Anděla – Libuše Čermáková


4. prosince 2011, autor redakce,



ANDĚLA
 
 
            Obvykle se dokázala udržet v klidu. Anděla najednou zapomněla na tolik doporučované sebeovládání, kašlala na asertivitu a zuřila. Plála jako vatra, přes kterou mládenci skáčou o Valburžině noci.
            V celém Plzenci a okolí neexistuje další člověk, který by v Anděle tak spolehlivě založil požár vzteku, probouzející v ní až demoliční choutky. Anděla velice chtěla něco rozbít. Něco křehkého a při rozpadu tříštivě znějícího.
            Během let si na Robovy úlety mohla zvyknout. Vždyť má toho chlapa přečteného stejně dobře, jako oblíbený ženský román. Přesto ji už zase dokázal překvapit. Odvedl děcka, maniak jeden. Anděla kdysi dávno vytýčila pomyslnou hranici. Jsou pár a s dětmi jsou víc – rodina. Rob nemá právo ji dělit. V poměru 3:1 to smí udělat jedině Anděla, protože ona je matka a má větší právo!
            Kousek od náměstí postávala skupinka děcek z místního sirotčince. Zpívaly koledy. Poslední dobou přišly tyhle zvláštní hudební formy do módy. Anděla vnímala jakousi nostalgii, a když k tomu připočetla i vliv něžných dětských hlásků, pochopila, proč lidé obdarovávají malé zpěváčky jídlem i penězi.
            Drožka dorazila včas. Dřív, než Andělin vztek vyvolal nějakou nepodloženou reakci. Chtěla dopadnout toho mizeru Roba, který se teď jistě opevňoval v tom brlohu u Stana. Kamarád kamaráda nezradí a s tím Rob počítá. Před Andělinýma očima se rýsoval obrázek manžela, zahalený v rudém oparu.
            „Chlapi už jsou takoví,“ řekla by bábi. Ona to ale říkala při všech příležitostech. Stačilo, aby se v nějakém maléru projevil vliv mužské postavy. Bábi byla rozená feministka, která opravdový feminismus nemohla pamatovat, ale předstírala, že ho pamatuje. Mužským přisoudila každou špatnost a vypadala, že je neomylná.
            Před Andělinýma očima poskakoval pořád se opakující obrázek. Vzkaz, načmáraný na kusu papíru. Rob ji stručně informoval, že si bere její děti.
            Snažila se manžela pochopit. Čekání na výsledky je frustrující a někdy člověk vybouchne. Nevydrží. Kdyby ty výsledky byly špatné a on vzal děti sebou… Anděla by je už nikdy neviděla. Ledaže by… Ach, takové řešení není východisko.
            Mezi zrůdy by si netroufla. Už sama představa…
            Gréta, která se před měsícem ztratila a Anděla se bála poznat podrobnosti, vyprávěla o ženě, která si troufla až na Radyni. Tehdy to vypadalo jako bajka. Nové mýty vznikají pořád. Teď jsou k tomu vhodnější podmínky než jindy. Ale to si Anděla jen namlouvá. Některé dny jsou horší, jiné lepší. Tak už to na světě je.
            Ráno ještě zůstalo oblečené do červených šatů. Někde za obzorem zuřil požár, nebo se obloha tak divoce vybarvila, aby lidem předhodila špatnou věštbu? Nad tím se Anděla nezamyslela, protože každý den je v něčem zlý. Špatnost je na hodně způsobů, ale vždycky následuje pocit prohry a zklamání.
            Co může ztratit? Anděla pohodila hlavou. Může získat děcka zpátky. Vyrve je z Robových pařátů. Chyba. On má zatím ještě pořád ruce a přivolávat neštěstí, i když pouhou myšlenkou, to je ohavnost.
            Minuty se lepkavě táhly, jako kdyby tou svou neohrabaností zpomalovaly čas. Anděla se bezmyšlenkovitě otočila směrem ke kopci. Kdyby uvažovala, nikdy by se nevydala na cestu. Nevydala by se nahoru, kam se rozumný člověk nepustí, protože tuší, že by nemusel dopadnout dobře.
            Kostrbatá pěšina se chovala macešsky k Anděliným podrážkám. Vzhledem k tomu, že už přišly na řadu poslední boty z rodinných zásob, bylo by možná lepší se zout, ale ostré kameny by napáchaly škodu i na chodidlech – a to by v nejlepším případě zatraceně bolelo.
            Trosky hradu pořád vypadaly jako trosky, ale tady, v jejich těsné blízkosti, je Anděla ani nezahlédla. Odsunuly se za stromovou hradbu, najednou jako kdyby neexistovaly, ztratily se. Chovaly se stejně, jako Andělin cíl.
            Mít cíl je správné. Člověk se nepotlouká jen tak a nehledá smysl života. Anděla si připomněla fráze, které bylo možné slyšet a číst kdekoli. Měly dodat lidem sílu a navigovat je, protože přemýšlení o některých věcech se zásadně nedoporučuje, což je všeobecně známé.
            Čert aby vzal poučky a hesla, hlavní je přežít – a zachránit děti. Protože Rob je cvok. Jestli komise usoudí, že je zrůdný přes duševno, přidělí mu déčko. A s tím má jedinou možnost.
            Přestože se Anděle do toho kopce vůbec nechtělo, pokračovala. Na zpocené čelo se jí lepily protivné mušky, které lezou I do očí. Hnus. Odfrkla si opovržlivě, protože příroda není tak nádherná, jak ji člověk touží vidět. Pospíchala. Kdyby Robovi definitivně přeskočilo, bude jí chybět čas.
            Přerostlé stromy se střídaly s polámanými kmeny. Celková neutěšenost zanedbaného lesa zdůrazňovala, jak opomíjená je krajina, kterou Anděla před pár minutami míjela. Neobdělaná pole se potýkala s nájezdy náletových dřevin. Lidstvo možná vyhyne, ale bezinky nic nezažene. Jsou budoucností střední Evropy.
            Je možné, že ji Zeus přijme. Je to taky nepravděpodobné, protože on je nejvyšší a tady odpočívá. Do lidských životů se nevměšuje. Už to párkrát udělal a neosvědčilo se to.
            Mohl by udělat vyjímku. Od toho je bůh. I když ani to není tak docela pravda. Bohem byl v antice. Teď se profláklo, že antický Zeus, co vládl na Olympu, je emzák, což taky nebude úplně k zahození.
            Chlapi zastavili Andělu těsně před půlkou kopce. Zrovna nabrala tempo. Na horskou turistiku si nepotrpěla, a zdolání vrchu, na kterém stojí hrad, by bez důvodu do denního programu nezařadila.
            „Tak končíme, dámo,“ zastavil Andělu poskok, kterého znala od vidění. S tím druhým, který se schovával za křovím, chodila na základku, když ještě plzenecká škola fungovala. V poslední době se děti učily v malých skupinkách, které se scházely v některých domácnostech. Systém, s nímž by Anděla nikdy nesouhlasila, kdyby se jí někdo zeptal. Ale kdo by to měl být? Nedávno uplynulé roky jsou typické tím, že už se nikdo na nic neptá. Rozkazy přicházejí shora a to je všechno.
            „Hele, já potřebuju nahoru. K nim.“ I když se tváří nepřístupně, jsou strážní zase jenom lidi a měli by pochopit. Anděla vlastně sama neměla jasno, co by poskokové měli. Přesto počítala s jejich solidaritou. Zase neodhadla situaci. Poskoci mají na mysli především vlastní prospěch. Co je jim po tom, že Anděliny děti odtáhl mizera Rob.
            Chlap zaujal důležitý postoj. „Ani náhodou. Oni jsou za ohradou, pěkně schovaní až nahoře. O lidi nemají zájem. A i když jsi ještě docela pohledná…“
            Poskok Andělu rozhodil. Má v palici zase jenom to jedno. Tenhle týpek by se radši neměl rozmnožovat – ani se o to pokoušet. „S tím dej pokoj. Já nemám zájem o postel, potřebuju zázrak.“
            „To nejsi sama.“ Spolužák se vyhrabal z roští. Anděla viděla přerostlé hovado a marně se přehrabovala ve vzpomínkách, jestli tenhle exot dřív vypadal stejně odpudivě. Božský Zeus asi nemá buňky pro estetiku. Dřív si potrpěl na sex, ale nejen lidi časem změní svoje zájmy. Nehledě na to, že postelové radovánky, i když se nekonají v posteli – mu Héra ráda zatrhne. Jestli ji vzal na tenhle výlet sebou. Že by ale manželka pustila Dia samotného? On se do pozemského letoviska rád vrací. Čert ví, co ho láká.
            Anděla nasadila zkroušený výraz. Doopravdy se cítila bídně, ale chlapi jsou, jako kdyby jim city někdo zabetonoval. Oba jen čuměli a Anděla byla pořád zoufalejší.„ Rob mi sebral děcka.“ Na spolužáka se přímo neobrátila, od něj by se porozumění sotva dočkala, to na něm bylo vidět. Byl to pokus a ona doufala, že zapůsobí na druhého z té nepříjemné dvojky.
            „S tím jdeš otravovat Dia?“ Poskoci nechali pusy otevřené dokořán. Zpracovávali informaci. Usoudili, že ženská nemůže mít v hlavě nic jiného, než děcka, což je správné. Anděla div že neviděla, jak jim za čelem rotují kolečka.
            Olympský Bůh si vybírá zvláštní personál. Přednost mají retardované exempláře. Z těchhle se zrůdy nestaly, protože se už jako mutanti narodili. Ani nejedli zeleninu a jak dopadli? Lidstvo se skládá z rozmanitých exemplářů. Co o tom ví Zeus? Možná se drží stranou, protože se bojí zrůd. Kdo by – na jeho místě – neměl strach? Navštíví svoji oblíbenou prázdninovou destinaci a místo radovánek by měl koukat na obludy.
            Anděla zůstala stát. Poskoci čekali na její reakci. Jejich obličeje nevyjadřovaly sebemenší emoce. Veškerá snaha se zdála marná. Anděla uznala, že zvěř je rozumnější nedráždit. Osud zařídil, že vyjednává s tupou čeládkou. Nemá šanci. Horečně hledala řešení B.
            Okolní les natolik ztichl, až se mohlo zdát, že je úplně bez života. Vítr, který se ještě před chvílí opíral do korun, znenadání usnul a zvířata společně s ptáky znehybněla, jako kdyby si dopřávala překotný polední klid.
            “On si tady chce odpočinout,” připomněl spolužák významně.
            „Jestli je Zeus chlap – a to on asi bude, podle všech těch děcek, které nadělal fešným Pozemšťankám – nebude mu při té jeho rekreaci jedna ženská navíc vadit. Třeba má milostivou náladu a já mám pro něj vyprávění. Co člověk nezvládne, může být pro Dia zábava. Zařídí, aby vítr foukal obráceně a vichřice hodí toho lumpa Roba před moje dveře. I s dětma.”
            “Jsi pro něj moc stará.”
            “Jsem na tom stejně, jako ty,” utrhla se Anděla na spolužáka.
            “Já ale nejsem ženská.” Muž to pronesl s pýchou, která Andělu neohromila. Takových týpků, kteří se pyšnili svým mužstvím, v poslední době přibývalo. Patrně plánovali znovunastolení patriarchátu.
            V tom podělaném světě, v jakém žili, jim Anděla tu drobnou radost přála. “Tvůj šéf, božský Zeus, má kliku. A ty taky. On je na ženský,” pousmála se jedovatě.
            Celý Plzenec věděl, že Zeus své antické pověsti nedostál. On a ženy, to platilo v Řecku. Tentokrát se choval jako ztělesněná morálka. Anděla odhadovala, že za tou náhlou počestností stojí strach ze zrůd. Dřívější antický bůh by na nějakou mohl narazit. Karanténní opatření možná vnímá jinak, protože emzáci můžou mít vlastní hlediska.
            Město bylo možná plné, ale Dia nic nenutilo tam chodit. A zrůdy zase nechodily ven. Zásoby sbíraly před bránou a po okolí necouraly, protože to by jim šlo o život. Řád zavedli předkové, když ještě nikdo nevěděl, z čeho ta změna vzniká. Teď se to sice ví, ale kdo se má na ty zrůdné tvory koukat? Jsou to sice něco jako lidé, ale… Je těžké je tak vnímat.
            A Rob, ten mizera, by mezi ně odvedl děcka! V Plzenci je asyl, tady hlídá stav obyvatelstva komise. Stačí náznak a šup – jediná cesta vede do Města. Zrůdy už se tam nějak srovnají.
            Představy, ze kterých vzniká mrazení v zádech. Zeus na tom nebude jinak, proto nevyhledává kontakt. Dřepí v tom svém rekreačním zátiší a užívá si klídek. Anděla se odhodlala Dia z klidu vytrhnout. A poskoci jí v tom nezabrání.
            Za spolužákovou hlavou se mihl stín. Někde blízko šustilo listí. Praskání větviček upoutalo pozornost stráží. Anděla zvažovala, jestli by se neměla šikovně ztratit mezi kmeny. Rozruch jejímu cíli sice prospíval, jenomže taky netušila, co se děje.
            První padl poskok, kterého Anděla moc neznala. Spolužákovi se podlomily nohy až jako druhému. Útočníka skoro nepostřehla. Akce proběhla tak rychle, že ji takřka nestačila sledovat. Zírala, neschopná pohybu a opakovaně si promítala děj.
            Poznala zabijáky. Každý pozná zrůdy. I kdyby je v životě nepotkal.
            Oni ale obvykle neútočí. Radši se schovávají. Stydí se za vlastní ošklivost. Skrývají pokřivené rysy před očima všech, kdo nejsou jako oni.
            Zdeformované postavy zmizely v porostu. Anděla se nejdřív vyrovnávala s vědomím, že ji nezabili. Z bezvládných těl obětí trčely šípy. Anděla se nedokázala donutit k tomu, aby si klekla na zem vedle obětí. Poslouchat, jestli náhodou nedýchají?  Na to neměla sílu. Před pár minutami se s těmi dvěma dohadovala a najednou – nic. A země se nezastavila… Po jejím povrchu se pohybují lidé a planeta je možná vnímá jako bakterie. Kvůli infekci se nepřestane otáčet.
            Anděla se pomalu vydala za zrůdami, které rychle běžely do kopce. Takovou fyzičku neměla. Navíc ji brzdil strach.
            Nechali ji na pokoji, protože si zvolili lepší cíl. Ten odpyká křivdu. Předci těch ubožáků nedělali nic zlého. Jen jedli zeleninu. Geneticky upravenou. Nebyli sami. Lidstvo se pyšnilo svými úspěchy.
            Nikdo netušil, co se stane. Občas se o takové možnosti jednalo, ale byl to jen informační šum. A pak se to stalo. Někteří měli smůlu a změnili se takřka okamžitě. Našly se i skoro nedotčené rody. Ale čas postupoval a lidé se měnili. Většinou k horšímu. Pár zoufalců nedělalo nic, jen čekali, až na ně dojde.
            Ještě pár generací a co se stane s lidskou rasou? Otázka, kterou si Anděla už ze zásady nekladla. Snažila se jen obyčejně žít.
            Terén nebyl zcela neschůdný. Anděla mohla přidat do kroku, ale setkání s vraždící skupinou ji vystrašilo. Měla jasno. Zrůdy jdou za svým cílem. Bůh nezasáhl. Pro ty ubožáky zůstane Zeus bohem jen proto, aby mohl být obětován.
            Měla by ho varovat. Kdyby obešla kus lesa a dala se do běhu…To neudělá. Když jim unikne viník, najdou si jiného. A ona nechce nic víc, než aby jí Rob vrátil děti. Se zrůdami se dá vyjednávat. Snad…
            Bůh je neoblomný.
          






Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Anděla – Libuše Čermáková” - 2


    Eva   (4.12.2011 (13.53))

    Libuše, děkujeme za literární příspěvek, který se týká antických bájí. Velmi zajímavý nápad přenést se obloukem ze Starověku do budoucnosti, neotřelá a originální kombinace scifi povídky a mýtických postav. Četla jsem se zájmem a bavilo mě to. Líbí se mi, že vysvětlení, uvedení do doby a zasvěcení do problému podáváte nenásilně během povídky, všechno to do sebe perfektně zapadá jak skládačka, nikde nic netrčí, nejsou tam žádné nelogismy. Moc dobře napsáno.


    Katka   (4.12.2011 (15.28))

    Jak napsala Eva, dobře a zručně napsáno.Mytické obrazy jsou do skutečnosti vloženy plynně,nenásilně, a pobavilo mě to. Konec je trochu moralistický. Ale i tak početla jsem si.Díky.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička