Dopisy 2/4


23. února 2011, autor Eva,



Další dny, doma i v práci musel na ty dopisy neustále myslet. Nedokázal se na nic soustředit a stále probíral, jak by se to dalo udělat, aby si je mohl přečíst. Navštěvovali babičku častěji, trávili zde celé dva volné dny, avšak ani jednou se nenaskytla příležitost prohlédnout si jediný list. Ema se uzavřela do sebe, její sdílnost se kamsi vytratila.

Skoro mám pocit, jako by něco předvídala. Dopisní papíry sbalí, poděkuje a mlčí.  O Marcelovi ani slovo. Proč se najednou chová tak odměřeně? Bojí se? Je vůbec schopna takových emocí? Dovede se urazit či nadchnout?
Vždyť jediné nadšení snad prožívá, když píše tomu svému princi. Anebo co vlastně píše? Už přes čtyři roky! A babička nic netuší. Dáše vrtá hlavou, proč sem chci jezdit tak často, ale neodvažuje se zeptat přímo. Co bych jí řekl? Že mě chytla posedlost? Že mám noční můry, abych vyzvěděl aspoň jeden řádek z listu mé nemocné sestry? Myslela by si, že jsem stejný blázen jako Ema.

Dny plynuly, Richard bezvýsledně přemítal, toužil, trápil se.
Až jednou zavolala maminka: „Ema je v nemocnici, přijeď, mám o ni strach.“
Jeho první myšlenka patřila dopisům. Jsou nehlídány, zpřístupněny! Bohové se smilovali. Teprve poté ho napadlo zajímat se o sestřin zdravotní stav. Matka ho ujistila, že se sice jedná „jenom“ o akutní zápal slepého střeva, ale bojí se, že Ema bude pobyt v nemocnici špatně snášet. 
Okamžitě sedl do auta a uháněl do rodné vsi. Uplakaná máti mu vylíčila, jak předevčírem přepadly Emu hrozné bolesti a jak ji přivolaný lékař ihned poslal do nemocnice. Už je bohudíky po operaci. Pod dohledem lékařů si však ještě nejmíň 14 dní pobude. Richard se cítil, jako by vyhrál první cenu ve Sportce. Čtrnáct dní, to je času! To stihne přelouskat všechno!

Ema ležela odevzdaně na lůžku. Když spatřila bratra, ožila a potěšeně se usmála.
„Tak už to máš za sebou, jak je ti?“
„Už je mi mnohem lépe Richarde.“
„A co dieta, vaří tu dobře?“
„Jaká dieta?“ znejistěla Ema.
Uvědomil si, že pro člověka, jehož duše bloudí ve fiktivním a uzavřeném světě, je jídlo pomíjivá záležitost. Pro Emu dokonce záležitost obtěžující, soudě z její vyhublé a neduživé postavy.
Chvíli se ošívala a pak vyhrkla:  „Marcel už to ví. Napsala jsem mu. Nedělej si starost.“
„To je dobře,“ odpověděl.
Rozhlížel se po místnosti. Kam je tady mohla dát? Ukládá si je pod polštář? Do stolku? Kolik jich tak mohla napsat za tu chvilku, co tu je?
„A odepsal ti?“ vyzvídal.
„Ano a přeje si mě co nejdříve vidět. V neděli se přijde podívat,“ chlubila se.
„No to je od něho hezké.“

Takže napsala nejmíň dva dopisy. To je dobrá bilance na to, že je čerstvě po operaci. No tyhle dopisy číst nemusím.

Prohodil ještě pár slov, popřál brzké uzdravení.

Vypadá, že už mě stejně moc nevnímá. Asi už vidí, jak vchází Marcel s kyticí rudých růží.

Zatímco se máti zabývala přípravou večeře, Richard spěchá do podkroví. Dveře pootevřené, psací stůl pochopitelně zamčený. Počítal s tím a náležitě se vybavil. Rozloží si na podlahu sadu náčiní a netrpělivě se dobývá do stolu. Má úspěch, za chvíli se mu daří otevřít zásuvku.
Jsou tady! Asi to přišlo narychlo a nestačila je dát jinam.
Pak se zarazí.

A co když mě vůbec nepodezřívala a já jsem si to namlouval. Třeba já mám svého Marcela ve své sestře. Její mlčení mohlo znamenat něco jiného než nedůvěru. Mohlo jí už tenkrát být nevolno, vždyť slepé střevo může pobolívat dlouho. Nebo se trápila! Ano trápila a kvůli mně. Sotva jsem s ní promluvil, bál jsem se jí podívat do očí, aby nepoznala, o co mi jde. V té nemocnici byla ale docela milá. Anebo se přetvařovala? Je schopna osnovat svým zmateným mozečkem nějaké intriky? A co když úmyslně přehrává cvoka, aby měla od nás pokoj a mohla se nimrat ve svých dopisech. To je od ní sobecké…!

Snažil se v duchu sestru všemožně pošpinit, očernit, jen aby omluvil špatné svědomí, tu podlou krádež, ten vpád do jejího soukromí.  Po večeři a nezbytné kávě se vracel k rodině. Celou cestu spokojeně pokukoval po vedlejším sedadle. Ležela na něm aktovka a nadívala se sadou dopisů.        
Každou noc, sotvaže děti a manželka usnuly, vkrádal se po špičkách do své pracovny a četl a četl. Čekal zmatené a nesouvislé výkřiky, plačtivé a srdcervoucí výlevy či schizofrenní obsese. 
Místo toho se před ním otvíral tklivý, nádherný příběh dvou zamilovaných lidí. Ema hravě fabulovala místa, postavy, byla vtipnou vypravěčkou, citlivou pozorovatelkou. Události na sebe plynule navazovaly. Čtenář musel chtě nechtě sympatizovat s oběma hrdiny, prožíval každé jejich setkání, každé krátkodobé odloučení a se zatajeným dechem očekával rozuzlení každé dokonale vypracované zápletky.

Byl jsem jak omámený, četl a četl. Po nocích, potají v práci.

Příběh ho polapil a pak zlehounka unášel na vlnách fantazie, radosti i smutku. Ten popis pařížského pobytu! Té atmosféry věčně tepajícího velkoměsta! Jako by procházel všemi těmi uličkami, kde spolu byli šťastni.

A přitom tam v životě nebyla! Jak může tak věrohodně vylíčit francouzský naturel, když se v životě nesetkala s jediným Francouzem?
Byl jsem zdrcen. Tohle přece nemohla stvořit slabomyslná žena! Navíc Ema, která ani před svým onemocněním čtení moc nedala. Knihy nečetla, nanejvýš noviny či společenské časopisy. Téměř celý život strávila na jednom místě. V životě z ní nevypadlo kloudné slovo a přitom píše tak dokonalým stylem. Vždyť ona stvořila precizní román – a pohřbila ho v zásuvce psacího stolu!

Dopisy okopíroval a při další návštěvě matky je nenápadně vrátil do stolu, zásuvku zamkl. 

Zatímco Ema přichází z nemocnice uzdravená, klidná a vyrovnaná, její nejbližší příbuzný chodí s kruhy pod očima. Roztěkaný, nervózní a podrážděný. Ideální adept na další diagnózu schizofrenie v rodině. Vůbec se v sobě nevyzná. Chvílemi má pocit, že byl podveden, jindy sestru ve skrytu duše obdivuje.

Ema se chová k Ríšovi stále stejně. Čisté dopisní papíry převezme s dychtivým výrazem, vysouká ze sebe pár svých charakteristických vět a mile se usměje.

Nemůžu ji odhalit nebo něco vyčítat, poznala by pravdu. Jak mám vědět, že s námi nehraje falešnou hru? Její vnitřní svět oplývá fantastickými vizemi a přitom se nedokáže vyjádřit navenek.








Zařazeno v kategorii Dopisy, Nejlepší z webu, Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička