Vězení a vozík jsou pro každého – 4. kapitola


4. ledna 2017, autor Hedvika,



4. kapitola
Život je to, co vydržíte…
 
Následující události nabraly na obrátkách. Výsledky z magnetické rezonance negativní, ráno výsledky z CT mozku taktéž negativní. Potěšilo mě, že aspoň hlavu mám v pořádku, tedy fyzicky, blbost se tam neobjeví.
„Budeme vám muset udělat lumbální punkci,“ sděluje mi doktorka, „vysvětlím vám, jak to bude probíhat.“
Odvětím, že vím moc dobře, o co jde. Mám totiž Milušku. Miluška je kamarádka, známe se přes třicet let, je neuroložka a těžko bych hledala někoho pracovitějšího než je ona. Jako většina ženských, když se sejdeme prodrbeme rodinu, děti, chlapy a skončíme vždy u práce.
Za ta léta sem si vyslechla plno příběhů a v hlavě mi blikne, jak zkolaboval pacient, když před uvedenou lumbálkou doktorka směrem k mladšímu doktorovi prohlásila: „Tak si to pojďte zkusit, kolego.“
To si totiž lehnete přes postel na břicho, bodnou vám do páteře jehlu a odcucnou trošku mozkomíšního moku k prozkoumání, jestli tam nemáte nějaký hnus. A pak musíte pár hodin ležet na zádech, ani se nehnout, aby to s vámi neluplo úplně.
Je to divný, ale začíná mi být nějak všechno jedno. Probíhalo to přesně tak, jen se nedostavila ta příšerná bolest, kterou jsem očekávala. Ležím ani se nepohnu a v hlavě mi neprobíhá vůbec nic. Když přišla doktorka a sedla si na vedlejší postel, bylo mi jasné, že je zle.
„Máme výsledky. Máte Guillan Barreho syndrom. Je to autoimunitní onemocnění. Zjednodušeně řečeno, váš imunitní systém vyrobil bílkovinu, která napadla periferní nervový systém. Nejsme na tohle onemocnění tady uzpůsobení, jediná léčba, která na to existuje, je plazmaferéza, to je výměna plazmy. Už jsem volala na jednotku intenzivní péče do Prahy, tam mají s tímto onemocněním nejlepší zkušenosti. Sanitka je objednaná, sestřička vám zabalí a za chvílí pojedete.“
Ticho. Nevím, co mám říct. Když odešla, volám manželovi, přeříkám mu slova doktorky a mám jedinou starost, a to, aby mi stačil dovést cigára. Později, a teď mi slovy klasika: Laskavý čtenář promine…, ale slovo Později, budu muset používat častěji, mi manžel vylíčil tu ostudu, když na JIP vytahoval z tašky patery cigára. Ale stihl to.
Do Prahy je to co by kamenem dohodil a saniťák si občas houknul, tak se ani nestačím vzpamatovat z nastalé situace. Z vozíku vidím při příjezdu do nemocnice jen zdi a strop, tak ani nevím, jak to slavné zdravotní zařízení vypadá. Pokoj je hezký, ležím u okna, sestřičky vypadají taky příjemně. Přijdou mě prohlédnout dvě sympatické doktorky, vysvětlí mi, že dostanu dvě maximálně tři výměny plazmy, bude to obden a to by mělo zabrat. I když už nohy přestávám úplně cítit, uklidní mě to. V duchu to odhaduji tak na čtrnáct dní maximálně. Ó, jak jsem byla naivní a neznalá této nemoci.
Následující den mě vezou na tu zachraňující plazmaferézu. Nabodnou mi ruce, ptají se, jestli chci pustit televizi naproti posteli nebo nějakou muziku. Nechci nic, protože jsem pořád unavená a chce se mi spát. Dodnes nevím, jak dlouho to trvá, hodinu, dvě hodiny, nepamatuji si to. Odpoledne mi ochrnula půlka obličeje.
Další den mám návštěvy. Dcera, která přišla hned po obědě, se pořád dívá na protější postel.
„Mami, naproti leží Lenka, co jsem s ní chodila na základku a na turisťák. To je určitě ona. Ji prý zmlátil manžel.“   
A začne mi líčit přímo úděsnou historku. Odpoutávám se od svého neradostného stavu a nemůžu pochopit, že chlap může dobít ženskou tak, že zůstane ochrnutá. Sestřičky ji právě posadily do křesla, sedí v něm schoulená, bezmocná, drobounká, jako uzlíček kostí a kůže. Dcera jde za ní a snaží se s ní domluvit, ale moc to nejde, protože Lenka vydává jen zvuky. Od té doby, pokud ještě můžu zvednout ruku, se snažím na ni alespoň zamávat. Myslím, že většinou to funguje u člověka tak, že pokud vidí někoho, kdo je na tom podstatně hůř než on, tak svoje trápení přestává vidět úplně černě. A ta holčina naproti, je na tom proklatě hůř než já. Mnohem Později ji potkávám v rehabilitačním ústavu. Jezdí sama na vozíku, odstrkuje se jednou nohou, přibrala, trochu i mluví, ale sama se nenají. Když se mě chlapi ptali, co se jí stalo, a já jim vylíčím sadistické drama, tolik sprostých slov, tolik způsobů mučení, které se sneslo na dotyčného psychopata, jsem nikdy neslyšela.
Jsem po druhé výměně a ochrnula mi druhá část obličeje a přestávám cítit ruce. Začínám se propadat do naprosté apatie.
Třetí výměna. Už skoro nic nevnímám a nemůžu se pohnout. Čtvrtou již vůbec neregistruji, jen matně vnímám, že se mě někdo snaží nakrmit, ale nejde to. Nemůžu polykat a jídlo mi stéká po bradě.
Dostávám strašný, přímo děsivý pocit, že nesmím usnout, protože kdybych usnula, někdo mě zabije. Snažím se ze všech sil udržet otevřené oči, přemáhám malátnou slabost, bojuji s touhou po slastném a vysvobozujícím spánku. Ale strach je silnější. Mnohem Později budu si dokola rozebírat, co byla skutečnost a co halucinace nebo zápas o život.
Sestry mě přišly odvést, že s nimi kamsi poletím. Je noc a vyhlížíme na obloze letadlo, které je už v dáli slyšet. Místnost, kde čekáme je prázdná, jen rozdělená napůl sklem. Všude je tma, jen je slyšet příšerný řev motorů, až najednou se za sklem objeví ohnivé zážehy. Všichni začnou pobíhat, převlékat se do skafandrů, poutat do křesel, která někdo prostrčil skrze sklo. A znovu rachot startujícího letadla, které je na dosah ruky. Najednou vše ztichne, je naprostá tma a já nevím, jestli už letíme nebo si to rozmysleli a nechali mě tady samotnou.
Po čase se znovu objevují sestry a sdělují mi, že tentokrát poletíme pro jistotu vrtulníkem. Opět je noc, ale opravdu mě na nosítkách kurtují ve vrtulníku a letíme. Objevují se tam i doktorky, které mě přijímaly, a začínají se dohadovat, co se mnou.
Je mi zle a bojím se. Nemůžu vůbec nic dělat, tak jen čekám, jak o mně rozhodnou. Někde přistáváme a převážejí mě do místnosti, kde je víc nemocných lidí. Mě si nikdo nevšímá. Všichni se smějí, pobíhají sem a tam a já se snažím alespoň pohledem někoho přivolat k posteli.
Mám hlad, žízeň a chce se mi spát. Oknem vidím sníh a mám pocit, že jsme někde na horách. Všude jsou stažené okenice, aby prý nebylo vidět, že jsme tady. Vše se děje tajně a já se začínám smiřovat s tím, že tady umřu.
Najednou začínají všichni odcházet, sestry mezi sebou šeptají a narychlo balí všechny věci a přístroje. Já ležím v koutě a nikdo si mě pořád nevšímá. Za naprostého ticha vyklidili celou místnost a odešli. Zapomněli dovřít dveře a já si uvědomuji, že to je moje poslední naděje. Vší silou se pošupuji kousek po kousku po lehátku. Vím, že musím spadnout na zem, ale nějak to neřeším, protože jinak bych se odsud nedostala. Padala jsem i s vozíkem, pod kterým jsem uvízla. A zase se sunu po milimetrech, abych se dostala k těm otevřeným dveřím. Asi byl slyšet hluk, který jsem dělala, ale kdosi ty dveře otevřel, přikryl mě dekou a někam mě odváží. S hrůzou zjišťují, že se pro mě vrátili.
Znovu letíme a tentokrát se vracíme zpátky do nemocnice. Mají prý plno, tak postavili venku jakýsi cirkusový stan, přivázali mě k posteli a zase odešli. Je tu plno rekvizit, masek a loutek, jako v divadle. Už opět ztrácím naději na nějaké vysvobození, když tu se objevuje moje dcera. Drží mě za ruku a slibuje, že se o mě postará a všechno zařídí. A opravdu mě převáží do malého domečku s tím, že se dala do sdružení žen, které se stará o nemocné lidí. No hurá, mám vyhráno!
Usmívám se, i když vidím její kolegyně a připadají mi hodně divné. Chodí oblečené do dlouhých říz, jako kdysi v Římě, mají podlouhlý, protáhlý obličej, vysoká čela, která mají tetovaná od spánků až ke kořenu nosu. Vůbec se mi nelíbí, ale mám tu Šárku, tak jsem v klidu. Stará se o mě, ale pořád odbíhá, prý se školí, aby ji vzali trvale mezi sebe. Snažím se jí to rozmluvit, ale nevydám ze sebe ani hlásku.
Je zase pryč, když přijdou její kolegyně s tím, že mě vezmou s sebou na výlet k moři. Mám radost, tak ani nepřemýšlím nad tím, že je to dost podivné. Jedeme autem a netrvá to dlouho, když se před námi otevře nádherná, modrá mořská hladina. Cítím teplo a slanou vůni a je mi blaze. Ale jen do chvíle, kdy se dozvím, že musíme do jejich mořského centra. Vtáhnou mě do vody a skoro bych se utopila, kdybychom pod hladinou zůstaly jen o chvilku déle. Před námi se objevily schody, po kterých mě vytáhnou do úchvatného paláce, před kterým stojí krásná, ale zle vypadající žena. Poručí jim, aby mě položily na zem a držely mě. V tom ucítím strašnou, palčivou bolest v rameni, pak v lokti, pak v zápěstí. Je to, jako by mě pálily železem. Když mě konečně pustí, jsem tak vysílená, že mi jen bolestí tečou slzy.
Pak mě odvezou zpátky, objeví se Šárka, ale vypadá už stejně jako ony. Snažím se jí říct, co mi udělaly, ale nerozumí mi. Je hodná, stará se o mě dál, jen nechápu, proč se spolčila s takovými bestiemi.
Už mají místo v nemocnici, tak mě převážejí zpátky, ale na jiné oddělení. Je tam plno cizinců, mají svoje soukromé, i když prosklené místnosti a sestry opět pečou s nimi, a mě si zase nikdo nevšímá. Na terase, na kterou vidím z postele, posedávají, klábosí a připadá mi, že jsem opět svědkem spolku, který provádí mně nesrozumitelné rituály. Občas zaslechnu úryvky hovoru a domnívám se, že chtějí ukrást část drahého vybavení a utéct. Všemu začíná velet jedna z doktorek, která mě při příjezdu do nemocnice přijímala. Situace se začíná vyjasňovat a mně dochází, že to je boj dvou doktorek, o nadvládu v nemocnici. V noci se v tichosti všichni balí a do připraveného auta stěhují věci. Když odjedou, tak zůstávám v rohu pokoje opět sama. Ale ne na dlouho.
Přichází jeden z mladých doktorů a sestry, které neznám. Po chvíli se strhává hádka a doktor začíná udílet rozkazy, co má kdo dělat. Vůbec si mě nevšímají a dohadují se, jakým způsobem celé oddělení zlikvidují. Ozývá se slabá rána a místnost se začíná naplňovat kouřem, který se plazí po zemi jako had. Já raději zavírám oči, nadechnu se a snažím se zadržet dech. Slyším rámus kolem sebe a sestru, jak křičí na doktora, ať první zastřelí mě, ať nezůstane žádný svědek. Když vše utichne, někdo mě přenáší do jiné postele.
 
Když otevřu oči, uvidím před sebou mého mladšího brášku. Mladší bráška má dva metry a sto deset kilo.
„Chtěli mě zastřelit, dostaň mě odsud!!!“
Z úrovně postele mi připadá ještě větší a já v tu chvíli do něj vkládám veškeré naděje.
„Ségra, já ti nerozumím, ale kašli na to, já se o všechno postarám, ničím se nezatěžuj, bude to v pohodě.“
Stoprocentně věřím, že udělá vše, co bude v jeho silách, aby mi pomohl.
„Přivezl jsem ti talisman, dám ti ho na okno, abys na něj viděla.“
Když se otočím, mám před očima malou, černou, vyřezávanou hlavu. Dlouho se na ni dívám, než mi jakoby ze snu dojde, že byli se švagrovou na dovolené na Bali a že je to asi nějaký bůžek.
„Jdu za doktorem a za chvíli se vrátím.“
Přestává mě opouštět ten příšerný strach. Najednou si uvědomím, že mě nesnesitelně bolí každý centimetr těla. Je to úplně neznámá bolest, jako bych neměla žádnou kůži.
 
Od té chvíle mi začínají před očima probíhat nesouvislé a na sebe nenavazující úryvky děje. Je to jako na přeskáčku poslepovaný film, s kterým si nikdo nedal tu práci, aby se podíval, co to vlastně lepí dohromady.
„Ségra, mám nápad! Já se tě budu ptát a ty jako odpověď budeš zavírat oči. Zavřený bude ano, když je necháš otevřený, tak to bude ne.“
Zavřu oči s tím, že jsem to pochopila.
Pak se objeví dcera a před oči mi přistrčí abecedu.
„Mami, máme vyhráno! Když budeš chtít něco říct, budu ti ukazovat písmenka, a když dojdeme na to, které tam patří, tak mrkneš.“
Kdo tohle nezkusil, neumí si ani ve snu představit, co je to za masakr. Vší silou se snažím sestavit v duchu co nejjednodušší větu a pak jedeme. ABCDmrk a znovu ABRDEmrk a znovu ABCDEFGHCHIJmrk, je vysilující úkol pro obě strany.
Většinou se tázající s údivem v očích ptá na úplnou blbost: „Ty chceš prát????“
V tu chvíli nepříčetně zuřím! Mrkala jsem přesně, kde jsem chtěla, nechápu, že tomu nerozumí, nebo, proč si to nepíšou! Někomu šla tato komunikace líp, někomu hůř. Dcera se rozplakala, že je ta blbá, co nic nechápe.
Manžel prohlásil, že už mě nebude tak rozrušovat a nebude za mnou chodit.
Bratr šel na to vědecky. Nechal si vytisknout krásné stříbrné kartičky s dvojicí písmen a vysvětlil mi, jak by to mělo fungovat.
Třeštila jsem oči a mrkala jak o život, a když jsem skončila s tím, co jsem chtěla sdělit, pro změnu vytřeštil oči on a zahlásil: „Cóóóó?????“
Když se na mě podíval, a já na něj přes vysílení upírala pohled ve stylu: Jseš úplně tupej!!!!, vyřešil to po svém: „Hele ségra, vyser se na to, řekneš mi všechno pak,“ a začal mi vyprávět to, co chtěl.






Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Vězení a vozík







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička