18 – Škoda 1000 MB


24. června 2022, autor Eva,



Hradecký Autosalon na bývalém Gottwaldově náměstí (dnešním Ulrichově) byl typickou ukázkou Potěmkinovy vesnice. Vystavovali tu auta, která si nikdo nemohl koupit. Auta v šedesátých a sedmdesátých letech byla jen na pořadník a čekalo se na ně přes dva roky. 

 

 

Gottwaldovo (dnes Ulrichovo) náměstí. Autosalon je v budově s nápisem Mototechna. Foto poskytl Lubor Douděra.

 

Ulrichovo náměstí a budova bývalého autosalonu dnes

 

Proto bylo velkou událostí, když na nás zhruba v druhé půlce šedesátek přišla řada a naši si koupili své první auto. Byla to Škoda 1000 MB, barva slonová kost světlá. Barvu si pamatuji přesně, neboť se o ní u nás před koupí auta hojně diskutovalo a ohledně barvy vznikaly velké dohady. Táta bílou nechtěl, jelikož když je v zimě nasněženo, je blbě vidět, ale dopadlo to jako vždycky, máma si prosadila svou.

 

Moji rodiče nebyli nijak zazobaní, máma učitelka, táta normovač, nehrozilo, že by se v horizontu nejbližších let, až stávající auto bude ojeté, zmohli na nové, a tak auto hýčkali, opečovávali a opatrovali jako oko v hlavě. Jak oblíbený byl nový člen rodiny dokazuje i množství fotek, na kterých s mámou pózujeme.

 

 

 

 

 

Táta „tisícovku“ pořád myl zvenku i zevnitř a do pulírování zapojoval i mě. Obíhala jsem auto s jelenicí a leštila, až se lesklo jak psí kulky. Bylo to v mém životě poprvé a také naposled, co jsem tuto činnost prováděla.

 

 

Nemám k autům vůbec žádný vztah, rozlišuji je jen podle barvy, stejně jako moje kamarádka Iva, které se stala tato kuriózní příhoda. Obložená nákupními taškami stála u silnice a čekala, až si ji manžel vyzvedne. Když před ní konečně zastavilo červené auto, neváhala, otevřela dveře, tašky hodila dozadu na sedačku, sedla si na místo spolujezdce, zvedla sukni, ovívala se jejím okrajem, neb bylo horko, a zavelela: „Jedem“. Muž na místě řidiče se zeptal: „A kam?“ Když na něho Iva pohlédla, zjistila, že sedí vedle naprosto cizího chlapa a při bližším ohledání i v naprosto cizím autě.   

 

V šedesátkách jsme bydleli ve vile Aničce, kde nebyla žádná garáž. Ve Střelecké ulici probíhající podél Aničky ještě nebyl žádný okruh, uprostřed rostla lipová alej, provoz byl zde minimální, já se tu proháněla na kole a auta běžně parkovala.

 

 

Střelecká ulice v 70. letech na pohlednici od L. Douděry 

 

 

Střelecká ulice dnes

 

Nepřicházelo však v úvahu, že by náš mazlík parkoval jen tak na ulici, co kdyby ho někdo ukradl nebo poškodil, proto mu naši pořídili garáž na Slezském předměstí.  Do práce jezdili i nadále trolejbusem nebo na kole a Škodovku z garáže táta vytahoval jen na sobotní a nedělní výlety. Máma dopoledne vařila a táta jel přes celé město pro auto, abychom mohli hned po obědě vyrazit někam na výlet. Teď jsme byli pojízdní, teď jsme byli hogo fogo rodina, jak říkal taťka Homolka.

 

Já bych nejradši jela do ZOO ve Dvoře Králové, táta na houby na Nový Hradec nebo do Býště, ale máma preferovala hrady a zámky, a tak jsme opakovaně navštěvovali Hrádek u Nechanic, Opočno, Nové Město nad Metují, Ratibořice, Hrubou Skálu, Hrubý Rohozec, Častolovice, Doudleby, Litomyšl, Sychrov, Kuks.

 

 

Na procházku od Starého bělidla k Viktorčinu splavu v Babiččině údolí jsme s tátou už byli lehce alergičtí, ale mámě se to líbilo. Také jsme hodně jezdili do Adršpachu, do Českého ráje, na Trosky, na Kost, na Kozákov, kde jsem hledala drahokamy a nebyla jsem sama, ke Zlatému potoku u Dobrušky a hlavně na Kuňku, jak Hradečáci říkají Kunětické hoře u Pardubic. Je to zřícenina v hezké přírodě.

 

 

Dojeli jsme na místo určení a auto zaparkovali. Táta zajistil volant mohutným řetězem, který by udržel stádo volů. Řetěz provlékl volantem a pod sedačkou a zamknul na zámek.  Pak auto třikrát obešel a zkusil, jestli jsou zavřená malá okýnka, zatlačil na ně, jestli je zevnitř zvednutá klička. Nakonec otevřel kapotu a vyndal z motoru kabel od rozdělovače. Bez tohoto kabelu by případný zloděj, kterému by se podařilo překonat všechny nástrahy, tj. otevřít dveře, přepilovat masivní řetěz a nahradit startovací klíček, nenastartoval. Ledaže by měl svůj universální zapalovací kabel pro Škodovky.

 

Na výlety s námi jezdil strejda Míťa (mámino dvojče) a teta Hanka. Ti tehdy jezdili ve východoněmeckém Wartbugu. Když jsme se vraceli domů, teta Hanka vždycky navrhla, že bychom se mohli stavit v hospodě na kafe. Nešlo jí ani tak o kafe, ale že zajdeme do hospody mezi lidi, protože teta Hanka byla velmi společenská. Míťa byl pro, náš táta taky, já samozřejmě též, ale máma okamžitě tento nápad zavrhla, že kafe v hospodě není dobré, že je to jen obarvená voda a že pojedeme domů a uděláme si lepší. Argument, že kafe v hospodě není dobré, byla jen výmluva. Naši v té době hrozně šetřili a máma návštěvu hospody považovala za zbytečné utrácení, ne-li za marnotratnost. Jak říká jeden pán ze Sedlčan: Placením zbytečně přicházíš o peníze.   

 

Když jsme se vrátili z výletu, táta jel zase na Slezský dát auto do garáže a vrátil se na kole nebo trolejbusem. V garáži na Slezském předměstí trávil táta dost času, jelikož takové auto potřebuje údržbu. Často mě bral s sebou, jezdila jsem tam ráda, protože jsem si mohla hrát s dětmi ostatních garážníků, což jsem jako jedináček oceňovala. Pamatuji si, že mě naučily žvýkat žvýkačku se šťovíkem, aby byla krásně zelená. Když byla údržba hotova, tak tam chlapi jen tak seděli před garážemi na bedýnkách, pili pivo a kouřili. Mnohdy se nekonala vůbec žádná údržba a táta tam jel jen za účelem poklábosit si s chlapy a dát si pivo a cigáro. 

  

Další auto, které si naši pořídili, byla Škoda 100, které se přezdívalo „hundertka“.

 

 

To už jsem chodila na gympl a na výlety s nimi moc nejezdila. Teta se strejdou s nimi jezdili na výlety stále. V té době už rodiče tak neškudlili, takže předpokládám, že si teta to kafe v hospodě prosadila.   







Zařazeno v kategorii Postřehy, Romány, četba na pokračování, Střípky z dětství







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička