Moje první voda

Říká se, že když partneři spolu přežijí vodu, přežijí pak všechno. Moji první vodu jsem absolvovala se svým mužem a chvílemi šlo doslova a do písmene opravdu o „přežití“. S přáteli, manželi Vlaďkou a Jirkou, rovněž vodou nepolíbenými, jsme se domluvili, že si sjedeme nejoblíbenější vodáckou řeku Lužnici.  Jirka chytře vymyslel, že nebudeme začínat jako tupý dav v Suchdole nad Lužnicí, nýbrž naši dovolenou v poklidu zahájíme ve Stráži nad Nežárkou, kde se nikdo nebude ochomýtat, a z Nežárky pohodlně vplujeme do Lužnice.

Bylo to v době, kdy nebyly mobilní telefony, internet, natož Facebook. Večery jsme trávili vesměs po hospodách, na televizi se nedívali, a tak jsme se nemohli nijak dozvědět, že Lužnice je rozvodněná a Nežárka na tom není o moc lépe.

Cestou do startu se zastavíme v Soběslavi na jídlo a za motorestem jdeme omrknout Lužnici. Je široká jako Labe v Hradci Králové, ale teče mnohem rychleji. 

 „Myslíš, že to je normální?“ zeptá se zneklidněně Vladěna.

„Nevím, nikdy jsem tu nebyla, asi jo,“ chlácholím ji, i když se mi řeka taky nezdá.

 Ve Stráži nás partneři opustí a odjedou ponechat jedno auto v cíli. Než se vrátí druhým autem zpět, já s Vlaďkou zatím postavíme stany a chceme se vykoupat. Stojíme bezradně na břehu a ani jedna se neodváží vstoupit do bystře ubíhajícího toku, jehož voda zaplavuje kořeny okolních stromů.

„Asi se dnes obejdu bez večerní hygieny,“ prohlásí rezolutně přítelkyně.

„Já taky, nemusíme bejt v tý Lužnici tak rychle,“ vřele s ní souhlasím.

„A chlapi by nám záviděli ten náskok.“

„Jdem radši do hospody.“

Na druhý den se nějakým zázrakem nalodíme, aniž bychom se převrhli či nám uplavala loď, jak bývá u nováčků zvykem. Učíme se přirazit ke břehu, dát kontra, apod. Po krátkém výcviku vyplouváme. Řeka nás pěkně unáší, skoro nemusíme pádlovat. Vzápětí slyšíme hrozný hukot. První jez!

„Všichni říkaj, že před jezem se to zklidní, že je to olej, ale tady to vyloženě táhne do jezu,“ poznamená s údivem Jirka.

 „Nejezdi úplně k hraně nebo nás to vcucne,“ instruuje mě Mirda, když vidí mohutný proud vody valící se do řvoucího jezu. V jeho hlase postřehnu obavy.

Při přenášení lodi mě napadají divné myšlenky. Trochu hororové.

Je mi divné, že jsme na řece úplně sami, ale nikomu se se svým postřehem nesvěřuji. Teprve za ústím Nové řeky se objevují lodě. A je jich docela dost.

Máme s sebou vodáckou mapu Nežárky a Lužnice a víme, že nás čekají velmi nebezpečné jezy. Jsou to Metel a Hamr na Nežárce, na Lužnici pak Čejnov a Dráchov. Všechny mají dole vývar, z něhož při velké vodě není úniku. U Dráchova nás průvodce zvlášť důrazně varuje, abychom jej nesjížděli. Jako důkaz nebezpečí uvádí pomníčky utonulých vodáků poblíž jezu.  

Blížíme se k Metelu. Vpravo před ním je zátočina, kde chceme zaparkovat, ale pro množství lodí nemáme kde, a tak jen váhavě obhlížíme břeh. Najednou nás strhne proud, otočí do protisměru a žene do jezu. Ten strašný pocit nikomu nepřeju!

„Makej nebo jsme tam!“ křičí na mě Mirda.

Zběsile a vší silou pádluji proti proudu, srdce mi prudce bije. Asi dva metry od hrany se nám podaří utrhnout loď a dostat do klidné vody v zátoce. Pud sebezáchovy vítězí nad přírodními živly. Protentokrát. Všichni s napětím sledovali, jak to dopadne. Uvolňují nám místo na břehu a vyptávají se, zda jsme v pořádku. Tvrdím, že mi nic není, ale třesu se strachy.

Vlaďka mi nabízí pro posilnění uzený bůček, ale ten odmítám, neboť mám žaludek jak „na vodě“. Nezbytnou pauzu vyplníme pouze cigaretou a pořádným hltem alkoholu. Pokračujeme, jsem pořád v šoku a děsím se dalšího jezu, kterým je Hamr, v průvodci označený dvěma vykřičníky. Momentálně je nesjízdný i pro největší hazardéry, neboť přes lávku, která se nad ním normálně klene ve výšce asi 1,5 m, se žene voda. Jsme skoro u břehu a já se v panice chytnu větve. Loď se zahoupe a v tu ránu jsme tam. Ač u břehu, je zde hloubka. Drápu se z vody ven, Mirda se jednou rukou drží stromu a druhou rukou drží loď. Přibíhají k němu ostatní a pomáhají ji vytáhnout. Při zápasu s lodí si pořeže prsty o límec. Zatímco mu zalepuji ruce, jakýsi kluk nám přináší pádla, která nám vylovili asi půl kilometru pod jezem.

Už nemáme chuť pokračovat a vyhledáme blízké tábořiště. Po snídani si dáme panáka na kuráž a kupujeme láhev rumu do lodi, bez alkoholu se tato voda jet nedá. Zapaluji si cigaretu, před sebou mám vodáckého průvodce.  Už umím nazpaměť, na které straně se přenáší loď u smrtících jezů a také odstavec o pomníčcích utonulých vodáků.

Většina mých přátel miluje černý humor a ani Jirka není výjimkou, a proto hned vypálí: „Ještě si zakuř, za Dráchovem půjdeš rovnou do nebe.“ Směju se, ale tam někde uvnitř mi úlisný hlásek našeptává: A co když jo?!

Pod Hamrem je Nežárka obzvlášť ponurá a nevlídná, chvílemi není poznat, kudy vede původní koryto, neboť uprostřed řeky vyčuhují stromy. Se stísněným pocitem se proplétáme mezi nimi.

„Hlavně nesmíme vjet pod vrbičky nebo se z nich nevymotáme, “ upozorňuje mě můj muž na další možné katastrofy.

 „Jako Radek s Pavlem,“ povzbudí nás všechny Vladěna a připomene nešťastnou příhodu známých, kteří se při velké vodě utopili v obyčejném potoce, když jim loď podjela pod velkou větev, která je v podstatě zavřela pod vodu. 

Po poledni přijíždíme do Veselí nad Lužnicí, kde se Nežárka vlévá do Lužnice. Pod jezem pozorujeme obrovskou kládu, kterou vodní buben postaví nahoru, chvíli drží a kláda pak s hřmotem padne do vody, kde se chvíli zmítá, než se zase vztyčí. Voda ji nepustí dál a pohrává si s ní jak s pápěrkou.

Později jsem se dočetla, že voda ve vývaru se vrací po povrchu zpět do jezu a odtéká po dně. Jediná možnost, jak se z vřícího vodního kotle zachránit, je ponořit se úplně na dno a podplavat ho. Nevím, kolik lidí, kteří se utopili ve vracáku pod jezem, toto vědělo, v té hrůze a děsu to asi málokoho napadne.

Rozhodneme se, že zůstaneme ve Veselí v kempu, neboť potřebujeme trochu relaxovat. V restauraci se seznamujeme s dalšími vodáky a dozvídáme se, že před dvěma dny v Suchdole nad Lužnicí hlídali vojáci a na řeku nikoho nepouštěli. Mnozí se proto přesunuli na Novou řeku a startovali zde.

Ležíme ve stanu a slyšíme výběrčího poplatků za stany: „Dnes ráno na Čejnově se dva utopili, asi čtyřicetiletej chlap s mladou holkou, prej otec s dcerou.“

Celá ztuhnu a do hlavy se mi zase derou pomníčky utonulých vodáků.

Chytím Mirdu za ruku a kňourám: „Já se strašně bojím.“

„Když budem vopatrný, nic se nemůže stát.“

Vyrážíme, před námi s hrůzou očekávaný Dráchov. Přestali jsme se špičkovat a jsme nezvykle zamlklí. Pomníčky mi pořád víří hlavě, psychicky jsem zcela rozložená. Po několika kilometrech slyším dobře známý, příšerný hukot jezu, který se mi zařezává do hlavy a o kterém se mi bude ještě dlouho zdát. Ještě jej nevidím. Pod záminkou, že se mi chce na malou, přistáváme u břehu cca 300 m od jezu. Odmítám se vrátit do lodi, manžel mě nepřemlouvá, a tak kanoi táhneme na šňůrách jako kačáka. Jakmile ji přepravíme pod ten hnusný odporný jez, sednu si na zem a rozbrečím se. Myslím, že se tomu říká hysterický záchvat.

Manžel si ke mně sedne a utěšuje mě: „Nebuj, z nejhoršího jsme vevnitř.“

„Radši bych vymalovala než tohle,“ ozve se Vlaďka.

Po těchto “kecech“ a loknutí rumu trochu pookřeji, takže můžu zase „do lodi vloď“.

Před Čejnovem je tabulka s nápisem: Vodáci, nejezděte jez, čeká vás smrt. A pod tím vyryto: Standa. Osvobozující smích. Kamarád Standa Smrt po sobě zanechal vizitku. Pod jezem nás však smích rychle přejde.  Jako memento se ve vývaru mele sud, zřejmě plný oblečení. Otce a dcery? Všichni mlčky přenášejí lodě a rychle pryč. Doprovází nás pouze hrozivé hučení vody.

Před Soběslaví nastane ta pohodovější část dovolené. Řeka sice teče rychleji, ale nejsou zde žádné nebezpečné a záludné úseky, a tak si můžeme konečně „vodu“ vychutnat. Končíme v Plané nad Lužnicí. Ukrutně se těším domů na takové činnosti jako žehlení či luxování, žádný adrenalin.  

Asi měsíc po tomto zážitku jsem si v jednom časopise přečetla o „zabijácích“ Lužnice, což jsou jezy Pilař, Dráchov, Čejnov a Červený mlýn. Psali, že za ten týden, co jsme splouvali rozvodněnou Lužnici, se zde utopilo sedm lidí.

Na vodu jsem nezanevřela. Od té doby jsem zažila mnoho řek a byla pokaždé mile překvapena, že když jsme se cvakli, všude jsem stačila. Lužnici jsem však už nikdy nejela.