16 – Jak se šetřilo v šedesátkách

V šedesátkách jsem jako malá holka vyrůstala ve vile Aničce v Hradci Králové. Sice to byla honosná prvorepubliková secesní vila, ale bydlení v ní nebyla žádná selanka. Soudruzi z národního výboru plánovali, že ji zbourají, a tak do její obnovy nevrazili ani korunu. Po revoluci ji chtěla zbourat zase pojišťovna Generali, což vyvolalo u Hradečáku nevoli a založili petici na její obranu, a vila se nakonec stala kulturní památkou.

V Aničce jsme měli přidělen byt o třech místnostech, ale žili jsme de facto v jedné místnosti, v kuchyni, neboť v té se topilo uhlím v kamnech značky Club. Táta lítal z druhého patra do sklepa pro uhlí a vynášel je nahoru v uhláku. Co se týče hygieny, na chodbě bylo umyvadlo se studenou vodou, a to bylo vše. Koupelna tu nebyla, tudíž jsme za vodu moc neutratili a za teplou už vůbec ne. Nevím, kolik soudruzi požadovali za pronájem tohoto „luxusu“, ale moc to nebylo, nájmy byly tenkrát všeobecně nízké, spíše symbolické a bydlení nebyla částka, která by ohrožovala rodinný rozpočet.

Jinak se šetřilo, všude a na všem. Nejvíce na jídle. Mléčné výrobky byly dotované, proto byly mléko, máslo a sýry poměrně levné. Často jsme měli k večeři chléb s máslem a olomouckými tvarůžky nebo vařené brambory s máslem a tvarohem. Tvaroh se utřel s mlékem a pokrájenou cibulkou a pažitkou. Hrozně mi to chutnalo a dělám si to i dnes. Tedy jen pro sebe, ostatní nad touto ukrutně zdravou pochoutkou ohrnují nos a manžel dokonce tvrdí, že tvaroh je brzda do krku.

Maminka vařila polévku z předního hovězího, nafrkala do toho hodně zeleniny a nudlí, aby to bylo syté. Uvařené maso nenakrájela do polévky, jak se dnes běžně dělá, ale připravila k němu nějakou omáčku, nejčastěji koprovku nebo křenovku. Vařené přední hovězí jsem jako dítě nemusela, jelikož je prorostlé, radši jsem si do koprovky dala vařené vajíčko. Koprovka nebo křenovka byly dobré, třebaže nebyly z vývaru. Postrachem z dětství pro mě byla okurková omáčka, nechápu, jak to může někomu chutnat. A že u nás byla dost často.

Když máma sehnala maso, byly v neděli k obědu řízky z krkovice, o Wiener Schnitzel jsme si mohli nechat zdát, telecí se vůbec na pulty nedostalo, skončilo v žaludkách komunistických papalášů. Máma obalovala zásadně řízky s kostí, nevím proč tu kost neodřízla a neuvařila z ní polévku, třeba česnečku. Takže jsme ty řízky spíše okusovali od kosti než krájeli. A když nesehnala maso na řízky, obalovali jsme si gothaj. Byla to taková náhražka, ale dalo se to.

Oblíbená pochoutka za komunismu byl opékaný luncheon meat. Maminka vždycky tvrdila, že by si nikdy nekoupila u řezníka mleté maso, protože tam namelou kdeco, od kohoutích hřebínků až po prasečí žaludky. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu o původu mletého masa z konzervy však nikdy neměla pochybnosti, a tak luncheon meat u nás frčel dost často, neboť konzerva byla levná.

Babička sušila pecky z meruněk a louskali jsme je jako oříšky. Vždycky mě varovala, ať toho nejím moc, že v jádrech je kyanid a mohu se otrávit, nicméně jsem sherlockovsky vydedukovala, že to nebude tak hrozné, když se tím cpou všichni a nikdy nikomu nic nebylo. Nedávno jsem četla, že by toho člověk musel sníst na metráky, aby pocítil účinky kyanidu.

Babička si máčela vokurek  – pro nehradečáky okurku – v cukru a tvrdila, že to je jako meloun. A protože na zahradě pěstovali vokurek hodně, „melounouvala“ jsem s babičkou každé léto.

Hodně jsme chodili na houby do novohradeckých lesů naproti Kolibě. Než jsme si pořídili auto, vozil nás tam děda Havlíček z Plotišť autem Opel Olympia, veteránem, který mu zůstal ještě z dob podnikání. Auto bylo úžasné, nemělo topení ani jiné vymoženosti, přesto mělo ducha noblesy z první republiky, jezdila jsem s ním hrozně ráda.

Děda, babička a máma sbírali houby jen v horním lese podél silnice, nebo se povalovali u auta na dece a četli noviny, zatímco já s tátou jsme se ponořili do hlubokého lesa a sbírali podoubáky, hřiby, lišky, křemenáče, kozáky a další. V hojném počtu tu rostly žluťáci, houby, které jsem pak už nikde nikdy nenašla. Měly sametovou světle okrovou hlavičku a vespod tmavě hnědou roušku. Podle popisu mi Sedlčaňáci říkají, že to byl hřib strakoš, ale strakoš vypadá trochu jinak. Babička při svých individuálních toulkách nasbírala pestřec, který sušila do polévky, a říkala tomu lanýž. Celé dětství jsem díky babičce pýchavky a pestřece mylně považovala za lanýže, a když jsem se dozvěděla, že lanýž je velice drahá a vzácná houba a k jejich sběru se používají cvičení divočáci, obdivovala jsem babičku, že má lepší čuchometr než divoké prase. Z měkkých hub jsme míchali smaženici, z tvrdých hub táta vařil polévku, kterou jsem milovala. Houby se pokrájely, povařily, sebrala se pěna, která se vytvořila během vaření, přidalo se sádlo, pepř, sůl a drobenka a to bylo vše.  

Na houby jsem chodila i se sestřenicí Dášou

Kdykoliv mě poslali u babičky a dědy v Plotištích do sklepa pro jablka, máma vždycky nakazovala: „Vem ty načatý…“ Ze sklepa se nosila zásadně „načatá“ jablka, tzn. naměklá či lehce nahnilá, s různými pupínky a strupy a ta se pak vykrajovala, dávala do misky a konzumovala nahnědlá a olezlá. Při této praxi člověk neměl šanci pochutnat si na zdravém pěkném jablíčku, a tak jsem si při vybírání „načatých“ plodů nastrkala do kapes ta nejkrásnější jablíčka, co se ve sklepě u vodárny vyskytovala, a potají je pak někde snědla. Nebo se z těch „jetých“ jablek uvařil kompot resp. udělala rozvařená srágora s citronovou kůrou a cukrem. Maminka byla přesvědčena, že moje děti ten kompot milují, a když k nám přijela na návštěvu do Sedlčan, nutila mě vykrajovat jablka ze zahrady a dělat z nich ten hnusný kompot s výčitkou: „Ani ten kompot dětem neuděláš.“ Jednou jsem vytekla a vpálila mámě, že ten kompot nedělám, protože jsem ho celé dětství nesnášela, a ať mi s tím kompotem dá už pokoj. Máma se urazila, odvelela tátu a odjeli. Brzy jsme se udobřily a o jablkovém kompotu pak mezi námi už nikdy nepadlo ani slovo.

Pytlíkový čaj přišel do Československa v šedesátých letech. Stal se velkým hitem a pro mnoho domácností příležitostí, jak ušetřit. Čajový sáček se máčel tak dlouho, dokud barvil, bez ohledu na to, že čaj chutnal jako vývar z fuseklí, zejména když odložený sáček, který čekal na své další použití, začal plesnivět. Nebo se nalila do hrnečků pro více lidí horká voda a jeden pytlík se postupně vymáchal ve všech hrnečkách.

Greta vykřikuje, že jsme jí vzali dětství a zahltili zeměkouli plastovými obaly. Co se týče plastů, tak moje generace určitě ne. V šedesátkách jsme neznali vody v PETkách ani jiné plastové lahve, balená voda se vůbec neprodávala, všichni pili vodu z kohoutku.  Neexistovaly mikroténové sáčky ani mikroténové přířezy, v obchodech se vše balilo do papíru či papírových pytlíků. Nebyly igelitové tašky či jiné jednorázové plastové obaly, jen síťovky nebo hadrové tašky. Mléko, limonády a pivo se prodávaly pouze ve skleněných lahvích a všechny lahve byly vratné. Mléko v pytlíku se začalo prodávat až v osmdesátých letech. Igelitové sáčky, do nichž se balilo některé zboží, např. oblečení, se nevyhazovaly, ale našly svoje další praktické využití. Moje babička to dotáhla k dokonalosti a vymývala i igelitové pytlíky po kuřeti. Strejda Míťa (mámino dvojče) jí furt nadával, že to je zbytečné, že ty pytlíky stejně nikdo nepoužívá, protože jsou na nich nápisy „Kuře s drůbky“ a „Kuře bez drůbků“, a že když si spočítá náklady na jar a teplou vodu, vyjde levněji mastný igeliťák vyhodit. Ale babička si nedala říct a tvrdošíjně uskladňovala vymyté sáčky po kuřeti ve špajzce v několika komínkách.                   

Rozbité věci se lidé snažili opravit. Jednak se nové špatně sháněly, jednak na to lidé neměli kupovat si pořád nové a nové věci. A opravovali je tak dlouho, dokud se to dalo.  Buď podomácku anebo v různých opravnách. Na Tylově nábřeží byla opravna deštníků, nebyly skládací deštníky za pár šušňů, nýbrž robustní deštníky s dřevěnou rukojetí, které nebyly nejlevnější. Proto se vyplatilo nechat protržený deštník znovu potáhnout či vyměnit zlomený drát.

Dnes na Tylově nábřeží leží medvídek od peruánského tvůrce Aldo Shiroma, který má na sobě nápis v Braillově písmu pro slepé děti.

Potrhané punčochy se nevyhazovaly, ale nosily do opravny punčoch, která se nacházela na třídě Karla IV (bývalé Dukelské) nedaleko Smíchovské restaurace (bývalé Mikulovské vinárny). Dámy si zde mohly nechat opravit punčochy i na počkání.  

Pohled z výletního balonu: Tylovo nábřeží, Tyršův most a třída Karla IV. Autorem fotografie je Jaroslav Klinský

Ani ponožky se nevyhazovaly, jakmile se na nich udělala dírka, nýbrž látaly. Ponožka se navlékla na dřevěný hříbek, díra se obšila předním stehem a vyplnila „mřížkou“. Látat ponožky umím, ale přiznám se, že to nedělám. Děravé ponožky používám na vyleštění krbového skla a pak je rovnou spálím.

Možná se ptáte, na co moji rodiče v šedesátkách tak šetřili a utrhovali si od huby, když se tu nedalo pomalu nic koupit a cestovat jsme mohli akorát do socialistických zemí. Ano, většina spotřebního zboží byla nedostatková, ale i to málo, co se dalo koupit, bylo v poměru příjmy vůči cenám ve srovnání s dnešní dobou mnohem dražší. Moji rodiče šetřili především na auto, ostatně jako většina rodin. Auto dávalo lidem v době zákazů, příkazů, omezování a škrcení pocit svobody a volnosti, symbolizovalo lepší postavení. Jak říkal děda Homolka ve filmu Hogo fogo Homolka: "Teď teprve jsme hogo fogo rodina, to je málo platný. Teď teprve nám patří svět." Ale o našem prvním autu Škodě 1000 MB až jindy, je to na delší povídání.