6 – Střelecká ulice a Střelák


15. června 2021, autor Eva,



Jak jsem již zmínila minule, od miminkovského věku mě vychovávala babička z Plotišť, kterou jsem měla ze všech nejradši. Často jsem u babičky a dědy trávila i víkendy, zatímco si rodiče užívali plesů, kin a dalších městských radovánek. Není divu, že jakmile jsem kapánek povyrostla, na víkendy domů jsem nechtěla a chtěla jsem být radši v Plotištích. V necelých pěti letech si mě proto zase vzali domů, do vily Aničky, a poslali do mateřské školky, kam jsem bytostně nechtěla.

 

V Plotištích jsem měla partu dětí, s nimiž jsem si hrála, v Aničce jsem neměla žádné kamarády, vůbec nikoho. Možná v okolí nějaké děti byly, ale nikdo mě s nimi neseznámil. Byl zde akorát puberťák Ivan, kluk od sousedů, o několik let starší než já. Vyráběl si bouchací kuličky a další různé třaskaviny házel mi je pod nohy. Hrozně jsem se ho bála. Pak s tím najednou přestal, asi táta zjednal pořádek. Později, to už jsme bydleli na Moravském předměstí, jsem se dozvěděla, že Ivan při svých pokusech s třaskavinami oslepl.

 

Říká se, že jedináčkové jsou kreativní, protože musí umět zabavit sami sebe. Takže jsem se mamlasila kolem Aničky a vymýšlela hry pro jedno dítě. Skákala jsem školku přes švihadlo, hrála s míčem školku o zeď a o zem, na gumě natažené kolem bidla skákala gumu, na stojanu pro kola dělala kotrmelce, v zimě lyžovala z hromady písku na starých praskačkách, které se řemínkem upínaly na boty. Skákala jsem panáka nebo čtverec s čísly od jedné do devíti. A pečlivě se vyhýbala vybetonované ploše zezadu domu, která se propadala do senkrovny, a hrozilo, že při blbém našlápnutí bych se tam mohla propadnout i já.

 

Hrát si sama venku mě však nebavilo dlouho, a tak jsem pořád visela na zvonku a chtěla už domů. Otevřel vzteklý táta jenom v trenkách (dnes už vím proč), že mám být ještě chvíli venku, že ještě nejsem dostatečně „vyvětraná.“ Větu „Běž se vyvětrat“ jsem nenáviděla. Znamenalo to bloumat na zahradě, i když bych si radši doma četla, něco kreslila, tančila před vyprodaným hledištěm, dirigovala velký orchestr či jako prodavačka prodávala domácí haraburdí a jako zákaznice si ho od sebe kupovala – ve filmu se tomu říká dvojrole. Domácí hry pro jedno dítě jsem měla ještě vymakanější než ty venkovní.

 

Nové obzory se mi otevřely, když jsem po příbuzných zdědila kolo. Byla to sice hrozná plečka, s bržděním šlápnutím dozadu, ale byla jsem za ni vděčná. Proháněla jsem se Střeleckou ulicí kolem dokola. V šedesátých letech to byla poklidná ulice s lipovou alejí uprostřed, kterou projelo auto jednou za uherský rok. Dnes je nemyslitelné, že by se tu někdo jen tak pro zábavu projížděl na kole, natož dítě. Střelecká ulice je součástí hradeckého okruhu a jedna z nejfrekventovanějších silnic v Hradci. Hned u Aničky je ve velká křižovatka se semafory.

 

 

 

 

 

Jako jedináček jsem sic toužila po dětské společnosti, ale zařízení kolektivní výchovy pro mě byly utrpením. Mateřskou školku jsem probrečela a ve školní družině jsem se taky trápila. Utíkala jsem z družiny domů a jezdila na kole za babičkou a dědou do Plotišť. Prosvištěla jsem Střeleckou ulicí na křižovatku s Dukelskou, kterou vidíte na fotografiích ze třicátých a ze šedesátých let. Nebyl tu ještě vybudován podchod. Dukelská se dnes jmenuje třída Karla IV.

 

 

 

Současný pohled na Střeleckou ulici a na výše zmíněnou křižovatku třídy Karla IV a Střelecké s podchodem.

 

 

 

 

 

Na Dukelské (dnes Karla IV) jsem na kole zahnula ke skleněné věži. Skleněná věž dnes i s podchodem.

 

 

Přes Okrouhlík jsem se dostala na výpadovku č. 35 na Hořice, vyšlapala kousek na viadukt, sestoupila z kola a po schůdkách seběhla i s kolem dolů ke kolejím pod viaduktem.

 

Autorem fotografie je Michal Fanta

 

Přeběhla jsem několikery koleje a už jsem byla prakticky v Plotištích, kousek od bývalého konzumu. Dnes se silnice na Hořice takřka nedá přejít a při představě, že by se tu pohybovalo dítě na kole, se mi dělá špatně. A co se týče přebíhání kolejí pod viaduktem, bála jsem se i tenkrát. Šibovaly tu vlaky a nikdy jsem si nebyla jista, kterým směrem se ten či onen vlak rozjede. Ale chtěla jsem k babičce, tak jsem to musela překonat.

 

Když jsem byla trochu starší, prozkoumávala jsem překrásné zahrady s tajemnými zákoutími kolem prvorepublikových vil, které stály v bezprostředním okolí Aničky. Většinu z nich však už pohltil čas resp. socialistická přestavba, jako např. úžasnou zahradu, kde teď stojí obchodní dům Don. A secesní vilu naproti Aničce nedávno zbourala Pojišťovna Generali. Vila v sousedství Aničky směrem na Střelák pořád stojí:

 

 

Skrze zahradu a plot této sousední vily se dalo prolézt až na Střelák – pro nehradečáky Kulturní dům Střelnice -, kde sociální demokraté pořádají své srazy. První dřevěná budova z roku 1797 opravdu sloužila jako střelnice. Vybudovala ji královéhradecká setnina měšťanských střelců, pozdějších ostrostřelců. Konala se tu také divadelní přestavení, než v roce 1846 vyhořela. Hradečtí ostrostřelci ji začali v roce 1862 obnovovat, resp. začali stavět novou budovu. Střelnice změnila mnoho majitelů, kteří pokračovali v její dostavbě a v dalších architektonických úpravách. Střídaly se v ní různé divadelní společnosti, konaly se tu oslavy různých spolků, sloužila jako pohostinství a zahradní restaurace a za 1. světové války jako lidová válečná kuchyně.

 

V roce 1909 budovu koupilo sociálnědemokratické Stavební, nákupní a výrobní družstvo, přestavělo ji a budovu využíval sekretariát sociálně demokratické strany.

 

Obrovskou přestavbu prodělala Střelnice koncem třicátých let. Podle návrhu architekta Oldřicha Lisky byl na místě původní budovy postaven moderní objekt s několika velkými společenskými místnostmi, perfektně technicky vybaveným divadelním sálem, kinem, restaurací, moderně zařízenými pokoji pro hosty, kancelářemi, velkou společnou knihovnou a tělocvičnou se sprchami. Přestavba vyšla na 2 100 000 Kč, což byla v té době astronomická suma. Rekonstruovaný komplex byl slavnostně znovuotevřen a předán do užívání veřejnosti v srpnu roku 1928 ke 20. výročí družstva.

 

 

Po druhé světové válce byl komplex stále sídlem sociálně demokratické strany, a to až do roku 1948, kdy byla sociální demokracie násilně sloučena s KSČ. Budova přešla do rukou komunistů a byla přejmenována na Kulturní dům odborů.

.

V roce 1991 se objekt vrátil sociálním demokratům a k původnímu názvu Střelnice. Nedostali ho však zadarmo, museli zaplatit 5 milionů korun.

 

Za mého mládí se Střelák jmenoval pořád Kulturní dům odborů a patřil všemu lidu. Pořádaly se zde plesy, maškarní a taneční zábavy. Navštěvovala jsem jej ponejvíce v druhé půlce sedmdesátek, kdy jsem chodila na gympl. Odtančila jsem zde svůj první ples, což byl maturitní, a poté mnoho dalších. Vypila jsem zde první sklenici alkoholu a poté mnoho dalších. V té době frčely šaty s několika tenkými ramínky překříženými na zádech. Samozřejmě se nosily naostro. Na maškarní jsme se velice často převlékali za černochy, tehdejším prorusky orientovaným marxistům to na rozdíl od současných amerických marxistů nevadilo. Anebo jsme chodili za hippies, a to nejen na maškarní. Holky s oblibou nosily dlouhé pestrobarevné sukně, na nohou kristusky, na hlavě čelenky, na zápěstích kožené řemínky, ověšeny korálky, dudlíky a růženci. Milovali jsme film Easy Rider, snažili se být „Born To Be Wild“ a trochu rozčarování jsme byli po shlédnutí filmu Jahodová proklamace.

 

Každou neděli se na Střeláku konaly odpolední čaje. Tančili jsme, tenkrát se říkalo „trsali jsme“, ale já to slovo nesnáším, připadá mi hrozně buranské. Takže tančili jsme na (do závorky uvádím jejich největší hity): Led Zeppelin (Stairway To Heaven, Whole Lotta Love), Deep Purple (Smoke On The Water, Child in time), Black Sabath (Iron Man, Paranoid), Gary Glitter (Rock And Roll, Do You Wanna Touch Me), Slade (Far Far Away, My Oh My), Sweet (The Ballroom Blitz, Fox On The Run), Suzi Quatro (Can The Can, 48 Crash). Samozřejmě, že v muzikálně mimořádně vydařených a pestrých sedmdesátkách byly populární i jiné kapely, já osobně milovala a miluji Jethro Tull, Yes a Pink Floyd, a když jsme se scházeli v bytech, poslouchali jsme Kryla, Plastiky a DG307, ale uvádím zde jen to, co se ponejvíce hrálo na čajích na Střeláku a na zábavách a znělo z otevřených hradeckých oken. Na čajích často hrála skupina Spektrum a ti měli hit Smetanovu Vltavu v rockovém provedení. Dlužno podotknout, že ačkoliv se alkohol nesměl podávat mladistvým, na každém stole trůnila aspoň jedna flaška vína.

 

Součástí střeleckého komplexu bylo kino Moskva, dnes kino Střelnice, jak jinak. V roce 1968 kino krátce přejmenovali na kino Svoboda, než je soudruzi a okupanti zase "znormalizovali" na Moskvu. Naši rodiče chodili hodně do kina a moje generace taky. Komunistická vláda a Československá televize se svým jediným bolševicko-agitačním programem se o hojnou návštěvnost kin perfektně staraly. Na lístky do kina v předprodeji se stály fronty a jít do kina na blint jsi mohl tak maximálně na ruský film.

 

Na školní výchovné koncerty jsme chodili do kina Oko. Vůbec si nepamatuji, co se v rámci těch koncertů dělo, natož hrálo, zřejmě to nebylo pro děti až tak zábavné. Dnes v budově sídlí TJ Sokol a je tam i restaurace. Byli jsme tam na pivu s naším kamarádem ze Sedlčan a ten dostal do kolen číšníka, neboť ho oslovil těmito slovy: „Zdar bratře, my jsme z Jeronýmovy písecké župy a z které župy jsi ty?“

 

 

Pro nás trochu odrostlejší puberťáky byla atraktivní příměstská kina v Kuklenách, v Malšovicích, Novém Hradci Králové apod. Topilo se v nich v kamnech, do nichž během promítání chodil někdo přikládat. A hlavně, v některých se mohlo kouřit. Na područkách dřevěných sklapovacích sedadel byly k tomuto účelu umístěny popelníčky. Rozvalili jsme se do první nebo druhé řady, zapálili si cigáro, připadali si důležití a v tu chvíli nám patřil celý svět, nebo aspoň kino. Zatímco se dým z cigaret mísil s kouřem z kamen a s výpary z kabátů nasáklých venkovním vlhkem a vytvářel jedinečný odér, mladíci v předních řadách pronášeli rádobyvtipné poznámky, chechtali se všude tam, kde to vůbec nebylo k smíchu, a uvaděčka je napomínala, ať neruší.

 

Kino Jas, dnešní Bio Central, bylo prvním kinem v Hradci, které promítalo na širokoúhlé plátno. Pro dnešní návštěvníky 3D a 4D cinestarů a multiplexů se může zdát, že vytahuji zážitky z doby troglodytů, ale nebylo to tak dávno, někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I když vlastně pro dnešní generaci Z tohle už dávnověk je. V každém případě to pro nás byla velká událost a kino bylo na dlouhou dobu beznadějně vyprodané. Viděla jsem tam film 1000 dnů s Annou, který mě zcela uchvátil. Doma jsem z knihovny vytahala veškeré dějepisné knihy a nastudovala si vše o Jindřichu VIII a jeho manželkách. Kdykoliv pak běželo v TV něco o Anně Boleynové či o Jindřichu VIII, dívala jsem se na to. Když dávali na HBO britský seriál Tudorovci, tetelila jsem se blahem.

 

Jelikož jsem se obloukem dostala z minulosti k současným seriálům, na závěr mého povídání bych vám ráda doporučila britský seriál Koruna. Je o současné královské rodině a je skvělý.

 

Všechny historické pohlednice poskytl hradecký fotograf Lubomír Douděra.







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Střípky z dětství





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička