To vážně nezvládnu!


8. února 2011, autor Niika,



 
            To vážně nezvládnu. Myšlenka, která mi proběhla hlavou za posledních dvanáct měsíců několikrát.
            ,,Moniko, pojď k obědu!‘‘
            Pomalu sestupuji po našem dlouhém dřevěném schodišti, abych celá nervózní usedla za stůl a přežila to zlo. Viditelně se mi uleví, když si všimnu, že si mamka vzala rady doktorů k srdci a nesnaží se mě hned od začátku zase cpát těmi hnusy – jídlu, které oni tak milují. Zatvářím se velice zmučeně, přisunu svůj talíř blíž a zpozoruji napjaté pohledy od ostatních přísedících u stolu. Snažím se si jich nevšímat a soustředit se na svůj cíl – sníst svůj oběd. V porovnání s ostatními třetinový, v mých očích ale obrovský.
            Náhle mi hlavou prolétne vzpomínka, jak tady sedím a jím stejně velký oběd jako ostatní. To už je dávno. Dříve, než všechno tohle začalo.
Když se snažím uvědomit první dva měsíce tohoto maratonu, jsou jakoby rozmazané a přitom byly tak důležité, tak zlomové. Pamatuji si, jak jsem si dávala čím dál menší porce jídla a začala čím dál více sportovat. To, co jsem měla ráda, už jsem nemohla ani vidět a smažené jídlo pro mě bylo noční můrou. Denně jsem musela alespoň hodinu cvičit, hodinu běhat a alespoň dvakrát týdně zajít do bazénu nebo do posilovny. Tak se stalo, že jsem zhubla už z né zrovna vysoké váhy deset kilo a tím si hodně uškodila, jak teď už vím. Tyto dva měsíce vidím rozmazaně, ale den, kdy jsem omdlela při cestě ze školy, vidím, jako by to bylo včera. Našla mě nějaká postarší paní, co venčila malého psíka. Volala sanitku a po pár dnech v nemocnici jsem skončila v ústavu pro dospívající s poruchou příjmu potravy. Kde jsem strávila následujících skoro deset měsíců. Bylo to peklo. Každodenní vážení, týdenní odběry krve, konzultace s psychologem a hlavně jídlo pod dohledem. Tady už nešlo prostě zbytek vyhodit a nebo to jen tak nedojíst. Režim byl tvrdý a my byly brány, jako někdo, kdo jde sám proti sobě, kdo se týrá hladem, i když ho necítí. Časem jsme si ale našly svoje finty jak se aspoň trochu zbavit jídla, které už nechceme. Malý krajíček celozrnného chleba, podle sestřiček lehce potřen málem, podle nás obrovskou vrstvou žlutého hnusu, byl neuvěřitelný problém a proto jsme se uchylovaly i k takovým věcem, jako rozdrobit kousíčky a rozházet po zemi a nebo jen nepozorovaně, což se nepovedlo moc často, kousek strčit do kapsy, nebo do rukávu a pak to spláchnout na záchodě. Odpadkové koše byly prohlíženy.
            Úplně nejhorší věcí ale byl každý příchod nové dívky. Dívky, která byla zákonitě nejhubenější, nevíce postižená touto nemocí a nejvíce odolná vůči tomuto prostředí. To u nás vyvolalo vždycky pocity, že je na tom někdo hůř než my a proto ty z nás, které ještě nebyly samy plně přesvědčeny s tím skončit, do toho spadly znovu. Jídlo proto odmítaly jíst, před vážením se nalívaly litry vody, aby byly alespoň trochu těžší. Dlouho jim to, ale neprocházelo a byly proto zavřeny na samotku s kapačkou v ruce, kterou si i tak často vytrhávaly, aby neměly přísun ani této výživy. Příchod někoho nového, trpícího touto nemocí byl každopádně horor pro všechny zúčastněné.
            Rodina i kamarádi chodili na návštěvu, ze začátku mě však vůbec nepoznávali a já jsem je ani nevídala ráda. Koukali na mne zmučenými a nešťastnými pohledy, jako kdybych jim ubližovala. Teď už vím, že jsem jim opravdu ubližovala, ale tenkrát jsem si toho nevšímala, neviděla to a nebo to prostě jen nechtěla vidět.
            Mezi dívkami z ústavu bylo velice těžké najít si kamarádku. Všechny jsme byly soupeřky. Soupeřily jsme o to, kdo se dostane na nejnižší váhu, i když jsme ani jedna nemyslely na to, jak to může skončit, na to, že klidně můžeme umřít. Často, což byl docela i paradox, jsme ale zase záviděly těm dívkám, co se z nejhoršího dostaly a byly poslány do domácího léčení. To na nás mělo docela kladný vliv, chtěly jsme se také dostat z tohoto pekla a jít už v klidu domů. Pro většinu to bylo docela vnitřní dilema. Buď jít s váhou co nejníž to půjde, překovávat samy sebe i ostatní co jsou tady a nebo se snažit dostat domů a zařadit se zase mezi normální lidi, do normálního života.
            Tento boj jsem já sama vedla skoro celých osm měsíců. Rozhodla jsem se zvolit možnost číslo dvě a snažila se ze všech sil dostat se z toho nejhoršího. Nakonec, po dlouhém pobytu v ústavu, kam se nechci už v životě vrátit, jsem byla poslána do domácího léčení.
            Tím, ale není vyhráno a i když vím, že do toho můžu kdykoliv spadnout znovu a že to celé byl špatný krok, ještě z toho z daleka nejsem venku.
 
            A proto popadnu příbor, vynutím na tváři úsměv a pustím se s přehnaným nadšením do svého oběda.






Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Povídky





Počet komentářů na “To vážně nezvládnu!” - 3


    Eva   (8.2.2011 (23.53))

    Je to SKVĚLÉ!!! Přečetla jsem jedním dechem. Autentická zpověď sepsána talentovanou autorkou. Lepší kombinace asi nemůže být. Mohu se tě na něco zeptat? Ale nemusíš odpovídat, jestli nechceš a jsem moc vlezlá. Měla jsi někdy něco společného s modelingem?


    Niika   (9.2.2011 (19.35))

    Děkuji za pochvalu, moc si toho vážím a jsem ráda, že se povídka líbí. Modeling jsem dělala jen pár let a v té době mi bylo kolem 9. Fotily jsme, dělaly přehlídky a tak dále, po pár letech se agentura rozpadla a v okolí nebyla žádná jiná takže jsem nepokračovala. Já sama jsem se v tom, ale nevzhlídla - spíš rodiče ;-)


    Eva   (9.2.2011 (22.56))

    Asi to bylo pro tebe dobře, že se ta agentura rozpadla... umíš dobře psát a pokud bys měla chuť něco o tom napsat, určitě by to lidi zajímalo...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička