21. srpen 1968


20. srpna 2021, autor Eva,



Ve středu 21. srpna 1968 jsem se probudila po osmé hodině. Bydleli jsme tehdy ve vile Aničce. V bytě panovalo podivné ticho. Po chvíli se ve dveřích objevila maminka celá ubrečená, přistoupila k mé posteli a oznámila mi, že do země vtrhli Rusáci s tanky. Zanedlouho po ní vešel do ložnice tatínek, právě se vrátil ze Škodovky, kde pracoval jako normovač. Oficiálně se fabrika jmenovala Závody Vítězného února, ale Hradečáci jí říkali Škodovka. Vyhrkl, že Rusáci se valí městem hlava nehlava, tanky a obrněné transportéry přejíždějí osobní automobily. Lidem, co nechali svá auta zaparkovaná na silnici, zbyly z vozidel hromady plechu a oči pro pláč. Pustil nahlas rádio, umístěné v ložnici na stolku. Prezident Ludvík Svoboda vyzýval občany ke klidu.

 

Máma plakala a pořád opakovala, že to je konec, že z tohodle marasmu se už nevyhrabeme. A měla pravdu. Poprvé (a taky naposled) v životě jsem viděla tátu brečet. Stál u rádia a hořekoval: „Svině bolševický.“

 

 

Seděla jsem vyděšeně ve své dětské postýlce, která mi už byla malá a z které mi při spaní čouhaly nohy, a nic jsem nechápala. Celá jsem se klepala. Dle reakcí rodičů jsem vytušila, že to je hodně zlé. Rozbrečela jsem se taky. Tanky a vojenská vozidla jsem doposud viděla jen ve válečných filmech. Usoudila jsem, že vypukla válka.

 

Chvatně jsem vstala, oblékla se a vyrazili jsme k babičce a dědovi do Plotišť. I zde vládla pohnutá a truchlivá atmosféra. Bavili se o tom, že jsou ztracená generace. Nejdříve válka, pak komunisti vzali dědovi majetek, a když se upnuli k Pražskému jaru a začali doufat, že přicházejí lepší časy, okupanti vše utnuli.

 

Poslali mě pro chleba a pro máslo do konzumu nedaleko železničního přejezdu. Vystála jsem si dlouhatánskou frontu. Jakmile na mě přišla řada, prodavačka mi suše oznámila, že chleba a máslo už nejsou. I ostatní potraviny mizely rychle z pultu a krám byl brzy téměř vyprodaný. Celá nešťastná jsem se ploužila s prázdnou taškou zpět k babičce. Byla jsem přesvědčena, že bude nejen válka, ale i hlad. Babička mě uklidňovala, že hlad a válka nebudou, že lidé jen panikaří. Nicméně nálada v domě vůbec nenasvědčovala tomu, že by se situace mohla vyvinout jakkoliv příznivě. A také, že nevyvinula.

 

Na náměstí Osvoboditelů stál dříve tank, proto se tomuto místu říkalo „u tanku.“ Byl to památník osvobození města Rudou armádou, odhalen 8. května 1949 a odstraněn 5. června 1991. Po 21. srpnu 1968 se na něm objevily protisovětské nápisy.

 

 

Komunisti nechali tank očistit a hlídat. Pamatuji si, jak kolem obšlapovali ozbrojení policisté. Takto vypadal v osmdesátých letech.

 

Zdroj: Wikipedie

 

Celý region brázdily gazíky, těžká vojenská technika a transportéry, pořád se někam přesouvaly. Pamatuji si, že nákladní cisterny měly vzadu azbukou nápis „ogněopasno“. Trvalo to do té doby, než je Kocáb vyhnal.

 

V Hradci se usadila sovětská posádka. Důstojníci dostali byty a procházeli se po městě se svými paničkami. Obyčejní vojáci byli zavřeni v ubytovnách, nebyli takřka vidět. Když jsem šla kolem jejich ubytovny – jedna z nich byla za samoobsluhou VZOR -, hrabali se v autech. Do hospody, a vůbec mezi lidi, nesměli. Když nad tím s odstupem času a chladnou hlavou přemýšlím, byli to stejné oběti komunistického režimu jako my. Za nic nemohli.

 

Na jaře roku 1969 proběhlo MS v ledním hokeji ve Švédsku. Mělo se konat u nás, ale kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy se Československo pořadatelství zřeklo. Porazili jsme Sověty v základní skupině 4:3, ve vyřazovací skupině 2:0. Celý národ byl přilepen k televizi. Po vítězném zápase českoslovenští hokejisté nepodali sovětským hokejistům ruku. Radostně zvedli hokejky nad hlavu a odjeli z kluziště. Celý národ toto gesto s povděkem kvitoval, neboť nenávist vůči Rusákům byla obrovská. V mé generaci přetrvává dodnes, s tím nic nenaděláš. V Československu propukla euforie. Hradec byl pomalován nápisy 4:3, 2:0. Na tanku se skvěl nápis 4:3, 2:0 a Tarasov na Sibiř. Tarasov byl trenérem sovětských hokejistů. Přestože jsme porazili Sověty, v play off jsme prohráli se Švédy a skončili nakonec až třetí. Obrečela jsem to a zanevřela na Švédy, že nám takto překazili pomstu Rusákům.

 

Nebudu popisovat pozdější události, jak představitelé Pražského jara byli odvlečeni do Moskvy a donuceni podepsat Moskevský protokol a jak Rusáci instalovali kolaborantskou vládu v čele s Husákem, to si můžete najít na internetu. Snažím se události popsat očima dívenky, která o politickém pozadí moc nevěděla. Nicméně, co jsou prověrky a normalizace, jsem věděla velice dobře. O ničem jiném se u nás doma nemluvilo. Lidé byli v rámci prověrek vyslýcháni a vyhazováni z práce za to, že položili stranickou knížku KSČ, někde něco protikomunistického či protisovětského řekli, anebo nezasáhli proti lidem, kteří vyjadřovali odpor proti okupaci. Slovo okupace nesmělo zaznít, byla to bratrská pomoc vojsk Varšavské smlouvy. Ani můj tatínek neušel trestu. Z kanceláře šel rovnou k soustruhu, což bylo pro dobu normalizace příznačné. Své údajné provinění si zapsal do kroniky:

 

 

Jak si můžete ve výše uvedené tátově kronice přečíst, v roce 1970 nám byl přidělen podnikový byt od ZVÚ na Moravském předměstí. Konečně. Mohli jsme se stěhovat z vily Aničky a užívat si vymožeností panelákové výstavby, jako byly kuchyňská linka či vana s teplou vodou. Pak vypukla normalizace. Kromě toho, že tátu vykopli z místa, v roce 1971 jsme dostali soudní výpověď z bytu. Doma to pak bylo snad ještě horší, než v srpnu 1968. Máma kudy chodila, tak brečela. Od té doby pořád tvrdila, že jim komunisti vzali normální život.

 

Táta odešel ze Škodovky pracovat do Zemědělského zásobování a nákupu na Slezském předměstí, kde byl navýsost spokojený. Ředitel byl solidní a pracovní kolektiv přátelský. Byli tam vesměs „režimoví odpadlíci“. Svou tristní bytovou situaci rodiče nakonec vyřešili díky tátovu novému působišti. Zapojil se do družstevní výstavby řadových domků na Pláckách, kterou organizovala firma ZZN, a v roce 1975 se již mohli stěhovat. Táta to charakterizoval, že deset chlapů postavilo deset baráků.

 

Chodila jsem do školy na Novém Hradci Králové, máma zde učila a jezdily jsme spolu každé ráno trolejbusem číslo 2, který měl zastávku u Centrálu na Dukelské třídě. Díky tomu, že máma učila ve stejné škole, dozvěděla jsem se občas i nějaké „drby“ ze sborovny. Pořád mi kladli na srdce, že nesmím nikde říkat, co slyším doma, jinak by rodiče mohli zavřít. Byli jsme tak vychováni, mlčet o tom, o čem se doma hovořilo. Tudíž jsem se před nikým nezmiňovala o Valentině. Valentina byla Ruska a zničehonic se po okupaci objevila ve škole. Říkalo se o ní, že přišla do Československa bez dokladů. Jak odrostlý válečný sirotek. V každém případě Valentina neměla žádné pedagogické vzdělání, neuměla pořádně česky a nebyla moc bystrá. To však soudruhům vlezprdelkům nebránilo jmenovat tuto osobu zástupkyní ředitele, a to jen z důvodu, že je ze Sovětského svazu. Moje máma se ve škole přátelila s paní učitelkou Věrou, jejíž dcera Mirka byla má spolužačka. Vzájemně se navštěvovaly a Valentina a její hloupost a neschopnost cokoliv zorganizovat byly častým tématem jejich hovorů. Věřin druhý manžel, Mirčin otčín, byl námořníkem a vyprávěl nám zážitky ze západní Evropy, ale i z Kuby, kde byl v té době zaveden přídělový systém na potraviny a oblečení. Uvízlo mi v hlavě, že Kubánky měly v rámci tohoto přídělu podprsenku na dva roky.

 

Nevlastní tatínek s Mirkou dobře vycházel a vozil jí ze Západu krásné oblečení. Všechny holky jsme jí ho záviděly. Ale jedna komunistická učitelka se do Mirky kvůli oblečení navážela a vyprávěla nám, že to na Západě není tak růžové, jak by se mohlo zdát. Údajně byla svědkem, jak na pražské letiště přiletěla rodina ze západního Německa. Byli příšerně oblečeni. Holčička měla punčocháče samou díru a rodiče byste si spletli se žebráky. Nevím, jak to vnímaly ostatní děti, ale já s Mirkou jsme si myslely svoje. Dnes mě napadá, kde ty západoněmecké socky, které soudružka viděla, vzaly na letenky, a co tam vlastně soudružka dělala.

 

V zájmu objektivity musím přiznat, že toto byla jediná učitelka, u níž jsem se setkala s obhajobou a podporou komunistů a protiimperialistickými kecy. Ostatní učitelky byly normální. Ne, že by si mohly dovolit nějaké protistátní řeči, ale také nepropadaly bolševickému patosu. Komunisti se samozřejmě snažili, aby školy dětem vymývaly mozky, ale v praxi to bylo hodně individuální a záleželo na dané učitelce. My jsme až na výše zmíněnou soudružku žádné nadšené budovatelky socialismu na základní škole neměli a na gymplu už teprve ne. Ráda vzpomínám na naši ruštinářku, paní profesorku Srbovou. Měli jsme ji hrozně rádi, učinila nám ruštinu stravitelnou, dovedla nás skvěle k maturitě a přiměla nás číst ruské klasiky. Samozřejmě v češtině. Jen díky ní jsem přelouskala Dostojevského. Pak také Bulgakova a Solženicina, ale ti byli tenkrát na indexu.

 

Možná namítnete, proč nepíšu Rusové, ale hanlivě Rusáci. Avšak ti, co to všechno v roce 1968 zpunktovali, byli Rusáci. Rusové jsou skvělí spisovatelé, vědci, vynálezci, artisté, filmaři. Rusáci vzali našemu národu svobodu, možnost cestování, vzdělávání, pošlapali naši kulturu, pronásledovali naši inteligenci, vyhnali ze země elity, ne tato bolševická sebranka si lepší označení nezaslouží.

 

Ještě poznámka na konec. Teď čtu knihu Divoké labutě od čínské spisovatelky Jung Chang. Kniha popisuje život v Číně od začátku dvacátého století. Musím říct, že ten náš komunismus proti čínskému komunismu byl procházka růžovým sadem. Je to nespravedlivé, co lidé musí zkusit za hrůzy a utrpení jen proto, že se narodili na blbém místě. Já se narodila na dobrém místě. V Hradci Králové.

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Postřehy, Romány, četba na pokračování, Střípky z dětství







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička