Přeji vám hezké předvánoční dny a nedělám si …


19. listopadu 2021, autor Eva,



 

V metru zažijete leccos. Třeba lidi, co nosí roušku se sloním chobotem, nebo pána, co nosí na rameni papouška. Ten byl dokonce tak laskavý, že se nechal vyfotit.

 

 

V metru pobavil cestující můj vnouček Lukáš, když na mě vyrukoval s dotazem: „Babi, a ty jsi zažila Tomáše Garrigua Masaryka?“  

 

V metru se mi stala zvláštně komická příhoda. Jedna paní se rozlítila, že tu stojí babička s berlemi a nikdo jí neuvolní místo. Křičela, jak můžeme být tak nevychovaní a bezohlední. Otočila jsem se a skutečně, u dveří, v místě, kde matky obvykle parkují s kočárky, stála starší paní, držela se nízkého madla a vedle ní byly opřeny dvě berle. Vstala jsem a vyzvala ji, ať si sedne. Babka se přesunula na mé místo a berle nechala opřené u dveří. Žena, která toto vše iniciovala, pro jistotu ještě jednou všechny seřvala, co jsme to za kreatury a sobce. Po několika zastávkách berle popadl mladý kluk, který seděl u dveří, a vystoupil. Lidé se uculovali, ti, kteří neseděli zády ke dveřím jako já, museli od začátku vědět, že berle patří mladíkovi, ale jen škodolibě přihlíželi. Paní, která se před chvíli tak rozohnila, nevěděla kam s očima a na další zastávce radši vystoupila.

 

Já jsem si zase naběhla v parku na Kubánském náměstí. Paní zde venčila psa. Pes se zastavil a nahrbil jako náš pes, když dělá hromádku, a po chvíli zase pokračoval v chůzi. Naštvalo mě, že si ta paní po svém psu neuklidila, pak nemá být Praha obesraná, a zavolala jsem na ni, ať si to hovínko po svém psu sebere. Paní mi mírným hlasem vysvětlila, že má fenku, že žádné hovínko neudělala, ale že psí slečna takto čůrá. Nejradši bych si nafackovala. Majitelce fenky jsem se omluvila a v duchu se styděla, že mě tak samozřejmá věc nenapadla, mě pejskařku, která viděla fenu čurat nesčetněkrát. Zařekla jsem se, že už si nebudu hrát na paní dokonalou, dokud si nezjistím okolnosti. Ostatně to doporučuji i vám, než něco napíšete na Facebook.

 

Toto vše mi proběhlo hlavou v autobusu ze Sedlčan do Prahy. Na Cholíně přistoupila parta skautíků se svými vedoucími. Tedy domnívám se, že to byli skauti, neboť měli světle hnědé košile. Ale mohl to být jakýkoliv jiný oddíl ve stejnokroji, to není pro mé vyprávění důležité. Vedle mě si sedl asi desetiletý kluk. Autobus se naplnil, ale nikdo nemusel stát. Ve Štěchovicích se do autobusu nahrnul dav lidí, očividně turistů, byli sportovně oblečeni a na zádech měli batohy. Byl krásný podzimní den, typické babí léto, tak jej využili k výletu do přírody. Svatojánské proudy nedaleko odsud jsou věhlasné.

 

 

 

 

Autobus byl nacvakaný a lidé museli stát v uličce. Nikoho z mladých výletníků nenapadlo uvolnit místo starším. U prostředních dveří stála asi pětašedesátiletá paní, která v Davli prohlásila, že už to nevydrží, a sedla si na schůdky. Kluci nic, seděli dál a bavili se mezi sebou. Kousek od té paní sedící na schodech dřepěli jejich vedoucí, mladíci mezi dvaceti a třiceti, a nijak nereagovali. Měla jsem sto chutí vstát a něco jim říct, ale pak jsem si vzpomněla na tu ženu z metra a představila si, že když udělám obdobnou scénu jako ona, může to skončit obdobnou blamáží. Paní sedící na schodech mi oznámí, že se jí sedí dobře a že jí místo už nabízeli, jen já si toho nevšimla, a já budu vypadat jako protivná bába, která nemá ráda mladý a jenom prudí a buzeruje. Radši jsem si vychutnávala výhledy na Vltavu a na protější skalnatý břeh. Kopce na pravém břehu Vltavy s vrcholem Oleško a sjezd přes Novou Březovou do Vraného jsme si s manželem projeli na kole a je to tam úžasné. Z Vraného přes Zbraslav do Braníku vede podél Vltavy cyklostezka, je pěkná, ale moc velký mumraj.

 

Na Smíchovském nádraží kluci vystoupili a shromáždili se kolem svých vedoucích, zřejmě hodnotili výlet. I teď jsem váhala, zdali mám něco říct těm vedoucím, ale pak jsem se na to vykašlala. Když jim to rodiče doma neřekli, nebudu suplovat něčí výchovu.

 

Dlužno dodat, že až na pár výjimek Pražáci v metru a tramvajích místa starším uvolňují a pomáhají maminkám s kočárkem tam, kde je to obtížné. Jinak tomu je v meziměstských autobusech (teď nemám na mysli ty místenkové na dlouhé vzdálenosti), tam každý sedí na svém vydobytém místě jak přibitý a asi by mu asi upadly nohy, kdyby se postavil.

 

Takže kluci, až pojedete busem, který bude narvaný, a přistoupí starší osoba, s klidem ji pusťte sednout. Nic se vám nestane, chvíli stát vydržíte. Nebojte se toho, nebudete za idioty, holky se vám nebudou smát. Naopak, v jejich očích stoupnete. Některé holky sice vypadají drsně a padají z nich drsné výrazy, leč uvnitř to jsou pořád romantické dušinky, které touží po galantním princovi a po tom, aby je někdo obdivoval a oprašoval. Mají to zakódované v genech už od pravěku, muž je lovec a bojovník a žena jejich slabší družka, kterou je třeba ochraňovat a bránit. Nic na tom nezmění genderové šílení ani přesvědčování některých feministek a aktivistek, že vše zvládnou samy a chlapy nepotřebují. Schválně píšu některých, proti feministkám jako takovým nic nemám, ba naopak, jen mi vadí ty, co popírají a zpochybňují normální partnerské vztahy, v nichž žena dělá mnoho věcí a prací z lásky, a ne proto, že je mužem uzurpovaná a ušlapávaná bytost. Ano, ženy zvládnou mnohé a v mnoha činnostech dokonce muže předčí, ale normální nezapšklá ženská ocení, když jí muž pomůže s taškou, pustí ji do dveří, pomůže do kabátu či uvolní místo. Gentlemani byli, jsou a budou v kursu, i když už to dávno není o líbání ručky a či vstávání od stolu, když dáma vejde do místnosti.

 

Pro ty, co se nimrají v každé ptákovině publikované, jako třeba v této, podotýkám, že uvolňování místa starším lidem platí i pro holky.

 

A jako se vyvíjí vztahy mezi muži a ženami, vyvíjí se i náš jazyk. Dám jeden příklad (omlouvám se za vulgární slova, ale opsat to nejde):

V minulosti naše prababičky a pradědové říkali: „To si děláš nebo bžundu nebo to si děláš jundu.“

Jejich potomci říkali: „To si děláš srandu nebo to si děláš legraci.“

A jejich potomci říkali: „To si děláš prdel nebo to si děláš prču.“

A jejich potomci říkali: „To si děláš kozy nebo to si děláš čurinu.“

A dnešní holky a kluci říkají: „Si děláš piču.“

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička