Jung Chang Divoké labutě


13. října 2021, autor Eva,



Divoké labutě je autobiografická kniha čínské autorky Jung Chang. V bohaté epopeji líčí život v Číně od začátku 20. století, od svržení císařství v roce 1911 přes sjednocení Číny za Čankajška, japonskou okupaci až po komunistickou revoluci a následné nastolení tuhého komunistického režimu. Popisuje hrůzovládu Mao Ce-tunga a jeho manželky Ťiang Čching, která byla doprovázena hladomorem a Velkou kulturní revolucí. Na pozadí těchto historických událostí vypráví životní příběh žen tří generací – babičky, matky a svůj.

 

 

 

 

Babička Jü-fang se narodila roku 1909 a ještě patřila ke generaci dívek, kterým svazovali chodidla. Když jí byly dva roky, matka ohnula Jü-fang všechny prsty kromě palce pod chodidlo, ovázala dlouhým pruhem látky a položila na ně velký kámen, aby se zlomily. Třebaže prsty byly zlomené, musela mít chodidla ve dne v noci stažená látkou, pod níž odumíraly prsty a zahnívala kůže. Jü-fang trpěla strašnými bolestmi a prosila matku, ať jí aspoň na chvilku uleví od obvazů, ale nebylo jí to nic platné. Celý život byla díky svázaným chodidlům omezená v pohybu, nevydržela delší chůzi a chodidla ji stále bolela. Tuto mrzačící proceduru podstupovaly celé generace žen, neboť cupitavá kolébavá chůze nešťastnic, jež se nemohly pořádně postavit na nohy, byla obrovskou předností. Nevěstám se před svatbou prohlížela chodidla a velké nohy se považovaly za hanbu. Dívky, které neměly maličká zdeformovaná chodidla, musely snášet pohrdání a jejich matkám bylo vyčítáno, že na ně byly příliš měkké.

 

Z Jü-fang vyrostla krasavice. V patnácti letech ji provdali za o mnoho staršího generála Süe. Byl již ženatý a měl děti a Jü-fang se stala jeho několikátou konkubínou. Mít konkubínu bylo znakem lepšího společenského postavení a tudíž společenskou nutností. I otec krásné Jü-fang, policejní úředník, měl konkubíny. Generál Süe nechal mladé Jü-fang postavit přepychový dům, v němž bydlela se služebnictvem. Ze začátku ji občas navštěvoval, narodila se jim dcera Pao Čchin – matka autorky Jung Chang -, ale pak se v domě po mnoho let neukázal. Jü-fang trpěla nesmírnou samotou, byla zavřená s dcerou v obrovském domě, nikam nechodila, jednak jí bránila svázaná chodidla, jednak ji špehovalo nepřátelské služebnictvo, které každý její pohyb hlásilo generálovi. Ve svém postavení konkubíny mohla maximálně navštěvovat rodiče a trápit se, když viděla, jak nesmírně surově zachází otec s matkou a jak jeho konkubíny usilují matce o život.

 

Když se blížil konec generála Süe, povolali babičku Jü-fang s dcerou do domu, kde žil se svou manželkou. Jü-fang brzy poznala, že jí chtějí vzít dítě a poté se jí zbavit. Utekla s dcerkou z generálova domu a zachránila si tak život. Po smrti generála se provdala za mandžuského lékaře Sia, který byl rovněž o mnoho starší, ale byl na ni hodný. Přestěhovali se do města Ťin-čou v Mandžusku. Doktor Sia si zde vybudoval praxi. Protože byl doktor, kterého potřebují všichni, dařilo se jim dobře. Ale obyčejní Číňané nesmírně trpěli pod japonskou knutou. Japonci se k nim chovali hůře než ke zvířatům. Proto tak vítali Rudou armádu, která Japonce z Mandžuska vyhnala. Zklamání však přišlo, když Rusové znásilňovali a pronásledovali místní ženy a dívky.

 

Po celé zemi vznikaly komunistické buňky a partyzánské oddíly, které válčily s Japonci a po válce bojovaly s Kuomintangem. Matka autorky Pao Čchin sympatizovala s komunisty a vzala si jednoho z nich. Soudruha Wang-Jü. Když se komunisté chopili v Číně moci, Wang-Jü vystoupal po společenském žebříčku vysoko. Byl to komunista, který usiloval o absolutní spravedlnost a rovnost mezi lidmi a činil tak i na úkor vlastní rodiny, vlastní ženy. Wang-Jü byl již členem Strany, Pao Čchin bylo uděleno prozatímní členství, což znamenalo, že nemůže užívat výhod jako členové ve vyšším postavení. Během občanské války, kdy Kuomintang pronásledoval komunistické oddíly, procházeli autorčini rodiče nebezpečnou stezkou pěti horskými průsmyky, ušli tisíce kilometrů, aby se dostali do města I-pin, kde byli relativně v bezpečí. Pao Čchin hrozně bolelo při pochodu břicho, trpěla neustálými nevolnostmi a prosila manžela Wang-Jü, aby ji popovezl kousek cesty v džípu, neboť jeho postavení ve Straně ho opravňovalo k použití dopravního prostředku. Wang-Jü odmítl. Pao Čchin byla těhotná a nevěděla o tom. Ke konci pochodu potratila, rychle ji transportovali do nemocnice, kde málem zemřela. Nikdy svému muži neodpustila, že dal přednost stranickým direktivám před zdravím vlastní ženy.

 

Tento úryvek dokazuje, jak šílení a bezohlední dokázali být komunisti v rámci budování „lepší společnosti“: „Léto 1950 bylo to nejdusnější, kam lidská paměť sahá, velice vlhké s teplotami na 38° C. Matka se každý den myla a i za to na ni útočili. Rolníci, zejména na severu, odkud pocházela paní Miová, se kvůli nedostatku vody myli zřídka. Partyzáni, muži i ženy, mezi sebou soutěžili, kdo na druhém uvidí víc „revolučního hmyzu“ (vší). Čistota se nepovažovala za proletářskou. Když parné léto přešlo ve vlahý podzim, vytasil se otcův osobní strážce s novým obviněním: matka se „chová jako choť kuomintangského důstojníka“, protože používá teplou vodu, která zbyla po otci. Kvůli úspoře paliva v té době platilo nařízení, že nárok mýt se teplou vodou mají jenom funkcionáři od určitého postavení. Otec do této skupiny patřil, ale matka ne. Ženy v otcově rodině matce důtklivě radily, aby se před porodem nedotýkala studené vody. Po tom, co osobní strážce matku kritizoval, otec matce nedovolil, aby používala jeho vodu. Matka měla chuť na něj křičet, že se jí nezastane proti nekonečnému zasahování i do těch nejbezvýznamnějších zákoutí jejího života.“

 

Rodiče autorky bydleli v elegantním sídle obklopeném krásnými zahradami s jezírky ze zlatými rybkami, určeném jen pro členy Strany. Pro straníky zde byla vývařovna, kam chodili zdarma na jídlo a Pao Čchin poprvé v životě zažila, že mohla jíst rýži a čerstvou zeleniny každý den. Citace z knihy: „Následující týdny byly pro rodiče opravdové líbánky. Konečně mohla matka žít s otcem, aniž ji někdo kritizoval, že „staví lásku na první místo“. Panovalo tu nenucené ovzduší; komunisté se radovali ze svých pronikavých vítězství a otcovi kolegové netrvali na tom, že manželské páry spolu mohou zůstávat jen o sobotní noci.“

 

Čínští komunisté tvrdili, že budují beztřídní společnost, kde si jsou všichni lidé rovni, ale sami vybudovali systém dělení lidí, který v historii lidstva neměl obdoby. Neříkali tomu však třídy, ale stupně. Členové komunistické strany byli rozděleni do 26 stupňů. Nejvyšší plat měl soudruh na 1. stupni a měl nejvíce výhod a požitků. Systém rozhodoval úplně o všem, kdo bude mít kabát z drahé vlny a kdo z levné bavlny, kdo bude mít v bytě záchod a kdo mimo něj, kdo bude mít koupelnu s teplou vodou a kdo ne. Podle stupňů měli soudruzi přístup k informacím, členové Strany na stupních od 20 a níže věděli velice málo. Otec autorky Wang-Jü byl zařazen do 11. stupně, matce Pao Čchin navrhli komunisté 15. stupeň, ale nesmlouvavý Wang-Jü přesunul vlastní manželku do nižšího 17. stupně. Systém stupňů přetrval do 90. let, např. měkké sedadlo ve vlaku bylo určeno funkcionářům od 14. stupně, v hotelu byl pokoj s koupelnou vyhrazen lidem od stupně 13. Elektroměr a neomezenou spotřebu elektřiny v bytě mohli mít jen soudruzi od 13. stupně apod.

 

Obyčejní lidé a nestraníci neměli nárok vůbec na nic a jak se jim žilo, dokládá úryvek z knihy: „Náš moderní byt se nacházel ve druhém patře a z balkonu bylo vidět na úzkou blátivou uličku s kočičími hlavami za zdí našeho areálu. Jednu stranu uličky tvořila cihlová zeď areálu, druhou řada chatrných dřevěných domků, typických obydlí chudých lidí v Čcheng-tu. Domky měly podlahu z udusané hlíny a byly bez záchodu či tekoucí vody. Průčelí tvořila prkna přibitá na výšku, z nichž se dvě otvírala jako dveře. Z přední místnosti se šlo přímo do další a z té zase do další a domek tvořila řada takových místností. Z poslední se vycházelo do jiné uličky. Protože stěny domku byly společné se sousedním, neměly domky okna. Obyvatelé museli nechávat dveře na obou koncích otevřené, aby dovnitř proudilo světlo a vzduch. Často, zvláště za horkých letních dnů, sedávali na úzké chodníku, četli, šili nebo si povídali. Z chodníku se mohli dívat přímo vzhůru na prostorné balkóny našich bytů a okna, jejichž skla jen svítila. Otec řekl, že nesmíme urážet city lidí žijících v uličce, a zakázal nám hrát si na balkóně“.

 

Počátkem 50. let si Mao Ce-tung a jeho manželka uzurpovali moc v rámci Strany a nastalo jedno z nejtemnějších období v dějinách Číny. Manželé Maovi odstranili a nechali popravit mnoho funkcionářů, kteří chtěli vládnout umírněně, a generálů, kteří se proti jejich praktikám bouřili. Stali se absolutními vládci nad osudy lidí a snažili se řídit i jejich myšlenky.

 

Dvě citace z knihy: „Ničím neomezené vměšování Strany do života lidí bylo právě charakteristickým rysem procesu, známého jako „myšlenková reforma“. Mao požadoval nejen vnější disciplínu, ale i naprosté podřízení všech myšlenek, velkých či malých. Každý týden se pro ty, kdo byli „v revoluci“, konala schůze, na níž se „zkoumaly myšlenky“. Každý musel sám sebe kritizovat za nesprávné myšlenky a podrobit se kritice druhých.“

 

Bezprostřední příčinou nové kampaně byla Maova reakce na chování některých komunistických spisovatelů, zejména předního autora Chu Fenga. Ne že by nutně nesouhlasili s Maem po ideologické stránce, ale projevovali určitou nezávislost a schopnost samostatně myslet, což Mao považoval za nepřijatelné. Obával se, že jakákoli nezávislost myšlení může oslabit naprostou poslušnost vůči němu. Trval na tom, že nová Čína musí postupovat a myslet jednotně a musí ji držet pohromadě přísná opatření, jinak by se mohla rozpadnout. Nechal uvěznit řadu čelných spisovatelů a obvinil je z „kontrarevolučního spiknutí“, což bylo děsiví nařčení, protože „kontrarevoluční“ činnost byla trestána co nejtvrději, i smrtí.

 

Preferovat rodinu před Stranou se považovalo za urážku komunistického režimu a jakýkoliv citový kontakt s dětmi či láskyplné objímání za slabost. Citace z knihy: Maminka s námi neměla tolik fyzického kontaktu, kolik by si přála. Bylo to proto, že se řídila jiným souborem pravidel: zásadami komunistického životního stylu. Na začátku padesátých let bylo samozřejmou povinností komunistů úplně se oddat revoluci a lidu a každý projev náklonnosti k dětem se odsuzoval jako známka nedostatečné věrnosti Straně. Kromě jídla a spánku patřila každá jejich hodina revoluci a předpokládalo se, že bude strávena prací. Cokoli, co nesouviselo s revolucí, jako nosit děti v náruči, měli dělat tak, aby to odbyli co nejrychleji“.

 

V roce 1958 až 1962 nastal v Číně hladomor. Mao rozhodl, že Čína v rámci akce Velký skok vpřed vyprodukuje nejvíce oceli na světě, a tak se tavilo železo. Po celé zemi byly vybudovány obří pece, do nichž lidé naházeli vše železné jako nádobí, příbory, starožitnosti, ploty, sloupy, železné postele, zábradlí z mostů apod. Tavilo se místo vyučování, učitelé ve školách udržovali oheň v pecích ve dne v noci, tavili doktoři v nemocnicích a mezitím si odskakovali operovat, tavilo se na úřadech, tavilo se všude. K tomu vyhrávala z tlampačů budovatelská hudba a celá země byla oblepena plakáty „Ať žije Velký skok vpřed.

Rolníci a zemědělci se předháněli, kdo vypěstuje větší plodiny, kdo odchová větší zvíře, kdo z jednoho hektaru získá několikanásobnou úrodu. Jejich závazky se vyšplhaly k naprosto absurdním a nesplnitelným číslům. V novinách psali, že zemědělci odchovali prase, které se nevejde na náklaďák, rajče, které musí nést dvě děti. Bohužel veškerá tato zázračná nadprodukce byly jen Potěmkinovy vesnice. Byly to jen ústní proklamace a papírové sliby, které ve skutečnosti neexistovaly. Bývalí soukromí zemědělci a rolníci byli sdruženi do družstevních jednotek, kde všichni odpovídali za všechno a ve skutečnosti nikdo za nic. Rolníci v rámci jednotek pěstovali plodiny velice vlažně, neboť jim pole nepatřila a bylo jim to jedno. A když vypukla mánie tavení oceli, rolníci se především věnovali přikládání pod kotle a hledání železa a na polích zbylo minimálně lidí. Díky tomu to málo, co se vypěstovalo, rychle zmizelo a v zemi nastal hladomor. Nejhůře na tom byli rolníci, protože jim jejich zásoby sebrali komunističtí funkcionáři pro sebe, a nejvíce jich zemřelo hlady. Autorčiny rodiče díky tomu, že byli vysoce postavení funkcionáři, hladomor přežili bez úhony. Prostí lidé jedli úplně vše, co se dalo sníst, listí na stromech, trávu, kořínky, hmyz, dokonce se ztrácely děti. Hlady zemřelo 30 milionů lidí. Komunisté svedli neúrodu na počasí a lidé jim to věřili. Neměli přístup k informacím, a proto se neměli jak dozvědět, proč se v regionu na opačné straně země neurodilo.

 

Manželé Maovi nechali zlikvidovat všechny ministry a příslušníky armády, kteří jen naznačili, že za hladomor můžou tito dva. V roce 1965 vypukla Velká kulturní revoluce. Řídila se heslem „Nejdříve ničte a pak se to postaví samo.“ Mao a jeho žena zneužili mladé lidi a ti bezmyšlenkovitě vykonávali jejich veškeré příkazy, vznikaly úderné Rudé gardy. Zprvu Rudé gardy tvořily děti vysokých funkcionářů, později to byla drtivá většina mládeže ve věku zhruba od 13 do 25 let. Tito mladí byli zfanatizovaní, bezohlední, krutí a bezvýhradně věřili svému vůdci.

 

Nejprve hledali „třídního nepřítele“ a „přisluhovače kapitalismu“. Odnesli to všichni bývalí příslušníci Kuomintangu, jejich příbuzní i přátelé. Za třídního nepřítele byli označeni všichni bývalí statkáři a soukromníci a rovněž jejich rodinní příslušníci. Museli celý den klečet na ulici, na hlavě papírovou čepici a na krku cedulku s jejich „proviněním“. Lidé na ně chodili plivat, močili na ně, kopali je a mlátili. Dost často to dělali i jejich vlastní děti a vnuci, příslušníci Rudých gard.

 

Probíhaly čistky ve školách, Mao tvrdil, že člověk vzdělání nepotřebuje, gardisté trýznili mnoho učitelů a mnohé ubili k smrti, nejvíce se učitelům samozřejmě mstili ti nejhloupější, poté obrátili svůj hněv proti veškeré inteligenci, doktorům, vědcům, spisovatelům. Rudé gardy přepadaly domy a hledaly umělecká díla, obrazy, starožitnosti, sošky, hudební nástroje, knihy a tisky, které pak ničily. Mnoho spisovatelů a umělců spáchalo sebevraždu poté, co byli mučeni, ponižování a nuceni přihlížet k pálení svých děl. A ti co přežili, byli posláni do pracovních táborů, kde přežívali v krutých podmínkách.

 

Gardisté zakázali divadlo, zpěv, hudbu, zavřeli čajovny a kavárny, plenili knihovny, spálili 70% tisků a vzácných ručně malovaných kaligrafických knih, ničili hudební nástroje, drancovali muzea, paláce a chrámy, srovnali se zemí pagody, starobylé hroby, strhli sochy, pomníky, zbourali historické městské zdi, protože byly označeny za „staré“, vytrhali trávníky, vyplenili okrasné zahrady a parky, vytrhali květiny a ozdobné porosty na veřejných prostranstvích, neboť toto vše bylo považováno za buržoazní přežitek.

 

Zakázány byly veškeré pohybové aktivity jako sport a tance, které neoslavovaly Maa. I obyčejný fotbal byl považován za dekadentní úpadek. V důsledku toho bylo jedinou povolenou aktivitou pro mládež plenění, ničení a přepadání nic netušících obyvatel domů. Během razií v domech gardisté tloukli nebožáky, kteří nic neprovedli, přezkami svých kožených pásků a kopali je. Na rozloučenou jim oholili půlku hlavy a vzali veškerý majetek.

 

Mao veškerá zvěrstva Rudých gard podporoval a hlásal, že dělají správnou věc a dělají ji skvěle. Dlužno dodat, že ne všichni členové Rudých gard páchali ukrutnosti. Autorce Jung Chang bylo v té době 14 let a byla rovněž členkou Rudých gard. Jinak to ani nešlo, kdo byl mladý, byl buď členem Rudých gard, nebo reakcionář a přisluhovač kapitalismu. Jung Chang se hnusilo, co prováděli gardisté lidem v domech, ale nemohla proti tomu nic dělat. Jakmile by se někdo ozval proti, utloukli by ho a zničili celou jeho rodinu.

 

Panoval zmatek v dopravě. To, že červená znamená „Stůj“ se považovalo za kontrarevoluční. Červená měla znamenat „Jeď“. Také se mělo jezdit revolučně vlevo, a ne buržoazně vpravo. Gardisté poslali dopravní policisty domů a řídili dopravu sami, revolučně. Stará pravidla se prosadila teprve díky předsedovi vlády Čou En-lajovi, kterému se podařilo přesvědčit vůdce Rudých gard v Pekingu, že zbytečně dochází k masakrům na silnicích. Zdůvodnili to, že v Británii se jezdí vlevo a oni musí jezdit vpravo, protože jsou protiimperialističtí.

 

Co se týče módy, byl vyžadován jednotný oděv, něco jako montérky a montérková bunda, a to v barvě modré a zelené. Jiné barvy byly nežádoucí. Ženy či dívky by rády nosily pestré různobarevné halenky s výstřihy či volány, ale nedovolily si to, bylo by to považováno za provokaci a urážku třídního boje. Dámské boty musely být bez podpatku, vlasy krátké. Veškeré ozdoby ve vlasech, náramky, šperky, náušnice a podobné „buržoazní úchylky“ rovněž nebyly povolené.

 

Autorka popisuje, jak gardisté zpustošili její oblíbenou školu, což byl chrám starý přes dva tisíce let. Zbourali starobylou bránu, roztloukli na kusy střešní krytinu chrámu, skáceli bronzová vykuřovadla před chrámem a močili do nich, v zahradě zuráželi sochy z pískovcových můstků, rozštípali vzácné vybavení školní knihovny a zničili knihy, s výjimkou marxistických klasiků či knih, které opěvovali Maa. Knihy prohlásil Mao za „jedovaté býlí“, které je nutno spálit, a země tak přišla o většinu svého psaného dědictví.

 

Otec Wang-Jü stále nechápal, co se děje, a domníval se, že Mao o řádění Rudých gard netuší. Rozhodl se proto, že Maovi napíše dopis, což se mu stalo osudným. V další fázi revoluce se začali hledat nepřátelé a revizionisté uvnitř strany, revoluce začala požírat své děti. Veškeré spory a nevraživost, které mezi sebou komunisté měli, vyústila ve mstu. Stačilo člověka jen označit za nepřítele revoluce, důkazy se nehledaly. A tak matka i otec autorky skončili ve vězení, kde byli mučeni. Autorka měla ještě několik mladších sourozenců, nikdo se nestaral, co s nimi bude, kdo je bude živit. Naštěstí měli babičku a další příbuzenstvo, které se o ně postaralo. Z vězení se oba vrátili s podlomeným zdravím, otec prohlédl, co je komunistický režim zač a do konce života se matce neustále omlouval za trýzeň, kterou jí svou hloupostí a nevědomostí způsobil, omlouval se dětem, omlouval se příbuzným.

 

V roce 1968 maoisté uznali, že revolučního řádění bylo dost, že je třeba zase nastolit pořádek a že by děti zase mohly chodit do školy. Jenomže neměl, kdo učit. Učitelé, kteří nepadli za oběť revoluci, se vytratili. Poté, co se přeživší učitelé opatrně vrátili do škol, mohlo se obnovit vyučování. Jenže nebylo z čeho se učit. Staré učebnice byly jako buržoazní jed spáleny a nikdo nenapsal nové. A tak děti při vyučování odříkávaly Maovy myšlenky a četly Maovy články z Lidového deníku, kde se nic jiného neotiskovalo. Zpívaly písně na oslavu Maa a tančily „tance věrnosti“, při nichž se točili v kruhu a mávali Červenými knížkami.

 

V roce 1969 putovala celá rodina do vyhnanství, aby se vyléčili prací. Každý šel do jiného pracovního tábora a prakticky o sobě nevěděli. Jung Chang a její sestra byly v gulagu v himalájských horách, kde musely chodit několik kilometrů pro vodu na pití. Jejich práce spočívala v nošení hnoje na pole v koších na zádech. Jung Chang se brzy udělala z nedostatku hygieny ošklivá vyrážka, nohy měla plné hnisavých boláků, měla průjem a zvracela. Díky svému neutěšenému zdravotnímu stavu byla zproštěna práce v táboře a mohla se vrátit domů k babičce, která záhy na to zemřela.

 

Počátkem sedmdesátých let musela pracovat jako tzv. bosá lékařka. Komunisti nařídili nemocnicím, aby přijaly aspoň jednoho „bosého lékaře“. Dle Maa takový lékař měl žít jako rolníci, pro které boty byly příliš cenným majetkem, než aby je nosili na pole, nepotřebuje žádné vzdělání ani zvláštní zaškolení, vše se naučí praxí. A tak Jung Chang vykonávala lékařskou praxi a jediná její odbornost byla Příručka pro bosé lékaře, kterou si horlivě nastudovala. Pacienti samozřejmě chodili v nemocnici za opravdovými lékaři, což byla pro Jung Chang úleva a působila pak jako pomocnice těchto lékařů.

 

Poté ji zařadili do pracovní skupiny elektrikářů, i když o tomto oboru věděla asi tolik jako o medicíně a veškeré znalost čerpala z výtisku Příručky pro elektrikáře. Její práce spočívala v opravách elektrického vedení. Musela přitom šplhat na sloupy elektrického vedení, dostala pětkrát zásah elektrickým proudem, naštěstí tuto práci přežila.

 

Madam Mao a její věrní se však snažili zabránit, aby země fungovala normálně. Razili heslo: „Zastavit výrobu je samo o sobě revolucí.“ O vzdělání mluvili takto: „Chceme negramotné pracující, ne vzdělané aristokraty ducha.“ V roce 1972 opět vyzývali vysokoškoláky, aby se postavili proti svým učitelům. Všemožně bránili ministerskému předsedovi Čou En-lajovi, aby se země otevřela světu. Ale marně, Čína pomalu nabírala kurs uvolnění.

 

Otevřely se university, na které se přijímaly přednostně rolníci a dělníci a jejich děti. Každý student musel mít doporučení své pracovní jednotky a o tomto doporučení se hlasovalo. Jung Chang se podařilo dostat na universitu, kde studovala angličtinu. V roce 1978 získala na základě zkoušek stipendium v Británii, aby si zdokonalila jazyk. Bylo to poprvé od založení komunistické Číny, kdy se stipendia udělovala na základě dosažených znalostí, a ne z politických důvodů. Jung Chang v Británii zůstala a napsala zde knihu Divoké labutě.

 

Mao zemřel v roce 1976. Tyranka Ťiang Čching byla čtvrtou manželkou Mao Ce-tunga. Kdysi neúspěšná herečka a hlavní iniciátorka kulturní revoluce žila v neskutečném luxusu a západních vymožeností si užívala plnými doušky. Během řádění Rudých gard se kolem ní vytvořil tzv. gang čtyř. Čtyři kreatury, které pomocí strachu a bezbřehého násilí chtěly ovládnout Čínu, lokajové madam Mao, kteří veškerá zvěrstva páchaná během kulturní revoluce nejen podporovali, ale i plánovali. Po smrtí Maa byli počátkem osmdesátých let souzeni a odsouzeni k trestu smrti. Madam Mao byla rovněž odsouzena k trestu smrti, ale ze zdravotních důvodů byla později propuštění na svobodu. V roce 1991 se oběsila.

 

Jung Chang ve své knize Divoké labutě dobu maoismu shrnula takto: „Ale možná Maovy teorie byly jen dalším rozměrem jeho osobnosti. Podle mého názoru to byl od přírody opravdu neúnavný podněcovatel bojů a zdatně si v tom vedl. Dobře rozuměl nehezkým lidským pudům, jako je závist a zášť, a věděl, jak je zmobilizovat, aby dosáhl svých cílů. Vládl tak, že lidi donutil, aby jeden druhého nenáviděli. Tímto způsobem přiměl obyčejné Číňany dělat mnohé z toho, co má v jiných diktaturách na starosti profesionální elita. Mao dokázal proměnit lidi v rozhodující zbraň diktátorského režimu. Právě proto za jeho vlády v Číně neexistoval žádný skutečný ekvivalent KGB. Nebylo to zapotřebí. Tím, že Mao v lidech probudil a živil to nejhorší, co v nich bylo, vytvořil morální poušť a krajinu nenávisti. Do jaké míry by za to měli nést individuální odpovědnost obyčejní lidé, tím jsem si nebyla jista“.

 

Knihu Divoké labutě jsem četla dlouho a pomalu. Musela jsem v sobě nějak zpracovat čeho všeho jsou lidé schopni. Přitom se nejednalo o středověk, ale o dobu poměrně nedávnou. Mnozí aktéři a hlavně jejich děti jsou pořád naživu. Vůbec si nedovedu představit, jak vedle sebe můžou žít ti, kdo mlátili a týrali bezbranné lidi, a ti, co byli mláceni a týráni. Jak se s tím vypořádávají jejich děti? Jací lidé jsou vlastně Číňani? Poučili se, nebo je v nich stále zakořeněná krutost a neúcta k lidskému životu?

 

V knize Lovec draků popisuje autor Khaled Hosseini svoje dětství a dospívání v Afganistánu. Zažil dobu, kdy Kábul byl centrem obchodu a rozkvětu na Blízkém Východě. Pak je okupovali Sověti, poté přišel Taliban. Khaled Hosseini uprchl do USA, kde působí jako lékař. Všechny své zkušenosti a zážitky z této doby shrnul do poznatku: „Afganistán je země bez budoucnosti.“ Jak nasvědčuje současný vývoj událostí v Afganistánu, situaci odhadl naprosto přesně.

 

Když to srovnám s Čínou, tak tato země nikdy nezažila „dobré časy“ jako Afganistán, když se obchodovalo na Hedvábné stezce a země vzkvétala. Za císaře zažívali lidé krutovládu, když zemi ovládl Kuomintang nebylo to o nic lepší a o době komunismu ani nemluvě. Navíc Mandžusko úpělo pod japonskou nadvládou. Jaká bude budoucnost Číny? A jak ovlivní naši budoucnost?







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička