Milánek na zabití – VI

sobota 14. června

Dnes jsme strávili příjemný den v přírodě, tak mohu večer Petrovi nenápadně podsunout svůj plán.

„Přemýšlela jsem o tom pejskovi. Milánek teď bude mít svátek, co kdybychom mu nějakého pejska pořídili? Zas taková zátěž by to nebyla, když máme zahradu,“ začnu opatrně.

„Taky mě to napadlo, když pořád tak žadoní. V práci mi jeden kolega nabízel štěně labradora a já mu řek, že se musím poradit s tebou. Tak mu řeknu, že jo…“

No to mě zaskočil. Jak z toho ven? Musím mu vnutit hodného rotvajlera: „Mně včera v práci taky jeden pán nabízel pejska. Je mu už přes rok, je cvičený a poslouchá na slovo.“

„Co je to za rasu?“ To jsem čekala!

„Rotvajler,“ špitnu.

„Cože? Taková obluda krvelačná?“ vylítne.

„Nepřeháněj, žádný pes není zlý, když je dobře vedený… A tenhle je moc hodný.“

„Jo? A proč ho teda ten pán chce dát pryč?“ ptá se jízlivě.

Tak na tuto otázku jsem si připravovala odpověď celý den: „Protože ten pán je voják a přihlásil se dobrovolně na misi do Afghánistánu a nechce dát pejska do útulku.“

To musí být Petrovi přeci jasné, když je voják, tak pes bude perfektně vycvičený, když jde dobrovolně do Afghánistánu, tak je to dobrý člověk.

Ještě chvíli Petra zpracovávám. Štěně bude dělat všude loužičky, bude vyžadovat speciální štěněčí stravu a zde se nabízí už hotový poslušný pes. Nakonec Petra udolám.

pondělí 16. června

O polední pauze volám Součkovi.

„No co je?“ Ten se umí hezky představit.

„Dobrý den, tady Sirotková,“ představím se pod falešným jménem.

„Chtěla bych od vás koupit psa.“

„Jo, a jakýho?“

„Jednoho z vašich speciálně vycvičených rotvajlerů.“

„Jak vycvičených?“

„Na srny.“

„Takový žádný nemám.“

„Já vím, že máte.“

„Ne, nemám.“

„Vy tedy nemáte žádný rotvajlery?“

„Rotvajlery mám, ale ne takový, jaký chcete vy.“ Chápu, že mi to nemůže vyzvonit po telefonu.

„Dobře, a máte tedy nějakého ostrého rotvajlera?“ ptám se takticky.

„No to bych měl.“ Doufám, že pochopil.

„A kolik za něj chcete?“

„Patnáct tisíc.“ Ten bídák!

„Nezdá se vám příliš drahý?“

„Ne nezdá, takovýho psa, jako mám já, nikde jinde neseženete. A když se vám to nelíbí, tak si ho nekupujte.“

Dobře ví, že nemám jinou možnost.

„A jste schopen mi ho nachystat na středu ráno?“

„Kdykoliv chcete.“

„Takže ve středu ráno?“

„Jo.“

Petrovi oznámím, že už mám zamluvenýho toho pejska a že připravíme Milánkovi na středu překvapení.

úterý 17. června

„Kdy ti, Milánku, zítra končí škola?“ potřebuji vědět.

„Ve dvě,“ odpovídá a tázavě zvedá hlavičku. Začíná tušit dáreček.

„Tak hned ze školy utíkej sem. Bude tu překvapení,“ napínám jeho zvědavost.

Doufám, že po setkání s tímhle pejskem k nám už nepáchne. A jestli rotvajler odvede dobrou práci, určitě si ho oblíbím.

středa 18. června

Dnes má Milánek svátek. Petr už naštěstí odešel do práce a já se převlékám za paní Sirotkovou. Nasadím si paruku a oblečení, které jsem koupila v sekáči v nedalekém městě. Zaparkuji ve vedlejší ulici a jdu pěšky k Součkovi. Zvoním. Za chvíli se objeví ve dveřích.

„No co je?“ Ten asi nic jinýho neumí.

„Jdu si pro toho psa, pane Součku.“

„Jo aha, tak pojďte,“ vyzve mě, otevře branku a já vcházím na jeho pozemek. Kolem mě pobíhají psi, zdají se být přátelští.

„Tak vy chcete toho ostrýho,“ říká posměšně.

Za chvíli přivádí velkého černého psa. Nezdá se mi, že by byl zlý. Ale rotvajleři jsou prý záludní.

„Tady ho máte. Rovných patnáct tisíc. Náhubek a vodítko vám dám zadarmo.“ Jak velkorysé.

Když mu dávám peníze, ještě poznamená: „Jste mi ňáká povědomá.“

„To se vám asi zdá, vidím vás poprvé v životě, “ odpálím ho.

Ušklíbne se, něco zabručí a já si odvádím rotvajlera k autu. Pes je mírný, nijak se nevzpouzí. Doma mu sundám náhubek a vypustím na zahradu, svléknu převlek Sirotkové a nacpu do igelitového pytle, který pak hodím do kontejneru o několik bloků dál. Spěchám do ordinace.

V ordinaci jsem jak na trní, jakmile padne třetí hodina, chvátám domů.

Otevřu dveře na zahradu a naskytne se mi bukolický výjev. Běhá zde bosý růžolící rozdováděný chlapeček a za ním poskakuje veselý a hravý pejsek a vrtí oháňkou.

„Lenko, ten je úplně boží, vy jste tak strašně hodný, už jsme kamarádi,“ volá nadšeně Milánek.

To není možný! Ten pes je hotový pytel dobroty.

„Jak se jmenuje?“ Milánkovo nadšení je nekonečné.

„Kuba,“ vymyslím si. To k němu půjde. Je to takový hodný Kuba.

Za zády se mi ozve hurónský smích. Petr.

„Čemu se směješ?“ ptám se.

„Teda paní doktorko, možná se vyznáte v anatomii, ale ve psech vůbec. Tohle není žádnej rotvajler, ale howawart. A to je celkem mírný plemeno.“

Ten šmejd mě podvedl! Proto se tak uškliboval. Ale když vidím Kubu, musím mu odpustit. Kuba si mě hned získal. Začnu s ním taky blbnout po zahradě.

Sedíme s Petrem venku a pozorujeme náš nový přírůstek. Milánek, plný dojmů, už musel domů. Petr mě pochválil, že jsem vybrala opravdu poslušného a hodného pejska, a teď mě láskyplně drží za ruku.

„Víš, ten chlap, co ti toho psa dal, si asi všechno s tím Afghánistánem vymyslel, prostě se ho chtěl zbavit a přitom ho chtěl dát hodnýmu člověku,“ odhalí vše Petr.

Kuba ke mně přibíhá. Házím mu míček a on mně ho přináší. Házím mu míček a on mně ho přináší. Nebudu psát stále to samé, udělám raději OOO. OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO.

Je už tma, musím jít spát.

19., 20., 21., 22., 23., 24. června

Každý den stejný. Přijde Milánek, jde s Kubou na procházku, nebo s ním lítá po zahradě. Najíst s námi se však nezapomene. Zajímalo by mě, jestli tchyně kromě víkendů doma vůbec vaří. Takže se splnilo moje obávané: budu vás otravovat každý den, žrádlo mu budete kupovat vy. Jsem zvědava, kdy ho pes omrzí.