Kdo jsme

Jmenuji se Eva Hölzelová. Narodila jsem se v Hradci Králové jako Eva Blažkovičová. Z dívčího jména lze vyvodit, že mám slovenské předky.

V Hradci jsem studovala na Gymnáziu J. K. Tyla a poté obor Automatizované systémy řízení na VŠZ v Praze Suchdole.

Ihned po studiích jsem se přestěhovala za mužem do Sedlčan, kde bydlím až dosud. Jsem tu spokojená, protože ráda jezdím na kole a Sedlčansko nabízí ideální terén. Kamkoliv vyjedu, je zde krásná krajina. A lidi tu jsou celkem v pohodě.

Čtyři roky jsem pracovala v Sedlčanských strojírnách jako programátorka, rok jsem dělala počítačovou sazbu ve Ventuře pro firmu Bobo. Pak jsem odešla na volnou nohu. Překládám z němčiny a do němčiny. Přispívám také do internetových magazínů a píšu reklamní texty.

V květnu v roce 2010 vyšla moje první kniha Milánek na zabití. Tatáž kniha vyšla v roce 2013 elektronicky.

V roce 2012 jsem založila minivydavatelství pod názvem Hölzelová Eva. Původně jsem chtěla, aby se vydavatelství jmenovalo Sůvička, ale při přidělování ISBN v Národní knihovně mi bylo řečeno, že si do registrace nemohu napsat, co chci, ale pouze to, co je uvedeno v živnostenském listu. Takže jsem tam musela vepsat své jméno, i když to vypadá samožersky.

První kniha z mého vydavatelství je Vozík a vězení je pro každého od Radky Zaciosové. Dále jsem vydala několik elektronických knížek, které najdete na většině e-shopů s e-booky. V říjnu 2013 v mém vydavatelství vychází moje druhá tištěná kniha Hvězdná obloha a kniha Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo.

 

 

 

 

 

Jmenuji se Eva Moučková, rozená Božková. Narodila jsme se v Mariánských Lázních, byla jsem tátova vytoužená holka. Musím však rychle dodat, že mám 2 starší bratry. Určitě víte, co tím chci naznačit. Dětství pro mě začalo v Příbrami. Patřily k němu také procházky s tátou po Praze, kde bydlela moje babička a prázdniny v Lipenci, tehdy ještě klidné vesničky.

 

Už na základce jsem měla jasno – chci fotit. Vyučila jsem se fotografkou v Děčíně, vlastně ještě za „krále klacka“. Nastoupila jsem pak do fota. Focení svateb v ateliéru, dětí a na průkazky, a to vše ateliérním přístrojem. Pozor, dívejte se sem, nehýbat a zmačknout balónek. Teprve po vyvolání měl člověk jasno. Rychle najít adresu, napsat koresponďák, chlapec na občanku mrkl. Poté jsem pracovala ve firmě Zat (Závod automatizační techniky) jako fotografka. Po mateřské dovolené jsem nastoupila na „tišťákovnu“, rozjížděla se tam výroba tištěných spojů fotocestou. Tím jsem pronikla i do jiného oboru. Po několika letech jsem se znova vrátila do fotokomory. To už se rozjelo digitální focení a já si dlouho říkala „film je film“. Prostě to má jiné kouzlo. Dneska si to už neumím jinak představit, hlavně pro tu rychlost. Vyfotím, vidím, počítač, tiskárna a hotovo. Můžu cvakat a cvakat. Po 23 letech jsem odešla ze Zatu. Nastoupila jsem do Foto Škody v Praze. Musím říct, že mě tahle práce bavila. Mé nynější zaměstnání nebudu zmiňovat, neboť chystám velkou změnu. Asi nikoho nepřekvapím, když napíši, že ráda fotím. Jsem ráda, že mám příležitost podílet se na tvorbě Sůvičky.

 

 




Copyright © 2010 Literární net Sůvička