Lynč


6. července 2011, autor P.F.Zarken,



Vždycky jsem chtěl být výjimečný. Mimořádně úspěšný, ke všem dobrý, a hlavně mnohými uznávaný.

To první se mi právě splnilo. Takovou zvláštnost nikdo z osady nemá. Stojím na staré židli, která je tak rozviklaná, až se divím, že ještě má sílu mě udržet. Kolem krku mám provaz a za pravým uchem mě šimrá lámací suk. Chce se mi brečet, ale nesmím to udělat. Hlavně Bill, z jehož zločinu jsem byl obviněn, by měl obrovskou radost. To on přece zabil farmáře Johansona, o němž si myslel, že má u sebe hodně prachů. Celá osada uvěřila Billovi, protože se naoko chová ukázněně. Umí kličkovat jak slizký had. Vždycky přesně ví, kdy, jak a koho pomlouvat, aby mu všichni věřili. I klanět se umí těm, z nichž něco má a nenávidí ty, kteří s ním nesouhlasí, ale nemají vliv.

Matka mně vždycky říkala, abych se modlíval. Jak by se asi, chudera, cítila, kdyby ještě žila? To by pro ni bylo hrozné. Nikdy se mi modlit nechtělo a říkával jsem, že se to naučím, až  budu nutně potřebovat. Už se to nikdy nestane. A je vůbec nějaká spravedlnost? Mohlo by se to stát, kdyby existovala? Není žádná. Nemůže být…

Najednou jsem si vzpomněl a začal – „Otče náš, jenž jsi na Nebesích,“ šeptal jsem a nevěděl, jak dál. „Ale Tobě přece, pokud nějaký jsi, by nemělo záležet na odříkávání naučených modliteb v tak hrozné chvíli… Prosím Tě, buď ke mně hodný aspoň Ty…“

„Podívej na toho mamlasa,“ Bill šťouchnul loktem do svého kamaráda. „Něco si šeptá. Jak ho znám, tak nás určitě všechny proklíná. Už ho vidím, jak se smaží v pekle.“

„Takto bys mluvit neměl,“ napomenul ho kamarád.

„Frančesko Lorenco, chceš něco říct na svoji obhajobu?“ vyslovil s patřičnou důležitostí samozvaný popravčí.

„Dobře víš, že jsem nevinen,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně a cítil jsem vlhko, které se mi dralo zpod víček. Pot po celém těle jsem si už asi ani neuvědomoval.

„Nebav se s tím vrahem!“ křikl Bill.

Rázem jsem si uvědomil, jak mi židle pod nohama se zavrzáním někam ujela a propadl jsem se.

Něco ve mně křuplo a cítil jsem obrovskou bolest v hlavě.

Ale brzy začala ustupovat.

 

Vrátil jsem se o spoustu let zpět. Sedím mamince na klíně a slyším její ukolébavku – „Spi, synáčku, spi. Zavři očka svý…“

 

Odcházím se zvláštním pocitem a nějak nejasně cítím, že brzy bude všechno jinak…







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Lynč” - 1


    Eva   (7.7.2011 (18.52))

    Přečetla jsem s chutí, povídka je napsána živě a čtivě... ale čekala jsem nějaké rozřešení, nějaký zvrat, výkon spravedlnosti...prostě mi tam chybí to klasické členění dramatu na: expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Já vím, že to píšu pořád a jsem s tím už otravná, ale bez toho ty příběhy prostě nefungují. Toto je jen střípek příběhu, i když velmi zručně a nápaditě napsaný. Zkus udělat dobrý a překvapivý konec. Čtenáři to mají rádi:-)))). Ale jak říkám, četlo se to jedním dechem.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička