5 – U dědy a babičky v Plotištích

Moje máma se po kratičké mateřské dovolené vrátila do práce a já jsem jako čtyřměsíční miminko putovala k dědovi a babičce do Plotišť a zůstala u nich do necelých pěti let. Domů si mě rodiče brali jen na víkendy, pakliže neměli v programu něco jiného. Babička mě v podstatě vychovala. Když už jsem chodila do školy, trávila jsem u dědy a babičky v Hronkově ulici všechny prázdniny a četné víkendy. Bylo mně tu blaze a veselo. Děda babičku pořád pošťuchoval a popichoval a babička to s nadhledem přecházela. Oslovoval ji „můj brokátku sametový“ či „ornamentku duhový“ nebo „babik kvik kvik“ či o něco drsněji „ty moje stará monarchie“, ale myslel to z legrace. Miloval ji a babička to věděla.

Bydleli v rodinném domku, ale žili de facto v jedné místnosti, a to v kuchyni, kde se topilo. Spali na rozkládacím gauči a já v železné posteli se stahovací postranicí vyplněnou síťovinou. Podobné postele měli v blázincích a Joan Rowlingová nad nimi plakala. Já jsem se v té posteli cítila nadmíru komfortně. Aby ne, když mě babička nosila snídani až do postele. Když si pořídili televizi, tak jsem se z té „věznicí“ postele s nimi koukala úplně na všechno, dokud jsem neusnula. Měla jsem ráda komedie s Belmondem, se Sofií Loren a Marcellem Mastroiannim, Strašidla ze Spessartu a Fanfána Tulipána. Pamatuji si na Seriál o seriálu, v rámci něhož běžely v TV ty nejlepší seriály ze Západu. Nejúspěšnější byl scifi seriál, na jehož název si nemůžu zaboha vzpomenout a u něhož jsem se docela bála a zavírala oči. Ale to nebylo nic proti Fantomasovi, to jsem měla zavřené oči skoro pořád. Možná se divíte, jak to, že jsem vydržela jako malá holka takto ponocovat. Proč by ne, když jsem spala až do deseti a pak si užívala snídaně v posteli.

Foto: Táta, já a babička na dvorku

V domě byl suchý záchod, na který se chodilo přes chodbu, která se na noc zamykala. Chodili jsme v noci čurat do velikánského nočníku a ráno ho děda vylil.

V kuchyni byl sice sporák a kamna clubky, ale babička tu připravovala jen jídla, která nevyžadovala dlouhé vaření či dušení. Děda se obával, že by pára vycházející z bublajícího pokrmu mohla zničit televizi, u které stejně jen nadával na ty „kurvy bolševické“. A když bolševiky neproklínal u televize, tak měl ucho přitisknuté na malém tranzistoráčku Dolly a poslouchal Hlas Ameriky či Svobodnou Evropu. Jejich znělku si pamatuji dodnes.

Babička si vše nakrájela a nachystala v kuchyni, dala do hrnce a vařila na vařiči v prádelně na dvorku. Běhala přes celý barák a dvorek, aby mohla zamíchat guláš či zavařit polívku. V prádelně samozřejmě také prala, a to ve vířivé pračce, která neohřívala vodu ani neždímala. Napumpovala si vodu ze studny, ohřála na sporáku, nalila do pračky, přisypala prášek a nechala prádlo nějakou dobu kvrdlat. Mezitím si zase napumpovala vodu ze studny, naplnila obrovskou plechovou vanu, vyndala prádlo z pračky, naházela do vany, ručně vymáchala a nakonec šoupla do ždímačky. Ždímačka během ždímacího procesu poskakovala po celé prádelně, což mi připadalo nesmírně komické. Když jsem byla větší, pomáhala jsem babičce máchat, v zimě při tom neskutečně zábly ruce, měla jsem je červené a promrzlé, voda ze studny byla vyloženě ledová. To se studna obalovala hadry, aby voda nezmrzla.

Děda do prádelny také zavítal, ale ne kvůli tomu, aby babičce pomohl s prádlem. Měl zde soustruh a jen tak pro radost si soustružil a já si jen tak pro radost z odlétávajících špon vyráběla náramky a čelenky. Co to bylo za špony, že jsem se o ně nepořezala a že děda při mých hrátkách se šponami nikdy neznervózněl, nemám tuchy.

Děda mi místo pohádek vyprávěl příběh piráta Morgana, jak jednoho dne přistál na Wall Streetu a založil tam první banku. A jak Morganové a DuPontové tahají za nitky v USA a neblaze ovlivňují politiku. Jakmile se ve světě něco nekalého šustlo, děda prohlásil: „To zase ta Morganova klika.“ A proti zlým podnikatelům a zbrojařským monopolům s jejich megalomanskými choutkami stojí v USA hodní podnikatelé Rockeffelerové, kteří postavili Ameriku na nohy a dávají lidem práci. A když byli Rockeffelerové malé děti, tak jim velcí Rockeffelerové nedávali žádné kapesné, přestože byli miliardáři. Museli sbírat po ulici odhozené lahve a prodávat je, aby poznali, co je to práce. Kde přišel ke všem těm informacím a povídačkám, co všechno bylo pravda a co si vymyslel, nemám tušení.

Děda mi také vyprávěl, jak se za první republiky proháněl po Liberecku na Harleyi a jenom podle nápisů poznal, že už je v Německu. Hranice se tenkrát skoro nehlídaly. A pořád opakoval: „Kdybych tenkrát neprodal toho Harleye, mohli jsme být dneska bohatí.“ A já říkám, nebo taky ne. Když mu komouši sebrali firmu se vším všudy, tak by mu Harleye asi nenechali.

V kuchyni přímo na clubkách babička pekla báječné bramborové placky. Pěkně nasucho, takové na pánvi neuděláš. Když se sešla celá rodina, upekla králíka a uvařila polévku s játrovými knedlíčky, anebo nachystala skvělý sulc z prasečích nožek a kolena. Králíky jsem nikdy nejedla, měla jsem je raději živé než pečené a když děda zabíjel králíka, utíkala jsem se schovat do domu. Bylo mi králíčků strašně líto, ale to mi pak nebránilo asistovat dědovi při jejich vyvrhování a stahování. To mě fascinovalo. Děti tyto věci berou trochu jinak než dospělí. Sice litují zvířátka, ale ještě nemají strašlivé představy spojené se smrtí a zabíjením, proto si hrají na vojáky, proto je neděsí zabíjení draků a zlých lidí v pohádkách. Staženou kůži pak děda navlékl na napínák, nechal usušit a pak si pro ni přijel kůžičkář, který objížděl vesnice a vykupoval kožky.

V Plotištích byla rajská zahrada, byly tam chlupaté i holé angrešty, červený, černý a žlutý rybíz, broskve, meruňky, několik odrůd jablek i hrušek, rajčata, papriky, okurky, švestky ringle, mirabelky, jahody, blumy, chrupky, višně a třešně, na co si vzpomeneš. Od té doby jsem nikde neviděla jablka koženáče, kyselá a ne moc hezká, ale byl z nich vynikající štrůdl, či panenské s tvrdou slupkou a narůžovělou dužninou těsně pod slupkou. Cpala jsem se tím vším až k prasknutí a každé léto jsem měla z přemíry ovoce nohy poseté kopřivkou.

Na fotce já s kopřivkou, máma a babička

Z černého a červeného rybízu děda dělal víno a vždycky jsem se moc těšila, až budeme stáčet. Děda natáhl víno z demižonu gumovou hadičkou, cvrkl trochu do skleničky, dal mě ochutnat a babička křičela: „Nedávej jí to, bude ožralá.“ Usrkla jsem jen trošku, moc mně to chutnalo a opilá jsem nikdy nebyla.

Z meruněk jsme sušili pecky a louskali je jako oříšky. „Nejez toho tolik, je to jedovatý,“ upozornila mě obvykle babička, když jsem vylouskala plnou misku. Dočetla jsem se, že kyanidu je v jádrech nepatrné množství a že by toho člověk musel sníst na metráky, aby se otrávil.

A co se nesnědlo rovnou ze stromu, to se zavařilo. Třešňové kompoty jsem odmítala, protože v nálevu plavali červi. Vadilo to jen mně, ostatní si na třešňových kompotech pochutnávali, snědli jen třešně, nálev vylili. Logiku to mělo, v třešních už červi nebyli, neboť se „pustili“ do nálevu.

Další oblíbenou „jedovatou“ pochutinou mého dětství, kterou nás babička zásobovala, byla nakládaná zelená rajčata. Táta brblal, že mi to nemá dávat, že prý zelená rajčata obsahují solanin. Dnes už je známo, že solanin se tepelnou úpravou ztratí. Naši předci to také museli nějak vědět. Podobně jako zjistili, že jedovatá krev úhoře po tepelné úpravě ztrácí toxicitu. Jakou empirickou zkušeností došli Japonci k úpravě ryby fugu, si netroufnu domýšlet. V každém případě jsem na nakládaná zelená rajčata chodila do špajzky, spořádala celou sklenici a nikdy mně nic nebylo.

Vokurky – neříkali jsme ta okurka, ale ten vokurek – ze zahrádky dělala babička s kyselým mlékem. Mléko nechala zkysnout, neboť kefír se v Plotištích v konzumu neprodával. Tenkrát ale mléko šlo zkysnout a když zkyslo, bylo dobré. Rozkvedlalo se kvedlačkou, přidal ocet, sůl a pepř a nalilo na nastrouhané okurky. Milovala jsem to.

Anebo si babička vokurek opláchla pod vodou, posadila se ke stolu, vokurek zabořila do velké cukřenky se sypaným cukrem, slastně ukousla a tak to opakovala, dokud celý vokurek nesnědla. „Zkus to, je to jak meloun,“ říkávala mi. Neodolala jsem a ujížděla na „melounech“ s babičkou. Babička si vůbec ráda dopřávala sladkého i tučného, a proto byla při těle. Děda říkal, že není tlustá, ale že je rubensovský typ.

