TIP DNE





Grém a kaloše


24. února 2012, Eva



Moje hradecká babička vždycky chodila nakupovat do Narpy, protože se tak dříve jmenovala papírnictví. A koberce prodávali u Hainišů, textil zase měli u Brodů.  Obchody prostě nazývala po majitelích z první republiky. A nebyla sama, používalo to více Hradečáků.
 
U babičky jsem pro to měla zvlášť pochopení, protože děda měl hospodu a velkoobchod piva a komunisti mu to všechno, stejně jako Brodovým a Hainišovým, vzali. Co jsem ale nikdy nepochopila, bylo, že říká guláši „kuláš“ a galoším „kaloše“. Když jsem se přestěhovala do Sedlčan, zjistila jsem, že tady je to přesně opačně.
 
První pes, kterého jsme si pořídili, byla kolie. Už je sice několik let v nebi, ale díky ní jsem se mohla seznámit s půvabem sedlčanské mluvy.
 
„Jé, vy máte krásný štěňátko, to je gólie, že jo,“ slýchávala jsem od lidí, když jsem vyrazila na procházku. 
 
Postěžovala jsem si kamarádce Radce, že všichni říkají Daníkovi gólie a přitom je to kolie.
 
„Ale vždyť to je gólie!“ prohlásila s nevyvratitelnou logikou Radka.
 
Sedlčaňáci (to říkám jen já náplava, domorodci o sobě tvrdí, že jsou Selčaňáci) také rozlišují grém a krém. Krém je na obličej a grém na boty. Já zase udivuji hradeckým dialektem, když v krámě požaduji deset deka sekanej, jdu k doktoroj a v Praze jezdím tramvajej. Nechápu, proč se tomu pořád tak divej. To je jak vysvětlovat malýmu klukoj.
 
 

 

 

 

 

 

 






Copyright © 2010 Literární net Sůvička