Vězení a vozík jsou pro každého – 10. kapitola


5. ledna 2017, autor Hedvika,



Kapitola 9

Ty vole, já chodím

 

 Společně se slovy pana Wericha: jsem fanda na jižanské typy. Přes mé různorodé předky, a to  rakouské, polské a maďarské, vyvinula jsem se v čistě slovanský typ. Každý, kdo má černé oči a vlasy, je pro mě tudíž velice přitažlivý. Svou první lásku jsem poznala tím nejromantičtějším způsobem, na prázdninách u moře a při tanci. Když jsem viděla, jak kamarádka plavně tančí s klukem v bílých džínách, bílém tričku, kterému z obličeje svítí pouze bělmo očí, vmanévrovala jsem svého tanečníka do co největší blízkosti.

„Jé, ty máš černocha,“ závistivě jsem prohodila směrem k ní. Dotyčný černoch nedotočil piruetu, pustil partnerku a s kamenným výrazem mě probodl těma nejčernějšíma očima.
„Slečno, promiňte, ale já jsem Čech.“

Když jsem v našem rehabilitačním ústavu poprvé zahlédla příslušníky arabské národnosti, stali se pro mě okamžitě středem pozornosti. Měla jsem kolikrát co dělat, abych na ně přímo necivěla. Nejlepší pozorování mi přinášely závěsy. Závěsy jsou od slova zavěsit a nám většinou zavěšovali nohy. Místnost, ve které se zavěšování provádí, na první pohled vypadá jako kotce pro přerostlé psy. Postele jsou od sebe odděleny kovovými mřížkami, na které jsou připínány popruhy.
Lehnete si, nohu vám přivážou umnými uzly do drátěného oka, připnou zátěžový pytlík, od půl kila, až po to, co utáhnete, a vy dvacet minut ve vzduchu pohybujete nohou sem-výdrž, tam-výdrž. Je to v celku nuda. Číst se u toho nedá, televize tam není, ještě že si cvičitelé vymysleli zábavu, a to kolektivní luštění křížovek. Když do místnosti přijeli Arabové, pomohli přivázat svého nemocného příbuzného, usedli na jeho vozík, vytáhli noťas a trpělivě čekali, než zazvoní budík, který každému po započetí houpání nastaví.
Při pohledu na některé pacienty, kterým přijela návštěva sotva v neděli, jsem nad péčí Arabů smekala.
Na jednoho nemocného bylo vždy několik příbuzných, kteří s ním absolvovali celodenní kolotoč rehabilitací a nikdy ho nenechávali samotného, a to ani ve cvičebnách.
Když se poprvé objevily Arabky, šmírovala jsem ještě víc. Jednou přivezli na vám již známé stojany Pepu.
Tedy jmenoval se Josef, ale všechen personál mu pěkně po česku říkal Pepa. Byl hodně ochrnutý, vydával jen skřeky a měl ty nejsmutnější a nejprosebnější oči, jaké jsem kdy viděla, a doufám, že už nikdy neuvidím. Pepu zvedli s postelí, Arabky se pohodlně usadily ke stolu a spustily žižkovskou pavlač se vším všudy. Rozhazovaly rukama, smály se na celé kolo, přehazovaly nožku přes nožku tak, že jsem si mohla prohlédnout rudě nalakované nehty a zlaté řetízky kolem kotníků, což už tak Žižkov nepřipomínalo. Do ušlápnutých chudinek měly kilometry daleko. Pojala jsem podezření, jestli to u nich není všechno jen taková nějaká hra.
A že na to mém podezření něco bude, o tom mě přesvědčila jedna Arabka na vozíku. Měla kolem osmnácti let a byla krásná, jako Šeherezáda z Pohádky Tisíce a jedné noci.
