Drákulka – kapitola 2/3


12. března 2015, autor Eva,



Radim vešel do kuchyně zrovna, když Monika připravovala bramborové placky. Trefila se mu do chutě, neboť „maso“ se mu začalo zajídat. Také jej trápila barva pleti, jelikož pomalounku získával lehce nazelenalý odstín. Monika měla stejný problém. Snažila se aspoň svou nedomrlou tvářičku maskovat silnou vrstvou krycího make-upu. Postupně přešli na bezmasý jídelníček, protože cokoliv z masa jim způsobovalo nevolnost. 
„Když jdu kolem masny, je mi úplně na blití,“ svěřil se ženě.
„Taky už nemůžu chodit na jatka…. “ přitakala Monika a tím naznačila, že Drákulka má s krví šlus a bude si muset vystačit s obyčejnou vodou.
To však rozmazlenou Drákulku zaskočilo a z trucu spáchala sebevraždu. Když nedostávala svůj obvyklý příděl ředěné krve, vrátila se brzy do zelené podoby. Poté zcela uschla a opadala. Záhy skončila v popelnici jako trs chrastivého balastu.
 
Radim a Monika se cpali těstovinami, bramborami a rýží, chroupali mrkvičku, kedlubny, ředkvičky, jablíčka a hrušky, vařili si brokolici a květák, dokonce baštili top vegetariánské hitparády, a to ovesné vločky a obilné zrno i se slupkou. Byli sami sebou okouzleni a fascinováni, co vše dokážou pro zdravou výživu. Vyvolávalo to v nich nezměrné uspokojení a mladistvý elán, a jako všichni podobně napravení masožrouti začali svou dokonalost vnucovat i ostatním lidem, takže se jim začalo přezdívat „pohankový teror“. Jediné, co jim vadilo, byl ten nazelenalý přetrvávající nádech pleti. Doufali však, že to časem zmizí, stejně nenávratně jako zmizela Drákulka.
 
Jednou ráno se Radim probudil a zhrozil se, vedle něho ležela nějaká cizí zelená ženská. Při bližším ohledání zjistil, že tato zelená příšera je Monika. 
I ona se zděsila. Tohle zelené strašidlo je můj muž? Ten expert na zdravý život?
„A je to tady, Drákulka se vrátila,“ zalkal Radim.
„Co to plácáš, vždyť to byla jen blbá kytka,“ odsekla Monika
„Ne, byla to zakletá duše pralesního tvora Achuachaha, četl jsem o tom. Ty se vtělují do rostlin, a kdo je nechá zahynout, tomu se pomstí. Ze záhrobí.“
„Panebože, ty jsi magor. Přemýšlej raděj, co budem dělat, takhle přeci nemůžem do práce.“
„Nemůžem dělat nic, vůbec nic. Nemůžem nikomu říct, že jsme se kdysi přežírali masem, navíc ještě takovýmhle vod tamtý. Akorát by z nás měli všichni srandu!“
„Něco musíme udělat, přeci tu takhle nezůstanem!“ vylítla Monika.
 
Ještě dlouho se dohadovali, vzájemně obviňovali a také se divili, jak mohli být tak hloupí a té bestii na ten trik s krví a masem tak lehce skočit. Když se trochu uklidnili, zapřísahali se, že se to nikdo nikdy nedozví, ať se děje, co se děje. Toto společné tajemství si s sebou vezmou do hrobu. Leč ani vzájemná přísaha jejich zbrusu nové image nevylepšila. Smířili se s tím, že nyní budou muset nějakou dobu setrvat v zajetí domova, protože takto nelze chodit ani do práce, ani na veřejnost.
 
 Zavolali své přítelkyni doktorce Olze a poprosili ji, aby jim vystavila neschopenku u nich doma. Olga se samozřejmě dožadovala vysvětlení. Radim si narychlo vymyslel, že „jen tak blbli s chlorofylem,“ což by u biochemika nemělo být až tak velkým překvapením. Olga si o tom myslela své, ale nakonec jim vyhověla a vypsala neschopenku, neboť to byli přátelé a měla je ráda. Dokonce jim chodila obden nakupovat. Zelená barva tmavla a tmavla a Olžini pacienti se už podobali lahvím od piva. Olga to nevydržela a její profesní čest a obavy o život přátel zvítězily nad loajálností. Do bytu s ní vtrhl tým zdravotnických zřízenců, násilím vtěsnali nešťastné manželé do nosítek a odvlekli do blízké nemocnice na infekční oddělení.  






Zařazeno v kategorii Drákulka, Postřehy, Povídky, Romány, četba na pokračování





Počet komentářů na “Drákulka – kapitola 2/3” - 1


    qwetinka   (12.3.2015 (20.35))

    tak to ma zaujíma ako to skončí:)



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička