Dopisy 3/4


24. února 2011, autor Eva,



Ať nahlížel na problém z jakékoliv strany, nedovedl si vysvětlit vůbec nic. Ema uzavřená ve svém já, ztratila schopnost komunikace s okolím a přemíru citu předávala pouze neosobnímu papíru.
Kromě prvotní zvědavosti měl Richard kdesi v podvědomí zasunutý ještě jeden důvod, proč si nechal Eminy výtvory okopírovat. Původně nejasná představa v jeho mysli postupně vykrystalizovala.
Dopisy považoval za jakýsi nevybroušený diamant, jemuž je třeba dát pouze správnou formu a tvar. Rozhodl se vytáhnout na svět pohrobka, vyzdvihnout ho na trůn a ověnčit korunou.
Večer co večer usedal k počítači a „tvořil“. Román o lásce krásné Laury a oddaného Marcela. Jméno milence ponechal, hodilo se tak nějak do stavby příběhu. Laura mu připadala vznešenější. Navíc si pod tím představoval subtilní, fatální bytost, a ne usmolenou, kajícnou Emu. Něco částečně přepracoval, avšak osou i páteří díla zůstávaly dopisy.
Dáša byla zvědavá, co neustále sepisuje, a tak jí namluvil, že se to týká jeho práce. Počítač si ochránil heslem, aby se k jeho dílu nikdo nedostal.

Jedinou starost mu dělal závěr, nevěděl, jak román ukončit. Dumal, bádal, přepisoval, vymýšlel a zase mazal. Nakonec se nechal inspirovat slavnými spisovateli a jejich mileneckými dvojicemi. Ani tady se tedy nenaplnil osud romantické lásky a Richard nechal mužského hrdinu v závěru příběhu tragicky zahynout.
Byl „pilný“ autor a během čtyř měsíců spatřil světlo světa román s prostým názvem Příběh. Nyní zbývalo předat rukopis renomovanému nakladatelství a skrýt se za pseudonym. Vymyslel si jméno Václav Vacek. Richard Kellner by sice znělo úderněji a řízněji a lépe by se vyjímalo na přebalu knihy, ale co naplat, musel být opatrný. 

Co následovalo, neodhadl ani sám pan Kellner alias Vacek. Román se vyšplhal mezi nejúspěšnější bestsellery a Václav Vacek se postavil po bok známým autorům. Půvabná Laura se stala idolem mužů, ženy vzdychaly nad mužností a šarmem pozorného milence Marcela. Dokonce i kritici, kteří většinou snahy nových autorů považovali pouze za druhořadé čtivo a bránili se tyto pokusy řadit mezi skutečnou literaturu, se o Příběhu vyjadřovali v superlativech a nasadili mu punc jedinečnosti a světovosti.
„Nový Johannes Mario Simmel“, „Dumas 21. století“, hlásaly kulturní rubriky deníků.
Literární listy věnovaly novému autorovi obsáhlou recenzi. Zde aspoň výňatek: "Prvotina Václava Vacka se vyznačuje překvapivou stylizací, originální větnou stavbou. Brilantní sekvence odhalují dokonalou znalost lidské psychiky. Tento jímavý a něžný příběh dvou lidí je prost jakékoliv kýčovitosti či laciné sentimentality, ke které většina románů tohoto druhu směřuje. Dílo je nadmíru čtivé, vzrušující, přesvědčivé. Je to ojedinělá perla v záplavě děl, zabývajících se nevěrou, problematickými manželskými vztahy, mizernou výchovou či pokleslou morálkou.“
Za slabší místo považovali kritici pouze pasáž, kterou nový spisovatel vytvořil sám, a to tragickou smrt Marcela.

Richard Kellner, do té doby průměrný a nenápadný úředníček, se stal bohatým a v úzkém kruhu zasvěcených přátel i slavným. Jeho raketová a slibná romanopisecká kariéra však měla neobvyklý a nečekaný průběh. Nikdo nedokázal pochopit, proč on, taková spisovatelská hvězda, setrvává ve svém nudném zaměstnání a vykonává tak nezáživnou práci. Každý jiný by v jeho případě zůstal na volné noze a psal další román, jméno už měl a finančně vystaráno také.
Jenom sám autor věděl, že toto je jeho první a poslední heroický čin na poli literatury, že se nestane stálicí a je pouhou kometou. Samozřejmě mohl zůstat doma a tvrdit, že další trhák je na cestě – vždyť Joseph Heller měl odmlky mezi svými romány až dvacet let. Byl si však dobře vědom, že peníze za honorář se jednou rozplynou a jemu zbude zas jen ta suchopárná úředničina vylepšená občasnými reedicemi. Proto tvůrce veleúspěšného Příběhu odrážel útoky novinářů, odmítal pozvání na besedy, nemluvě o televizi.
Vznikaly nejrůznější fámy a dohady, nikdo však nepronikl aureolou tajemna, které se kolem spisovatele Vacka postupně vytvářelo. Skutečný Richard Kellner zůstával skryt v anonymitě, nikdo nevěděl nic o jeho rodině, jeho životě. A to všechno z jednoho jediného důvodu, kvůli jedné jediné osobě, jíž byla jeho nic netušící sestra. Výčitky svědomí se proměnily ve strach, strach z prozrazení a tento strach se pozvolna měnil v nenávist. Začal Emu nenávidět, ohrožovala jeho úspěch, jeho budoucnost, bezstarostný život. Ema se stala persónou non grata.

Podnikl všechny myslitelné kroky, aby se jeho román mamince a sestře nikdy nedostal do rukou. Maminka mnoho nečetla, spíše se věnovala zahrádce a nejvíce své nesamostatné dceři. Na vesnici se s nikým nestýkaly, Ema kvůli své nemoci, matka kvůli nemoci své dcery. Jakmile se knižní novinka objevila na pultech knihkupectví, Richard raději sjezdil všechny dosažitelné obchody v okolí rodiště a knihy skoupil. Byl to finančně nákladný zásah, ale co by člověk neudělal pro klid své duše. Jakkoliv šlo o klid veskrze relativní.
Už sice nehrozilo, že by se maminka chtěla seznámit s novým autorem, zakoupila někde jeho knihu a nedej bůh, ji dala přečíst Emě. Přesto podvědomě cítil předzvěst blížící se katastrofy. Vychutnával si obdiv manželky a blízkých přátel, někde vzadu však cosi číhalo. Vězelo to tam a nechtělo se ztratit. Pronásledovaly ho nepříjemné vidiny.
Představoval si titulky v novinách obviňující ho z plagiátorství, podvodu a krádeže. Byl si jist, že zatímco pochvalné kritiky byly otištěny uvnitř deníků, odhalení pravdy by se vyšvihlo na titulní stránky. Dopředu cítil pohrdání uměleckých kruhů, výsměch přátel. Ztratil by lásku své ženy, důvěru dětí. V noci ho strašily sny o lynčování a ráno se probouzel celý rozlámaný jako by jeho tělo skutečně ztýraly důtky.
Možná všemu přikládal mnohem větší význam, než by si ve skutečnosti zasloužilo, lidé mají mnoho jiných a důležitějších starostí. A tak Richard, sebestředný slaboch, postavil svůj problém na piedestal a nehodlal jej hned tak sejmout.







Zařazeno v kategorii Dopisy, Nejlepší z webu, Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička