TIP DNE





Poutě, houpačky a přehupovačky


7. září 2016, Eva



Pouť. Dneska s ní máme spojené zejména houpačky, kolotoče a pouťové koláčky. Původní význam slova, a to cesta do nějakého svatého místa, se kamsi vytratil.


Babička, manželova maminka, je katolička. Proto jsem se jí vyptávala, co všechno ví o poutích, jak je prožívala v dětství, když bydlela v Počepicích nedaleko Vysokého Chlumce. Babička mi vyprávěla, že pouť je vlastně putování do místa, kde se stal nějaký zázrak. Poutě se konaly (a dodnes konají) vždy v den svátku světce, kterému je tamní kostel zasvěcen. Z vysokochlumeckého zámku vyšlo procesí, vepředu kráčel kněz, pak družičky, hudebníci a místní obyvatelé a za doprovodu hudby zpívali náboženské písně. Celá trasa byla posypána a vyznačena rákosem. Došli na náměstí, kde byly čtyři oltáře. Zde se poklonili a pomodlili. Poté vyrazili domů na sváteční oběd, který se skládal z řízku a bramborového salátu. Světští aneb komedianti měli své atrakce, které poutě vždy provázely, postaveny už dva dny předem.

 

Sedlčanská pouť v historickém významu je cesta na Církvičku, kde se nachází kostel Nanebevzetí Panny Marie. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, nejdůležitější mariánský svátek, církev každoročně slaví 15. srpna. Pokud tento den není zrovna neděle, tak den konání pouti připadne na první neděli po tomto datu. Tento rok bylo 15. srpna pondělí, takže datum poutě bylo stanoveno na neděli 21. srpna. Ten den měla svátek Johana, to mi přijde, že se to celkem hodilo.

 

A teď k dnešním poutím. No už to není, co to bejvávalo. Byli jsme se podívat s dětmi v pátek odpoledne a návštěvníků bylo pomálu. Na autodromu či autodráze se pohybovala jedna až dvě autíčka:

 

autodrom2

 

autodrom6

 

autodraha1

 

O nic lepší to nebylo na kolotočích, kde seděla v průměru dvě děcka:

 

kolotoc1

 

kolotoc2

 

Ani skákácí gumy nebyly moc obsazené:

 

guma1

 

Ale byl pátek, to hlavní mělo teprve přijít. Pamatuji si, když jsem byla malá, tak jakmile přijely  "houpačky", vyrazili jsme okamžitě. Na autodromu jsme si drželi místa, stály se tam fronty a neexistovalo, aby nějaké autíčko zahálelo. Totéž na řetízácích, kolotočích a dalších atrakcích, kde jsme se vyloženě rvali o místa. Dnes jsou děti zhýčkané atraktivnější zábavou, což je vlastně dobře, protože to je vesměs spojeno se sportem.

 

Přiznám se, že s poutí jako synonymem zábavního parku jsem se setkala teprve jako dospělá v Sedlčanech. V Hradci Králové, kde jsem se narodila a vyrostla, jsme žádné poutě neznali. Soudruzi pro nás pořádali pouze Mírové slavnosti, a to v rozlehlém parku, kterému se tenkrát říkalo Pionýrské sady. Dnes se jmenují Šimkovy sady a vypadají asi takto:

 

simovy-sady

 

Další sláva s přítomností houpaček a kolotočů probíhala na podzim a my Hradečáci jsme tomu říkali Dožínky, ale tak se to ve skutečnosti nejmenovalo. Soudruzi drmolili něco ve smyslu "oslavy sklizně" či "vítězství v boji o zrno", ale fakt už si to přesně nepamatuji.

 

Do školy jsem chodila na Nový Hradec Králové a tam naproti škole, hned vedle kostela, na jaře rozbili svůj "tábor" houpačkáři a pobyli aspoň dva měsíce. Určitě to bylo na delší dobu, protože jsme každoročně dostali nové spolužáky. Jak my jsme jim záviděli! Nikdo je z ničeho nezkoušel, nikdo po nich nic nechtěl, nemuseli psát úkoly, nemuseli psát diktáty a našli se i tací, kteří se nemuseli ani mýt.  Všichni jsme snili, že až budeme velcí, dáme se ke kolotočářům a budeme s nimi jezdit po celém světě a budeme se mít báječně.

 

Nejvíce nás tenkrát bavily přehupovačky. Ty jsme doslova milovali! Byly to v podstatě houpačky, které se otáčely kolem horizontální osy. Pomocí kožených řemínků nám přikurtovali chodidla k podlaze houpačky, zajistili v pase a my jsme se museli vlastní silou rozhoupat a dostat se do bodu, kdy visíte hlavou dolů a pak se překlopíte na druhou stranu. To už máte vyhráno, neboť jste se poprvé přehoupli a od tohoto okamžiku houpačka lítá kolem vlastní osy setrvačností. Nebylo to jednoduché, museli jsme vyvinout hodně energie, než jsme houpačku rozhoupali do svislé polohy. Dost často se to i nepovedlo. Pamatuji si, že lepší bylo, když jsem byli v  přehupovačce sami.

 

Dneska už přehupovačky na poutích neuvidíte. Ale jedny jsem přeci jen našla. Našla jsem video ze Svatováclavské pouti v Jaroměři z roku 2012 – Jaroměř je nedaleko Hradce Králové. Píšou tam, že jsou jediné v ČR. Tak se kochejte:

 

https://www.youtube.com/watch?v=wLaGdxbYz0Y

 

Jestli přijely přehupovačky do Jaroměře i v dalších letech, netuším. Tuším však, jak to dopadne s přehupovačkami v budoucnu, komisaři EU a jejich bezpečnostní normy je spolehlivě zlikvidují. Jako všechno, co lidí baví.

 

 

 

 

 

 






Copyright © 2010 Literární net Sůvička