Proti bolení v krku mi babička dávala na cukr francovku. Mně to tak zachutnalo, že jsem cukříky máčené v Alpě cucala jako bonbóny a museli mě brzdit.

Babička mě naučila číst a psát, než jsem šla do školy. Byla absolventkou francouzského lycea, uměla perfektně francouzsky a naučila mě marsejézu. Zapsala jsem si ji foneticky „Alan zanfan de lapatri, l žur de gloár etarive…“ Zpívaly jsme ji spolu a děda se vždycky přidal a pochodoval při tom po místnosti.

V knihovně měli plno krásně vypravených knížek vydaných za první republiky. Nejvíce jsem si oblíbila Království pod lipou od Jiřiny Parmové, příběhy včeliček jsem jako předškolák přelouskala několikrát. Opakovaně jsem také četla Duli od Marie Tippmannové.

Další knižní favoritky byly Pohádky rudých dětí od Ph. Dr. Hilberta a L. Wilsona, Malý lord od F.H. Burnetta, Malá jahodářka od Lois Lenski, Hýta a Batul od J. Habbertona a Vlčák Kazan od Jamese Oliviera Curwooda. Ve Verneovce Tajuplný ostrov z nakladatelství Jos. R. Vilímek z roku 1949 jsem si pořád dokola prohlížela obrázky Zdeňka Buriana, zejména divocha s dlouhými vousy a nehty.

S babičkou jsem diskutovala o knihách hodně i v dospělosti. Babička svým svérázným způsobem, neboť měla rozbujelé asociace. Během jedné její návštěvy u nás v Sedlčanech, kam jsem se provdala, prohodila: „Evo, četla jsi něco od Haška?“

„Jo, četla,“ odpověděla jsem.

 „A líbilo se ti to?“ vyzvídala.

 „Jo, líbilo se mi to moc. Švejka jsem četla dokonce dvakrát.“

Babička zavrtěla hlavou: „No, já nevím, já toho Haška moc nemusím. Ale vona ta bible taky nic moc.“

Babička vůbec měla úžasné hlášky.

„On byl pasivní kuřák v ochotnickém spolku,“ charakterizovala jednoho našeho příbuzného.

„Mirdo, co kurvíš to maso?“ zeptala se mého muže, když připravoval kotlety zapečené v bramboráku.

„Co je to za hnus fialovej,“ ušklíbla se babička poté, co ochutnala modré olivy.

V ulici jsem měla kamarády, naproti bydlel Bohouš a hned vedle Slávek s mladší ségrou. V této partě jsme si hráli u nás, u nich, běhali po vesnici a po okolních polích, cpali se semínky slunečnice anebo vyzobávali kukuřici a hrášek. O něco větší jsme se odvážili až na Keprťák a potají se koupali, aby o tom dospělí nevěděli. Ale jen u břehu a nikdy jsme neskákali do vody. Kluk, který jezdil po Plotištích na vozíku, protože skočil blbě šipku do Keprťáku, byl pro nás dostatečnou výstrahou. Keprťák byl písák s čistou průzračnou vodou, lemovaný vzrostlými stromy a travnatými plážičkami na ležení.

Dnes je z něho špinavá stoka, kam by nikdo nevlezl. Nevím, kde se stala chyba.

Pokud jsem si nehrála s dětmi ze sousedství, jezdila jsem po Plotištích na kole. „Jdeš drandit?“ ptala se mě babička, když jsem vytahovala z kůlny kolo. Nedávno jsem se dozvěděla, že se drandí nejen na kole, ale i jinde, že „drandit Karla“ znamená masturbovat. Drandila jsem na kole směrem na Plácky, přejela železniční přejezd a pak podél trati až k Fotochemě. 

Foto: Táta, já a děda v Sezemicích, kde bydlela moje prababička, maminka babičky Havlíčkové z Plotišť.

Teď trochu odbočím. Když byl mé babičce rok (narodila se v roce 1916), její tatínek, můj pradědeček, musel narukovat za 1. světové války na frontu a její maminka s ní odjela k bratrovi Karlovi do Sarajeva, protože v Čechách nebylo pro dítě dost potravin a mléka. Zde je její pas z roku 1917:

U babičky a dědy v Plotištích jsem prožila šťastné dětství a ráda na ně vzpomínám. Ale neztotožňuji se se skuhráním mých vrstevníků, jaká je ta generace našich dětí hrozná, že jen čumí do tabletů a počítačů a nevědí, co je to honit káču nebo skákat gumu. Možná neumějí skákat gumu, ale zase umí plno jiných věcí a rozhodně nejsou o něco ochuzeni, naopak, mají možnosti, o kterých se nám za komunistů ani nesnilo. A kdybychom my v dětství měli počítače a tablety, čuměli bychom do nich, a ne na obrázky do meoskopu.

Zdroj https://www.fler.cz/zbozi/meoskop-53-kotoucku-fotek-z-celeho-sveta-2961429

Navíc milí dědečkové a babičky, jsou to vaši vnoučkové, na které tak nadáváte jako na hroznou generaci. Tak se na to dívejte trochu s nadhledem.