Potkala jsem ji na chodbě a nevím proč, ale sama mě pozdravila roztomilým „ Dobrý den.“ Vozík tlačil nějaký mužský příbuzný, ona seděla s mírně předkloněnou hlavou a oči jí jen jezdily ze strany na stranu, aby jí nic neuniklo, a při tom se přímo potutelně usmívala. Protože byla obtočená šátky od hlavy k patě, dumala jsem, jak v tom může cvičit. Když jsem následující den byla na stojanech, otevřely se dveře a já málem vyprskla nahlas smíchy. Chudinka seděla na vozíku v černé teplákové soupravě, podle mě s vlasem dovnitř, a na hlavě měla černého kulicha. Možná by to nebylo až tak směšné, kdyby venku nebylo třicet ve stínu. Podívala se na mě, koutky úst mírně zvednuté, a oči protočila nahoru. V tom výrazu bylo vše:
„ Zas si vymyslel nějakou ptákovinu, vypadám jak blb, co nadělám“.
To jsem ještě netušila, že hlavní role teplákovky teprve přijde.
Byla jsem v bazénu, když krásnou Šeherezádu přivezl příbuzný až k jeho okraji. Náš zlatý Milda, který nám pomáhal do bazénu a z něj, přes letité zkušenosti přímo zkoprněl a nebyl sám. Během minutky nebylo slyšet ani šplouchnutí. Všichni upřeli oči směrem k vozíku v očekávání nejhoršího. Do plavek nepůjde, jde do vody v teplákovce.
,,Do vody se v oděvu nesmí z hygienických důvodů,“ pronesla pomalou angličtinou cvičitelka.
„Trvám na tom, že sestra se bude koupat takto oblečená,“ lámanou angličtinou, ale s nekompromisním tónem v hlase, odvětil muž.
„To si dělá prdel ne?“ ozvalo se za mnou.
„Mám ti dojem, že to myslí naprosto vážně,“ nevěřícně jsem odpověděla.
A nastalo absurdní divadlo. Chvíli se začali dohadovat, načež muž, který byl odhodlaný za každou cenu dosáhnout svého, donutil personál zavolat řediteli ústavu. Ředitel vyměkl a povolil koupání v teplákové soupravě.
Do vody ji spustil celkem obratně muž a z Šeherezády se s rychlostí, jakou se jí nacucávaly tepláky, stával Michellinový panáček, a tak, jako se on vznáší ve vánku, vznášela se ona ve vodě. Během chvíle muži došlo, že rehabilitovat ve vodě v teplákové soupravě opravdu nejde, a za pomoci cvičitelky, protože Milda se k ní nesměl ani přiblížit, ji vyrvali na břeh.
Celou dobu jsem ze Šeherezády nespustila ani na chvíli oči. Ona tam prostě nebyla. Nenaštvaná, nenasupená, nezuřící, naprosto odosobněná, s očima upřenýma přes stěny, někam daleko, kam na ni nikdo nemůže. A mně bylo do breku za ni. Možná proto, že jsem ženská, ale já bych nevyměkla!
Následující den už opět tím svým roztomilým způsobem se zářícíma očima zdravila „Dobrý den“. 
A já si kňučím, jaký jsem chudák, když si klíďo můžu vzít plavky, dle chuti jednodílné nebo dvojdílné a můžu sama vyrazit do bazénu. Pouze tak perfektně se duševně přemístit někam, kde na mě nikdo nemůže, fakt neumím.
Ale ono si vzít plavky a vydat se do bazénu, není pro vozíčkáře úplně jednoduchá záležitost. Můžete se sice rozhodnout, zda se převléct v pohodlí na pokoji nebo u bazénu, a při návratu zůstat v mokrých plavkách obtočeni do mokrých a studených prostěradel, nebo se převléct do suchého u šaten.
Já jsem si při své první cestě zvolila převlečení na pokoji s tím, že tu cestu zpátky v mokrém zvládnu.
Přibalila jsem do tašky osušku, sjela výtahem do přízemí a tunelem jsem dojela až k bazénu. Vůně chlóru z bazénu je pro mě přímo závratná. Připomíná mi dětská léta, kdy jsme ve vodě řádili až do úplného vysílení.
Byla jsem sice stejně vyhublá tak, jako v pubertě a z nohou byly fascinující pouze vypouklá kolena, ale bylo zjevné, že řádit jako za mlada se nebude.
„Ahoj kočko, no konečně, že jdeš taky plavat,“ vítal mě s úsměvem Milda.
„Ahoj, jak se do té vody dostanu?“
„Normálně, já tě tam hodím.“
„Tak to jdu rovnou ke dnu…“
„Nebojte, já vás tady chytím.“
Proč musí mít moje Evička zrovna na mou první hodinu plavání dovolenou a já se musím potupně klepat před mladým fyzioterapeutem, s kterým jsem cvičila pouze jednu hodinu a ke kterému všechny ženský od osmnácti do sedmdesáti lačně vzhlížejí? A navíc je tak bezvadnej.
„Fakt mě chytíte?“
„No jasan..“
„Chytni se mě kolem krku, ty jsi lehounká, já tě posadím na okraj a pak tě tam spustím.“ Milda mě přenesl jako mimčo na okraj bazénu, kde už se z vody usmíval Ládík.
Předali si mě jako hračku.
„Já vás držím, klid, dívejte se na mě.“
„Ježiš, já stojím!“
„Je to v pohodě? Netočí se vám hlava?“
„Ne, dobrý to je, co teď?“ ze všech sil jsem se snažila nebýt za sraba, ale klepala jsem se jak ratlík.
„Natáhněte ruce před sebe, já vás chytnu za předloktí a půjdete pomalu za mnou, chytnu vás, kdyby to nešlo.“
„Já přece nemůžu jít…“
„Ale můžete…tak jdeme!“
„Ty vole! Já chodím!“
„Tak to mi ještě nikdo neřekl….“
Nesmál se, ale jen usmíval, bazén byl plný lidí a já jsem nevěděla, jestli mám být v šoku z toho, že jsem udělala krok, nebo z toho, že jsem mu řekla: Ty vole!
„Promiňte, mně to ujelo…“
„Nic se neděje, tak jdeme.“
Chtělo se mi dostat takový ten nekontrolovatelný záchvat smíchu, srdce mi bušilo, každé došlápnutí mě bolelo jako Malou mořskou vílu, ale šla jsem.
„No skvělý! A teď půjdeme pozpátku.“
Kupodivu krok zpátky jsem měla mnohem jistější, tak jsem ten cvičný bazének přešla jako ve snách.
„Pak že to nepůjde…Teď natáhněte ruce úplně dopředu a budeme se dotýkat dlaněmi, zkusíme to.“
Duševně jsem přilepila svoje dlaně na jeho vteřinovým lepidlem a v euforickém stavu jsem šla.
„Ták, teď se tady chytněte té tyče a dělejte si, co chcete, vy se neutopíte…“ a odplaval.
Třeštila jsem na něj vyděšeně oči, ale plaval dál a jen mě po celou dobu koutkem oka a s úsměvem hlídal.
Když jsem těch pět metrů ušla dvakrát, dostala jsem nezřízenou chuť udělat alespoň jedno tempo.
„Můžu zkusit plavat?“
„Když chcete, tak zkuste, kdybyste se topila, já vás vytáhnu, ale vy se topit nebudete…“
Nešlo to. Nohy bezvládně klesaly ke dnu, protože jsem v rukou neměla tolik síly, abych to uplavala.
Dala se do mě taková zima, že jsem skoro drkotala zuby. Spíše to bylo od pocuchaných nervů, mnoho radosti taky není žádoucí.
Následující den sestřička jen tak mezi řečí prohodila:
„Ládík říkal, že jste mu řekla: Ty vole!“
„Já bych se nejraděj neviděla, urazil se? Mně je to tak trapný, ale ze mě to nekontrolovatelně vypadlo, jestli ho potkám, vezmu polní lopatku a zakopu se…“
„Ne, naopak, smál se a říkal, že vás by si klidně na cvičení nechal.“
Všem to vyprávěl, ale jako vtip.
Když pak později seděl vedle mého vozíku na bobku a povídal si se mnou, uvědomila jsem si, jak mě moje nemoc změnila.
Během krátké doby mám opravdu ráda tolik lidí, jako jsem nestihla mít ráda za celý dosavadní život.
A chci je mít ráda teď, protože teď už nikdy nebude.






Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Vězení a vozík





Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 10. kapitola” - 12


    Eva   (5.1.2011 (19.11))

    jo, stačí když Arabové přihodí ještě pár petrodolarů a nejen, že se jejich ženy budou moci koupat v teplákovkách, ale české rehabilitační sestry začnou nosit búrku:-)))... za peníze se dá koupit všechno... teď vážně: je to moc smutné, že bohatí a movití cizinci se mohou v Kladrubech léčit a obyčejný český kluk po bouračce na motorce se tam mnohdy vůbec nedostane a zůstane na vozíku...


    Radka V.   (5.1.2011 (20.22))

    tak si to tak neber..o), musím upřesnit, že náš RÚ má za partnerské nemocnice pouze Motol a Úrazová nemocnice Brno. Pacienti spinálních jednotek z těchto zařízení jdou automaticky do Kladrub, ostatní to mají dost těžky. Ale máš pravdu, za prachy jde vše, ale o tom je přece kapitalismus o))kdyby jsi mi raději napsala, jaké to je po čtenářské stránce o)) pa


    Eva   (5.1.2011 (20.59))

    Radko, že se to čte jedním dechem, že to je napsáno skvěle, že jsi zvolila ideální polohu ironického nadhledu, to snad nemusím psát, to je nad slunce jasný:-)))... už jsem se v rubrice Naše postřehy 2 x zmínila, že tvůj román je na Sůvičce nejčtenější, což samo o sobě vypovídá o mnohém...


    Radka V.   (6.1.2011 (16.25))

    Evi, nad slunce jasný je to, že bych to bez tvé podpory nikdy nenapsla o))


    fotoeva   (6.1.2011 (23.41))

    ráda jsem si přečetla -pokračování-,je to skvělé napsané)))


    Eva   (7.1.2011 (13.28))

    Radko, buď to tam je nebo není, buď má někdo talent a prosadí se, nebo ho nemá a může ho podporovat já nevím kolik lidí a je to prd platný:-)))...jsou třeba lidi, kteří mohou absolvovat kursy tvůrčího psaní ap. a trochu si osvojit řemeslo a napsat docela slušnou povídku, ale ta povídka je pak taková "strojová", nemá duši, jestli mi rozumíš...a že ty talent máš, už ti potvrdili erudovaní redaktoři z nakladatelství...


    Radka V.   (7.1.2011 (17.04))

    Evi, talent je určitě předpoklad a bez něj to jde leda tak, jak píšeš, ale já si stojím za tím, že bez tebe bych to fakt nedala, promrhaných talentů je určitě haba kuk, když nemáš někoho kdo ti věří a kope tě dopředu, jde to blbě o))


    Katka   (18.1.2011 (21.23))

    "vypsaná ruka" nemám co vytknout píšeš noblesně, s citem, dokážeš v nestřežený okamžik otevřít nečekanou gradaci..."Ty vole"..třeba..úsměvné, při citlivém tematu je to hořkosmutné, ale cítím naději a to je dobře distingované psaní, díky za zážitek


    Radka V.   (20.1.2011 (20.20))

    Katko, děkuji..v podstatě je to smutné, že jsem chtěla od dětství psát a musela jsem si počkat, až na to budu mít nucený čas o)


    Agin   (30.1.2011 (21.56))

    Ahoj Radko V.....Neuvažuješ ještě o pokračování? Tvůj napsaný příběh je o statečnosti, síle, odhodlání a pokoře. Velkými slovy šetřím, protože se stávají plytkými, pokud se jen tak sypou z rukávu, ale u tebe je třeba najít ta největší. Hluboce se ukláním a není to póza Agin.


    Radka V.   (31.1.2011 (21.16))

    Ahoj Agin, moc děkuji za hodnocení..až jsi mě dojala. Příběh jsem již dopsala. Nakladatelství MF projevilo zájem o vydání, tak teď čekám na konečný verdikt. Pokud by to nevyšlo, určitě zde odpublikuji zbývající kapitoly. Jsem moc ráda, že se to dá číst a těší mě, když to někoho osloví. Díky..


    Agin   (31.1.2011 (21.42))

    A nemohla bys zbývající kapitoly otisknout hned, aniž bys čekala na verdikt? Pokud to není podmíněnou smlouvou, teda. V každém případě věz, že určitě nečekám sama. Agin



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička