámí dívence. 
Dívka se ho zeptá jestli by ji nevzal s sebou na vyloupení banky. Hraje se spisovatelem jeho hru. On na to, jestli má auto. Ona odpoví, že auto nemá, ale umí prý rychle utíkat.

 

Robert Fulghum poté tuto historku vypraví v Olomouci. Následně mu jedna mladá žena naznačí, že ona auto má, kdyby teda potřeboval. 
"Češi jsou rození Hráči," konstatuje s obdivem spisovatel.
Jede do dalšího města, kde vypraví stupňující se příběh. Po skončení pořadu se na něj obrátí pro změnu starší dáma. Nabídne nejen auto, ale i pistoli. A tak dál a tak dál, jak autor putuje po českých městech. Jinde mu policista s vážnou tváří poradí, kdy má strážný v místní bance přestávku a právník nabídne zdarma své služby, pokud by ho chytili.
Prostě nádhera. 
"Koncem turné už by moji čeští dobrovolníci mohli utvořit pořádný lupičský gang. A každý večer se tomu diváci chechtali – jak se ta absurdita stupňovala," píše Robert Fulghum a dodává: "Moji Češi mi rozumí."
A on rozumí nám, jak dokazuje ještě v jedné povídce z Čech, kde se dozvíme něco o pravidlech etikety v pražských tramvajích.

 

Robert Fulghum nás zve ke své knize slovy, kterým nelze odolat:
"V krbu hostince Warren House oheň nepřetržitě hoří už přes sto sedmdesát pět let – hoří ve dne v noci, v zimě i v létě už od roku 1845.
Vypráví se tu, že oheň přinesli z původního hostince přes silnici, kde hořel už od nepaměti.
Co trvá je třeba udržovat…
Pojďte blíž. Přitáhněte si židli.
Sedněte si. Chopte se půllitru piva.
Dívejte se do ohně…
A já budu vyprávět."

 

Závěrem pak přichází malé autorovo vyznání:
"Jde o vážnou odpověď na otázku, proč se pořád vracím do českých měst. V zemi daleko od mého bydliště, kde se hovoří cizím jazykem a mezi lidmi, které neznám, já totiž nacházím smysl pro ten druh humoru, jaký je vlastní i mně. Ochotu zapojit se do vtipné hry a hrát si. Lidem se rozběhne představivost a jejich smích je pak opravdový.
Češi jsou údajně vážní a zasmušilí. Ostatně mají drsnou minulost,“ píše Fulghum…
„Ale kdesi uvnitř mají smysl pro humor jako takový žhavý uhlík, díky němuž může radost kdykoliv vzplanout. Podle mě je to klíč k přežití jejich národa."

 

Možná nám Robert Fulghum nabízí malou kapku léku, jak se alespoň trochu mezi sebou usmířit.
My všichni. Bez nálepkování a urážek. Jen prostě vyslechnout jiný názor, a netoužit zadupat protivníka do země.
A pak se třeba i společně zasmát.
Proč ne.

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy





Počet komentářů na “Čeští bankovní lupiči pana Fulghuma” - 1


    Eva   (2.6.2021 (11.57))

    Díky za tip! Fulghum je můj oblíbený autor, ale tuto knihu neznám.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička