9 – Jiráskovy sady


22. července 2021, autor Eva,



V šedesátých letech bylo v neděli zvykem se svátečně obléknout a vyrazit do ulic. I moji rodiče takto trávili nedělní odpoledne. Město žádné jiné povyražení nenabízelo, neměli ještě auto, aby mohli jezdit na výlety, a tak korzování v okolí Aničky se jevilo jako nejlepší zábava. Musím podotknout, že soboty byly pracovní a neděle byla jediným volným dnem v týdnu, kdy lidé měli příležitost obléknout si něco jiného než šaty do práce, a proto vytáhli ze šatníku to nejlepší, co měli. Naši aspoň určitě. Tatínek si vzal oblek a kravatu, maminka hodobožové šaty či kostýmek a k tomu lodičky, neboť pohodlnou vycházkovou obuv zásadně nenosila. Většina našich procházek směřovala do Jiráskových sadů.

 

 

 

 

Navlékli mě do bílých bavlněných punčocháčů. O elastickém či pružném oblečení se nám tenkrát ani nesnilo, punčocháče sjížděly z pasu dolů, za jedno odpoledne byly vytahané na kolenou a vydojdané na zadku, kde vytvořily nežádoucí zřasení a nabírání, které pak vyčuhovalo z pod sukénky ven. Neustále mě napomínali, že si nesmím sedat tam či onam, abych se neumazala, nedej Bůh, že bych si někde klekla či lehla do trávy.

 

 

 

Jak já ty punčocháče nesnášela, radši bych běhala v puntíkatých teplákách jako u babičky v Plotištích.

 

 

V Jiráskových sadech byla zahradní restaurace a taneční parket, navečer zde hrála živá hudba a tančilo se tu. Tanečky v Jiráskových sadech jsem nezažila, neboť jako dítě jsem se tu pohybovala pouze přes den. Také tu byla klec s medvědem, kterého jsem musela bezpodmínečně pokaždé vidět. Nejradši ze všeho jsem krmila veverky, pobíhalo jich tu hojně a jedly sušenky přímo z ruky.

 

 

 

Dnes tu děti krmí spíše kachny a nutrie. Nutrie jsou invazivní druh a v přírodě škodí, hlavně tím, že podemílají břehy. Dočetla jsem se v hradeckých periodikách, že magistrát s nutriemi marně bojuje. Už několikrát je pochytali, odvezli, ale ty potvory se tam brzy objevily zase.

 

 

 

 

Nutrii bezpečně poznáš podle oranžových zubů. Někomu se zdají odpudivé, mně celkem hezké. Ale já mám stupnici živočišné krásy posunutou, za hezké považuji i myši a krysy, jelikož mají roztomilý čumáček a očička, anebo např. larvy lišajů, střevlíky a korálovky, jelikož mají nádherné zbarvení.

 

Asi netřeba zmiňovat, že Hradec Králové leží na soutoku Labe s Orlicí. Ale ne každý nehradečák ví, že soutok je v Jiráskových sadech a že to je ono místo, kde ponejvíce řádí nutrie.

 

 

 

Pohled na soutok od mostu U soutoku.

 

 

 

V sadech je socha znázorňující soutok Labe s Orlicí. V roce 1934 ji vytvořil Josef Václav Škoda.

 

 

 

 

 

 

Rovněž není třeba zdůrazňovat, že Jiráskovy sady jsou nádherné. Zejména, když všechno kvete.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes už to mohu prásknout. Nedaleko odsud je Gymnázium J. K. Tyla a jako studenti jsme do sadů chodili krást kytky pro paní profesorky, když jsme nechtěli být zkoušeni. Nějaký pádný důvod, proč je obdarováváme květinami, jsme si vždycky vymysleli. Myslím, že paní profesorky věděly, odkud květiny pochází, nebyly hloupé, ale hrály tu hru s námi a předstíraly radost a překvapení a odpustily nám v ten mimořádný den zkoušení.   

 

Do sadů se vchází po mostě Hučák.

 

 

 

 


 

 

 

 

Jako dítě jsem se na mostě bála. Měla jsem strach se naklánět přes zábradlí nad vodu, protože pod mostem je elektrárenský přepad a přívodní trubky pro vodní elektrárnu a opravdu to tam hučí. Držela jsem se radši dál od zábradlí, most vždycky rychle přeběhla a nechala rodiče, ať se pokochají sami. Četla jsem, že lokality s ponurým přívlastkem jako dračí, hadí, čertova či ďáblova, nepřišly ke svému názvu náhodně. Lidé v těchto místech cítili nějakou zvláštní energii, jako by tam něco obcházelo, jako by tam něco bylo. Měli zde nepříjemný a tísnivý pocit. Proto dávali těmto místům strašidelné názvy jako např. Čertova stěna, Ďáblova rokle či Hadí studánka. Vědci to vysvětlují tím, že se v nich nacházely geopatogenní zóny a lidé to přirozeně vycítili. Já to mám podobně s Hučákem. Přestože most je nádherný a obdivuji jeho architekturu, i dnes jako dospělou mě na něm doprovází lehké mrazení a podivný pocit. Jako by pod mostem něco číhalo. Nejsem žádná vyznavačka esoteriky ani netíhnu k sektářství, ale věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí, co se nedá logicky vysvětlit.  

 

Malá vodní elektrárna Hučák byla uvedena do provozu roku 1912. V secesním stylu ji naprojektoval architekt František Sander. Je chráněnou kulturní památkou.

 

 

 

 

 

Kostel svatého Mikuláše Divotvorce v Jiráskových sadech je stavba, která mě fascinovala už jako dítě, protože žádnou podobnou jsem nikde jinde neviděla. Kostelík je, stejně jako většina pravoslavných a řeckokatolických chrámů na východním Slovensku, celý dřevěný a je postaven bez použití jediného „klinčeku“. Původně byl postaven na začátku 16. století v obci Habura nedaleko Medzilaborců jako pravoslavný kostel svatého Michaela archanděla. Habuřané jej v roce 1744 prodali obci Malá Poľana a zde sloužil jako řeckokatolický kostel svatého Mikuláše Divotvorce až do začátku 1. světové války.  Během války byl zničen, přestal se používat a byl víceméně odsouzen k zániku. V třicátých letech minulého století však Malou Poľanu navštívil tehdejší starosta Hradce Králové J. V. B.  Pilňáček a do polorozbořeného svatostánku se zamiloval. Kostel koupil, na vlastní náklady jej nechal rozebrat, převézt do Hradce a znovu postavit v Jiráskových sadech. 28. října 1935 byl vysvěcen a otevřen jako pravoslavný chrám na památku československých legionářů, kteří zahynuli v Rusku.

 

 

 

 

 

 

 

O několik desítek let později chtěli Habuřané kostel vrátit a po mnoho let se táhly spory, komu vlastně tato ojedinělá stavba patří. Kostel nakonec zůstal Hradečákům, protože v pozůstalosti starosty Pilňáčka se našla kupní smlouva na kostel za 12 tisíc Kčs. Habuřané se však nechtěli smířit s tím, že by kostelík neměli, a tak se spojil starosta Habury, bývalý ministr vnitra Petr Čermák, pravoslavná církev a vlivné firmy a dali si za úkol obnovu kostela na východním Slovensku. Pověření odborníci vyrazili do Hradce, svatostánek vyměřili, zakreslili, ofotili a v Habuře postavili naprosto přesnou repliku, která byla vysvěcena v roce 2011. 

 

Oba kostely má pronajaty pravoslavná církev. 

 

Na závěr ještě krátké shrnutí historie Jiráskových sadů, doplněno pohlednicemi ze sbírky L. Douděry.

 

Původně tu byla běžná zahrada, v níž se pěstovalo ovoce a zelenina.  V druhé pol. 19. století zahradu přebudovali na důstojnický park pro potřeby pluku arcivévody Viléma. Nebyl přístupný veřejnosti a chodili sem jen vyšší důstojníci se svými rodinami.  Začátkem 20. století část důstojnického parku dostalo město a vybudovalo zde elektrárnu Hučák. Po vzniku První republiky v roce 1918 byl park přejmenován na Jiráskovy sady a zpřístupněn veřejnosti. Od roku 1925 jej sice spravovalo zahradnictví spadající pod město, ale pořád patřil Svazu čs. Důstojnictva. Pro ty, kteří hlásají, že tornáda jsou způsobena současnou lidskou činností, bych ráda uvedla, že v roce 1929 zasáhla Jiráskovy sady obrovská větrná smršť, která zcela zničila přes 300 stromů. Tak si to přeberte. V roce 1932 část parku město od Důstojnictva koupilo a část si pronajalo a v témže roce byl vybudován kulatý restaurační pavilón, u něhož se za mého dětství koncertovalo a tančilo, zato v sedmdesátých letech objekt jen chátral, o tanečním a koncertním pódiu ani nemluvě. Tradice zdejších promenádních koncertů byla obnovena až v roce 1990. Dnes patří celé Jiráskovy sady statutárnímu městu Hradec Králové.

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Postřehy, Romány, četba na pokračování, Střípky z dětství







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička