Půvab naší mluvy


12. února 2022, autor Eva,



Morseovu abecedu znají dnešní děti asi jako walkmana nebo kotoučový magneťák. Udiveně koukají, co to je. Není divu, při současném rozvoji komunikačních technologií a satelitů se Morseovka používá jen v omezené míře, prakticky jen mezi radioamatéry. V Jiskrách (Jiskry byly takový předskokan Pionýra) nás Morseovku naučila naše vedoucí, nadšeně jsme běhali po lese s baterkou – blikneš krátce, blikneš dlouze – a sdělovali si veledůležitá poselství. Morseovka se taky může signalizovat rukama. S Morseovkou jsme se během outdoorových aktivit poměrně vyblbli. Pod některými výrazy jsem si však představovala úplně něco jiného než ve skutečnosti znamenají. Blýskavice pro mě byla kupa blýskavých kamenů, cílovníci zase parta prťavých lidiček, jak úpí pod velkými batohy a trmácí se do cíle někde vysoko na kopci. Blýskavice je přitom elektrický výboj neboli záblesk při bouřce, který nedoprovází hřmění. Cílovník má dvojí výklad, může to být součást mířidla střelné zbraně, která přímo zaměřuje na cíl, anebo chlapík, co stojí se stopkami v cíli a měří závodníkům čas.

 

Pletla jsem se i v dalších slovech. Hrachovina není pole s hrachem, ale jsou to usušené stonky hrachu. Ibis je překvapivě pták, a ne kytka, kytka je kosatec iris. Papírník není prodavač v papírnictví, ale výrobce papíru. Kvílí orkán není rozzuřený policajt, ale pořádně foukající vítr.

 

Nejvíce jsem se sekla s gnómony. Představovala jsem si je jako obrovské bubny, do kterých někde v africké buši mlátí černoši, na rukou mají dlouhé třásně a tváře propíchané bodci. Gnómon je dle Wikipedie ukazatel slunečních hodin kolmý na rovinu číselníku.

 

Nejen Morseovka, ale i slovník mojí babičky z Hradce Králové se hemžil neobvyklými výrazy.  Když jsem si řádně nezapnula svetr či bundu, čepici nasadila na půl ucha či ledabyle přehodila šálu, vyčetla mi, že chodím jak hajdalák. Hajdalák byl nedbale oblečený člověk. S ohledem na současný trend ležérního oblečení, nezavázaných tkaniček u bot, roztrhaných džín a děravých triček, má hajdalák budoucnost zajištěnou a může jen vzkvétat.

 

Babička mi také říkala „Ty jsi ale votrok.“ Znamenalo to něco jako liška podšitá, potvůrka, kulišák. V podstatě to bylo laškovné oslovení. Jako malá holka jsem si otroky představovala jako bandu lidí samá sranda. Ve škole jsem zjistila, že otroci nejsou votroci a že na nich nic laškovného ani srandovního není. Až na pár výjimek, jako byl např. Trimalchio z Petroniova satirického románu. Ten byl velmi laškovný a rozdováděný, neboť z něj jeho pán udělal svého milence, dal mu svobodu a odkázal mu majetek. A kdo byli ve skutečnosti votroci? Tatínek mi vyprávěl, že votroci byli dřív chlapi, kteří na nádraží – samozřejmě hradeckém – vykládali a nakládali vagóny.

 

Podobně škádlivý a šprýmovný význam jako votrok měl lamprdón. Když babička o někom prohlásila, že je to pěknej lamprdón, mínila tím veselého člověka. V historickém německém výkladovém slovníku jsem se dočetla, že Lamperdon je gemalte Wandbezierung, což by se dalo přeložit jako malovaná ozdoba na zdi.

 

Existují další jazykové paradoxy a záměny. Za jednu z nich může Petr Janda. Rosomák není pták, nýbrž lasicovitá šelma, která vypadá spíše jako medvěd. Rosomák je anglicky Wolverine a milovníci tohoto filmu mohou potvrdit, že nemá s ptákem nic společného.

 

Zdroj: Wikipedie

 

Můj děda říkal krysám němkyně, netroufnu si však v dnešní hyperkorektní době spekulovat, jak toto vlastně vzniklo.

 

Slovo fešák je na rozdíl od vola a hňupa myšleno jako lichotka. Ovšem všichni tři jsou vlastně chudáci, jsou to kleštěnci, vůl je vykastrovaný býk, hňup vykastrovaný kozel a fešák je vykastrovaný pes.

 

„Jdeš drandit?“ ptala se mě babička, jakmile jsem vytáhla z kůlny kolo. Drandění jsem považovala za ježdění na kole, maximálně se mohlo ještě drandit autem. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že drandit se může nejen autem, ale i v autě, neboť „drandit Karla“ znamená masturbovat.

 

Kolozub není zub z ozubeného soukolí, jak by se z názvu mohlo zdát, nýbrž člověk s prořídlými zuby. Když mi vypadávaly první zuby a měla jsem úsměv jako Marfuša, babička mi říkala kolozubka. Nejvýznamnějším světovým představitelem kolozuba je Shane McGowan, zpěvák z mé oblíbené punkfolkové skupiny The Pogues. Pozoruhodné na něm je, že když mu vypadaly všechny zuby, pořád mohl zpívat.

 

https://www.youtube.com/watch?v=UJx5GJFyy9Q

 

Jako v každém regionu i na Hradecku se používají čistě krajové výrazy, např. střihavka je škvor a prase je svinka (myslím brouka). Oznámila jsem manželovi, že jdu zakulit, a on na mě tázavě hleděl, co tím myslím. Zakulit a vykulit znamená zastrčit popelnici a vystrčit popelnici, to je přeci jasné. Aspoň na Hradecku.

 

Babička u některých slov zaměňovala „g“ za „k“. Tak například guláši říkala „kuláš“ a galoším „kaloše“. V Sedlčanech je to přesně opačně. První pes, kterého jsme si pořídili, byla kolie. Už je mnoho let v nebi, ale díky ní jsem se mohla seznámit s půvabem sedlčanské mluvy. „Jé, vy máte krásnýho pejska, to je gólie, že jo,“ slýchávala jsem od lidí. Postěžovala jsem si kamarádce, že všichni říkají Daníkovi gólie a přitom je to kolie. „Ale vždyť je to gólie!“ prohlásila s nevyvratitelnou logikou kamarádka.

 

 

Někteří Sedlčaňáci (to říkám jen já náplava, místní jsou Selčaňáci) rozlišují krém a grém. Krém je na obličej a grém na boty. Já zase udivuji hradeckým dialektem, když v krámě požaduji deset deka sekanej nebo jdu k doktoroj. Nechápu, proč se tomu pořád tak divěj. To je jak vysvětlovat malýmu klukoj, co přijel k dědoj do Sedlčan a chtěl jet na Červený Hrádek tramvajej.

 

 







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička