Homo gregarius

Homo gregarius

aneb člověk obyčejný, možná prostý, nikoli však nezajímavý

           Ač se mi to jindy neříká a právě dnes ani nepíše zrovna lehce, pravdou je, že jsem už odmalička kapánek divný.

      Ne snad proto, že bych měl dvě hlavy, třetí ruku či jinou podobnou tělesnou kuriozitu – z hlediska fyziologického jsem pravděpodobně naprosto normální, průměrný jedinec druhu Homo sapiens.  Tedy alespoň pokud neberete řídnoucí vlasy, lehce slábnoucí zrak a břicho těžce jdoucí do baroka za jakési vzácně se vyskytující anomálie u muže středního věku.

          To naopak ve sféře duševna si svou průměrností nejsem příliš jistý. Nejde v tomto případě ani tak o výši mého inteligenčního kvocientu, neboť už jen skutečnosti, že jsem vcelku úspěšně absolvoval základní školu, oženil se pouze jedenkrát a doposud na mne nebyla uvalena žádná exekuce snad naznačují cosi o přijatelně zdravém rozumu. To, co mne diskvalifikuje z většinové společnosti a odsouvá do pozice bláznivého podivína je jakýsi zvláštní druh alergie, projevující se bezdůvodným a nevysvětlitelným odporem k celebritám, celebritní kultuře, připitomělým plkům a davovému nadšení pro cokoli – od sociálních sítí po Jiřího Paroubka.

 Jsem zkrátka – řekněme to narovinu – takový trochu zapšklý mrzout.

Vy se smějete, jenže já a několik mne podobných individuí trpíme. A to, prosím, doslova. Trpíme při každém zapnutí televize plné rozjařených, andělsky krásných a čertovsky „vtipných“ hvězd a hvězdiček českého šoubyznysu. Nemůžeme si v autě jen tak pustit rádio bez toho, aniž by nám některý z těch nejsvětějších českých politiků (rozumějte – někdo jako pan Kalousek) kázal své pravdy o varujícím zadlužování  našich domácností. Kdykoli otevřeme noviny nebo jakékoli webové stránky, jsme okamžitě zasypáni plačtivými výlevy alespoň jedné z mnoha chirurgicky vkusně upravených modelek, které ani napotřetí (v tomto roce) nevyšel vztah s tím dalším zaručeně pravým chlapíkem, povětšinou hokejistou, fotbalistou nebo podnikatelem.  A to ani nehovořím o cejchu pomatence, jenž je automaticky přisuzován nám všem, co neřídíme svůj život podle Facebooku.

Jak už jsem zmínil, jsem touto mírnou celebritní alergií postižen tak nějak odmalička. Neklame-li mne paměť, tak s malou výjimkou jednoho notoricky známého náčelníka Apačů nebyli mými dětskými idoly zpěváci, herci, sportovci či slovutní vědci, nýbrž někteří zcela obyčejní lidé, jenž mne doslova fascinovali svými neuvěřitelnými dovednostmi nebo užitečnými znalostmi.

         Třeba táta, který – jen tak ležérně opřen loktem o plnou nádrž nafty – dokázal za půl minuty nastartovat tři dny trucující sousedův traktor pomocí zapálených novin, přistrčených k sání motoru. Nebo můj strýc Julo, vždy dobře naložený všeuměl s věčně dýmající cigaretou ledabyle zavěšenou v koutku úst, jenž svařoval, zedničil, tesařil, obkládal a vůbec všechnu práci vykonával pouze jednou rukou, protože v té druhé prakticky neustále třímal dobře vychlazeného lahváče. Neméně fascinující ikonou mého dětství byla i sestřenice Marie, která vedle svých čtyř dětí bravurně zvládala i řízení svého bílého žihadýlka značky Fiat 127 a svým famózním řidičským uměním ne nepodobným pilotům Formule 1 strčila s přehledem všechny chvástavé chlapy do kapsy.

           Pokud předpokládáte, že alespoň v období puberty (kdy chlapy zajímá jen to jedno) a vůbec celé jakési té mladší doby telecí každého muže jsem toužebně vzhlížel k nějakým sexy celebritkám, ať už českého nebo mezinárodního formátu, musím Vás opět zklamat.  Jistě, kupříkladu takovou Samanthu Fox (pro ty mladší – zpěvačka, jejíž největší přednosti neskrývalo hrdlo, nýbrž halenka) jsem rozhodně registroval, nicméně ten pravý erotický idol jsem objevil ve spolužačce z průmyslovky Radce, která seděla v lavici přede mnou.  Ten úchvatný rozdíl měr jejího vosího pasu a vpravdě slovanských boků mne poznamenal na zbytek života – tehdy jsem definitivně dozrál v téměř výhradního „dolňáka“.  Čímž ovšem netvrdím, že mne na ženách nezajímá i to, co nosí nahoře – tedy v hlavě.

          I v následujících letech mého života jsem se s tuhletou záhadnou nemocí vypořádával vcelku v pohodě.   Možná to bylo tím, že mezi čundráky v lesích či amatérskými muzikanty ve sklepě starého, omšelého vesnického kulturáku mnoho celebrit nebo přemoudřelých narcistických postaviček nepotkáte. Kupodivu jsem celé to krásné období mládí – stejně jako mnoho dalších mých vrstevníků – přežil i bez bundy od Adidasu, parfému od Davida Beckhama, dvoujádrových procesorů, MP3, DVD, MMS, ICQ, VIP zpráv i kroužků v nose a volně přešel do dalšího životního levelu.

       Dnes už mohu s přesvědčivou jistotou říci, že jsem s onou celebritní alergií naprosto vyrovnán a nijak mi nepřekáží v plnohodnotném životě.  Nemám sice desítky facebookových přátel (nikdy jsem tam neměl profil), ale zato mám jednoho skutečného, s nímž občas vyrážím na hory nebo vandry (do té přírody, kterou ostatní vídávají na svých televizích) a se kterým si bez řečí vzájemně pomůžeme, pokud to ten druhý potřebuje (tj. neposíláme si účty ani sms-ky s průhlednými výmluvami).  Legrace si užívám do sytosti i bez Leoše Mareše nebo Petra Novotného juniora, poporodní nadváha českých krasavic mne netíží a dcery Karla Gotta nepočítám. Snad jen Agáta Hanychová mne nenechává lhostejným – kdykoli ji někde zahlédnu, nutí mne cosi myslet na pořádný kus hovězího.

          Býti kapánek zapšklým mrzoutem není zas tak velký handicap, jak by se Vám mohlo zdát. Má to i své výhody – mimo jiné Vás například neotravují prostoduchá individua (nemají si s Vámi o čem povídat), neumačká Vás dav bláznivých puberťáků ve frontě na podpis svého idolu ani se nemusíte povinně dojímat nad rozkošným miminkem missky z roku 2004. Ušetříte i spousty peněz za bulvární tiskoviny či nepostradatelné „cool“ věcičky jako například blikající prasátko coby nejnovější doplněk mobilního telefonu nebo  „in“  hodinky s ciferníkem zvícím velikosti standardního cédéčka. Nemusíte také marně pátrat ve své slábnoucí paměti, ve kterém díle  které řady a s kým že to vlastně podruhé otěhotněla jedna z hrdinek Ordinace v jakési barevné zahradě.

          Tímhle mrzoutstvím dostáváte dar vidět v prostém, obyčejném člověku hvězdu dne, večera nebo alespoň drobného, všedního, prchlivého okamžiku. Svůj čas a energii můžete věnovat pozorování všedních i nevšedních, někdy legračních a jindy obdivuhodných postaviček, které procházejí Vaším životem. Obohacují Vás o jiné pohledy na život, na svět, přidají pár trefných postřehů i osvědčených rad a někdy Vás svým příkladem varují před slepými uličkami. Za to vše nic nežádají –  nemusíte jim posílat sms-ky na číslo 906 06 09 (pozor, naposledy opakuji – 906 06 09), natož aby Vám vnucovali své retušované plakáty, prodávali deset let staré fotky s neurčitým klikyhákem nebo vstupenky na estrádní večer plný prudce veselých příhod z natáčení.

        Určitě jste už někdy byli na nějakém večírku, oslavě kulatin, plese, svatbě či podobné společenské události plné zdánlivě nevýrazných, šedivých, nudných a nezajímavých figurek. Takovéto akce jsou tou nejlepší příležitostí začít koketovat s umírněným mrzoutstvím. Spolupracovníci, sousedé, známí i neznámí, tety, dědečkové a babičky, bratranci nebo sestřenice z  „druhého kolena“ a vůbec celá tahle pestrá směsice obyčejných lidiček je totiž při správném úhlu pohledu naopak velice zajímavá a inspirativní.

          Tak například už jen příchod každého jednotlivce na takovou sešlost nám mnohé naznačuje. Počínaje rychlým a nenápadným začleněním do davu s  projevy mírného červenání tváří (to pak dotyčného předběžně zařadíme mezi introverty, stydlivky nebo doposud střízlivé) až po nepřehlédnutelná, halasná entrée, jimiž nás obšťastňují silně egocentricky zaměření jedinci, lidoví komedianti a několik donedávna introvertů, jež svou přirozenost jaksi předem potlačili třemi panáky kvalitního alkoholu v předsálí.  Ti největší borci – toužící být středobodem celé oslavy či večírku, ne-li samotného vesmíru – přicházejí zásadně o deset minut později, přesně  uprostřed úvodních projevů.

         Pokud budete náhodou účastni oslavě narozenin, svatební hostině nebo podobné rodinné události, nenechte si ujít jednu z nejzajímavějších disciplín dne, což jsou samotné gratulace. Zcela jistě uvidíte a uslyšíte naprosto vyčerpávající přehled povah, způsobů a eventualit v této kategorii. Od na půl huby proneseného „všeho nejlepšího“, přes zaručené rady těch starších a nepochybně moudřejších (buď taková a maková, nejlépe něco jako já!), až po sáhodlouhé, rádoby vtipné a stokrát omleté básničky z maminčina starého deníčku. Zejména významné kulatiny jsou – pro některé obzvláště těžké případy – vhodnými příležitostmi k téměř existenciálním monologům ne nepodobným divadelnímu představení za doprovodu rozmáchlých gest, hysterických výkřiků a potoků slz.

      Jakákoli společenská událost je pro určité jedince zároveň vítanou záminkou pro všemožné exhibice. Potřebují se snad pochlubit novým kožichem, autem, halenkou od Diora nebo neuvěřitelnými zážitky z dovolené na Kanárech? Vědí, že vskutku nenajdou lepší příležitost.

      Udělají si malou kožichovou promenádu (z předsálí volným krokem ke stolu, prohodí pár slov nebo pohledů se všemi přítomnými, potom ladně otočí a zamíří přes kuchyň a kancelář vedoucího zpět), nechají na halence nenápadně trčet štítek či okatě cenovku (jejda!), troubí jako zběsilí při příjezdu i odjezdu (a nezapomenou pedantsky přeleštit kliky měkkým froté hadříkem) a jakoukoli diskusi začínají větou:

          „To když jsme byli na Kanárech…“

          Protřelí a životem ostřílení koumáci pak na to chodí nenápadnou oklikou, kupříkladu naoko pohoršeným sdělením:

        „No představ si to, musela jsem si koupit tyhle kozačky za pět tisíc, protože nějaké jiné solidní a hezké v mém čísle fakt nikde nejsou …“

        Podobně si zkusí – třeba jen tak mimochodem, mezi řečí – postěžovat, jak je jim smutno, jelikož dcerka se dobře provdala do Itálie (zeťák je opravdu fešák!) a syn za nimi také nejezdí, protože veleúspěšně podniká (má už tři auta a čtvrtou ženu) a nemá vůbec na nic čas.  A když se takových exhibujících koumáků sejde v kolektivu více, je radost poslouchat, kterak se trumfují navzájem.

        Žádná sešlost se rovněž neobejde bez velmi populární VIS alias Vzájemné Informační Služby.  Poněkud nelichotivě, ale lidově je to zváno drbárnou. Bývá to svým způsobem silně schizofrenní záležitost – nikdo to prý nemá rád, ale všichni se toho účastní.

        „Víte, že Pepík nedostal to místo ředitele?“

        „Tu bouračku zavinila Mahulena, říkal to náš soused, co má kámoše u policajtů!“

        „Nikomu to neříkej, ale ta jeho matka prý děsně pije!“

       Kolikrát se třeba nestačíte divit, jak je ta Vaše postarší, mírně nahluchlá a nenápadná tetička, jenž prakticky nevychází z domu perfektně informována o celé široké rodině včetně Vaší nové přítelkyně, kterou dnes viděla poprvé v životě.  Jen ze zdrojů VIS se můžete dozvědět překvapující informace o zdánlivě prostoduchém, v koutku tiše sedícím bratranci Břéťovi, který se jakýmsi záhadným řízením osudu stal už před pár lety poměrně úspěšným básníkem.  Ač se samotná drbárna obecně netěší příliš dobré pověsti, musíte uznat, že je vcelku přínosná, protože se (různými oklikami) dozvíte hodně zajímavých věcí i o Vás samotných.  Leckdy i to, co o sobě sami ani netušíte.

      Mezi těmi prostými, obyčejnými lidmi v rámci jakýchkoli společenských událostí najdeme i postavy jakoby vystřižené z hollywoodských filmů, většinou komedií.

         S velkou pravděpodobností se jako první projeví typ takzvaného falešného hráče. Přátelské objímání, úsměvy od ucha k uchu, ale do vší té lásky zároveň hlasité, podpásové poznámky typu:

          „Vidím, Alice, že si pořád udržuješ skvělou postavu – jsou to přece ty šaty, co jsi měla před třemi lety na mé svatbě, ne?“

         Pro dámu téměř smrtelné faux pas, byť to není žádná celebrita. V případě příliš citlivé ženy to pro ni obvykle znamená konec večírku, ty o něco málo silnější si odskočí chvilku poplakat někam do ústraní. Jen vyrovnané a opravdu silné ženy umí takového falešníka lehce vyprovodit několika nepublikovatelnými slovy do patřičných míst.

         Kouzelné – a mezi falešnými hráči velmi oblíbené – jsou rovněž kamarádské šťouchance dle vzoru:

         „Ty pořád piješ ten Fernet, Karle? Myslel jsem, že se na něj nemůžeš už ani podívat po tom  loňském podnikovém večírku, jak jsi tam poblil servírku a urval umyvadlo…“

        Takováhle poznámka u slavnostní tabule před desítkami spolustolovníků dovede proměnit průměrného muže v nadprůměrně rudého raka. Někteří dotčení neunesou tíhu trapného okamžiku a bez velkého přemýšlení (podle vzoru akčních hrdinů) poskytnou falešnému hráči rychlou a pádnou odpověď ve formátu zaťaté pěsti.

        Druhým téměř hollywoodským týpkem bývá (povětšinou) muž, pro nějž mají nejpříhodnější pojmenování bratia Slováci.  Říkají mu Ten, čo požral všetkú múdrosť.

          Všude byl, všechno zná a všechno umí.

         Chápe úplně samozřejmě všechny technické náležitosti stavby jaderného reaktoru (makal totiž v Temelíně), levou zadní zvládá námořní navigaci (byl před pár lety v Chorvatsku na jachtě a vzal to za kapitána, který dostal mořskou nemoc) a tetičce Rozárce uštrikoval minulý týden v sobotu nádherný svetr (z mohéru, protože měla narozky).

       V žádném případě nemůžete takovému člověku nikdy oponovat, nechcete-li se ve společnosti dobrovolně a naprosto znemožnit. Nejpozději po druhé větě Vás totiž dokonale uzemní prohlášením o nejnovějších poznatcích z oboru, zkušenostmi z třicetileté praxe nebo zaručenými zprávami z Wall Street.  Pokud byste se ve srovnání s takovou kapacitou cítili jaksi méněcenní, není nic jednoduššího, než opatrně rozhodit sítě staré dobré Vzájemné Informační Služby. Upozorňuji však, že většinou vylovíte pouze několik málo nepodložených informací o poněkud nevyrovnané duševní svěžesti dotyčného pána.

           Zatímco těch, co sežrali všechnu moudrost světa bývá mezi prostým lidem poskrovnu, početně to plně vynahrazují další velmi zajímavé postavičky, jimiž jsou „lísalové“ a kterých mezi námi v nynější době všeobecně volnější morálky a vysokého procenta rozvodovosti  utěšeně přibývá.

          Typický muž-lísal je vždy perfektně oblečen, dokonale učesán i upraven a mírně přes přijatelnou míru navoněn.  Jeho jediným cílem je každé alespoň trochu dobře vypadající ženě, se kterou se na oslavě setká, pochválit šaty, vlasy, oči, boty nebo kabelku a poté přidat několik dalších, sladce omamných lichotek do ouška při rozvláčném tanečku. Nikdy nezapomene přidat široký thymolinový úsměv, předstírat vroucí pochopení pro všechny svěřené strasti a na závěr jemně navrhnout pohodlnější, nejlépe horizontální polohu.  Pokud však přes veškerou snahu sezná, že nemá valnou šanci dostat se v dohledné době dotyčné do kalhotek, jeho zájem strmě opadává a za stálého úsměvu odplouvá zkoušet štěstí jinde. Budete-li při svých pozorováních pozorní, všimnete si i jednoho typického poznávacího znamení lísalů, kterým obyčejně bývá nehezká a panovačná manželka.

         Ženy lísalky projevují oproti mužům o třídu vyspělejší taktiku. Své potencionální oběti si nejprve důkladně proklepnou pomocí Vzájemné Informační Služby a teprve následně – pakliže je určitý objekt shledán vhodným – na něj podniknou zpočátku nenápadný, později však nepokrytě frontální útok pomocí rozepnutého knoflíčku u výstřihu, rozkošného pomrkávání očí, všeslibujícího úsměvu a lehce dvojsmyslných vět. K horizontální poloze se lísalky pokoušejí svého vyvoleného přimět pod záminkou kapajícího kohoutku, křivě zavěšeného obrazu nebo velkého problému se svým malým automobilem. I ženy-lísalky mívají svá typická rozpoznávací znamení – frackovitě drzé děti, kterým tímto způsobem shánějí náhradního tatínka.

       Žádný hodokvas se rovněž neobejde bez tzv. gastronomických supů. Jsou to tvorové, které většinou zahlédnete kroužit či poletovat okolo těch nejplnějších stolů, talířů a sklenic a po nichž zůstávají na místě činu pouze precizně ohlodané kosti.  Jejich poměrně nekomunikativní chování (nemluví, nebaví se, netancují) není povahovým rysem, nýbrž následkem prakticky nikdy neustávající konzumace jídel i nápojů jakéhokoli druhu a  zejména množství.  Díky těmto lidem objevíte nové kulinářské obzory, kde na pozadí marcipánového dortu zapadá do bezedného žaludku i pěkně propečené jelítko, téměř vzápětí následované nadýchanou palačinkou s čerstvými jahodami i šlehačkou a skvěle vychlazenou, na ex vypitou dvanáctkou proloženou malým myslivcem. Staří a zkušení supové obvykle mají po kapsách nebo kabelkách nachystáno i pár metrů alobalu nebo malý kastrůlek, aby jim na cestě domů příliš nevyhládlo.

        Většina společenských akcí se neobejde ani bez účasti sportovců, reprezentujících několik základních druhů pohybových aktivit. Prostná cvičení coby odnož gymnastiky jsou nejčastěji kamuflována jako společenský tanec podobně jako u fotbalistů, s nebývalou vervou okopávajících nožky svých partnerek. Někteří nezkušení gastronomičtí supové se nevhodnou kombinací potravy poměrně záhy proměňují v atlety – sprintery s cílovou páskou v podobě záchodového papíru, nu a na boxery jsme už před chvilkou narazili v souvislosti s falešnými hráči. Se stoupající hladinou alkoholu v krvi také nápadně přibývá lyžařů – slalomářů, stejně jako šachistů, jenž u svého stolu (s hlavou hloubavě opřenou o ruku) dlouhé minuty přemýšlejí nad dalším možným tahem svého panáčka slivovice.

       Zdravý základ každého večírku, oslavy, plesu či podobného hromadného veselí pak tvoří skupina šedivých myšek. Nenápadných, tichých stolovníků, sedících na svém místě a uždibujících svůj kousek sýra nebo plněné kotlety. Na počátku všech sešlostí je takovýchto lidiček většina; teprve s množstvím vypitého alkoholu a rozprouděním zábavy se myšky začínají z této kategorie pomalu vytrácet a přesouvat do jiných, menších skupin (drbárna,  falešníci, lísalové, sportovci, supové a podobně).  Pouze pár jedinců v této kategorii vytrvá až do závěrečného tanečku či poslední štamprličky, aby poté v tichosti, s jakou přišli i stejně tiše, rychle a nenápadně odcházeli.

          Takto podobně Vás opouštím i já, mírně zapšklý mrzout, uždibující jen pro Vás něco málo ze svých četných pozorování toho prostého, obyčejného a přesto fascinujícího lidského druhu zvaného Homo gregarius.  Ani loučit se nijak zvlášť nebudu – však se určitě zase někdy někde setkáme. Třeba na nějakém večírku …